Miroslava Sternová – Pražská dívka, která se stala hvězdou mexického filmu

Existují osudy vypadající jako vyloženě napsané pro filmové plátno. Mají v sobě útěk, změnu identity, vzdálené země, slávu i tragický konec. Život Miroslavy Sternové byl právě takovým příběhem. Je to příběh ženy, která se narodila v Praze, ale svou skutečnou slávu našla tisíce kilometrů daleko. V Mexiku, zemi, která se jí původně měla stát pouze útočištěm před nebezpečím evropských dějin.

V rodné zemi po ní dnes zůstalo jen málo stop. Pro většinu Čechů není její jméno tak známé jako jména jiných prvorepublikových filmových hvězd. Přesto patřila mezi nejvýraznější herečky latinskoamerické kinematografie 40. a 50. let minulého století. V Mexiku byla ikonou. Diváci ji znali jednoduše jako Miroslavu a její tvář patřila k symbolům takzvaného zlatého věku mexického filmu. Období, kdy tamní kinematografie dosahovala mezinárodního významu a její hvězdy se stávaly kulturními fenomény. Její cesta k filmové slávě však nezačala ve světlech kamer.

Začala v Praze ve 20. letech, v době, kdy mladé Československo hledalo vlastní podobu moderního státu. Narodila se 26. února 1925 jako Miroslava Stanclová. Její dětství bylo spojeno s prostředím vzdělané středoevropské rodiny, ale její rodinné zázemí bylo složitější, než by se na první pohled zdálo. Vyrůstala v rodině, která jí poskytla bezpečí a vzdělání, avšak její život měl být brzy zasažen událostmi, které změnily osudy milionů Evropanů.

Jejím adoptivním otcem se stal lékař a psychoanalytik Oskar Stern, významná osobnost s židovskými kořeny. Rodina žila kultivovaným měšťanským životem, který odpovídal tehdejším představám o vzdělané střední vrstvě. Miroslava vyrůstala v prostředí, kde měly význam knihy, umění i vzdělání. Ještě jako mladá dívka však netušila, že svět, který znala, se během několika let zcela rozpadne.

Příchod nacismu znamenal konec bezpečí. Pro rodinu Sternových nebyla okupace pouze politickou změnou. Byla existenční hrozbou. Kvůli židovskému původu adoptivního otce se rodina ocitla v nebezpečí a musela opustit Československo. Z osoby s pevným domácím zázemím, rodinou a společenským postavením, se během krátké doby stal uprchlík hledající místo, kde by mohl přežít.

Útěk z Evropy nebyl jednoduchou cestou. Rodina nejprve hledala útočiště v různých evropských zemích, ale nakonec zamířila přes oceán. Amerika byla pro mnoho evropských uprchlíků symbolem nové šance, zároveň však znamenala definitivní přerušení dosavadního života. Pro mladou Miroslavu to znamenalo opustit jazyk, prostředí i kulturní svět, které ji dosud formovali.

Rodina nakonec zakotvila v Mexikuu. Byla to země, která tehdy pro mnoho evropských uprchlíků představovala bezpečné útočiště. Mexiko přijímalo intelektuály, umělce i lidi prchající před nacistickou Evropou a postupně se stávalo místem, kde vznikala nová kulturní centra. Pro Miroslavu však nebylo Mexiko pouze místem záchrany. Stalo se zemí, kde si vytvořila zcela novou identitu. A právě zde začal druhý život Miroslavy Sternové.

Mladá žena, která přišla z Evropy jako uprchlice, se měla během několika let proměnit v jednu z nejkrásnějších a nejžádanějších hereček mexického filmu. Jenže cesta k filmovým kamerám nebyla přímá. Po příchodu do Mexika se nejprve snažila najít vlastní směr. Studovala, hledala své místo v nové společnosti a podobně jako mnoho emigrantů musela znovu budovat celý svůj život. Na rozdíl od jiných však měla něco, co jí brzy otevřelo dveře. Mimořádnou krásu, výraznou osobnost a schopnost zaujmout okolí. V Mexiku tehdy začínala éra, která později vstoupila do dějin jako zlatý věk tamní kinematografie.

Filmová studia hledala nové tváře. Publikum chtělo hvězdy, které by představovaly eleganci, romantiku i moderní ženskost. Miroslava do tohoto světa vstoupila téměř symbolicky – jako Evropanka s tajemnou minulostí, výrazným vzhledem a příběhem, který sám o sobě připomínal filmový scénář.

Nejprve upoutala pozornost v soutěžích krásy a společenském životě Mexico City. Její půvab jí otevřel cestu do prostředí, kde se setkávala s umělci, filmaři a lidmi z kulturních kruhů. Brzy se však ukázalo, že nechce být pouze krásnou tváří. Toužila po něčem víc. Chtěla být herečkou.

Vstup do filmového světa nebyl pro Miroslavu Sternovou pouze změnou zaměstnání. Byl to další krok v neustálém hledání vlastní identity. V Evropě ztratila domov, v Mexiku musela znovu objevit sama sebe. Film jí nakonec poskytl něco, co jí život několikrát vzal – možnost vytvořit si nový obraz, novou minulost a nové místo ve společnosti.

Na začátku 40. let však mexická kinematografie prožívala období, které nemělo v historii země obdoby. Zatímco evropský film byl zničen válkou a americký Hollywood se soustředil na vlastní válečnou produkci, Mexiko budovalo svou filmovou identitu. Vznikaly desítky filmů ročně, vznikaly nové hvězdy a film se stal jedním z nejsilnějších kulturních nástrojů země. Pro mladou ženu s evropským původem to byla jedinečná příležitost.

Mexický filmový průmysl tehdy hledal tváře, které by spojovaly eleganci, exotiku a moderní ženskost. Miroslava tento ideál naplňovala. Měla jemnou evropskou krásu, výrazné oči a zvláštní melancholii, která se odlišovala od tehdejších mexických hereček. Na plátně nepůsobila pouze jako dekorace. Diváci v ní cítili cosi vzdáleného a tajemného – ženu, která přišla z jiného světa.

První filmové příležitosti získala v první polovině 40. let. Její začátky však nebyly okamžitým triumfem. Stejně jako mnoho začínajících herců musela projít obdobím menších rolí, učením před kamerou a hledáním vlastního hereckého projevu.

Filmové herectví bylo jiné než divadlo. Kamera zachycovala každý detail tváře, každý pohyb očí, každé zaváhání. Miroslava se musela naučit pracovat s jemnými emocemi a vytvořit si vlastní způsob projevu. Její evropská zkušenost jí v tom paradoxně pomohla. Nebyla typickou představitelkou bezstarostných filmových hrdinek. Nesla v sobě určitou vážnost a vnitřní napětí, které odpovídaly i jejímu skutečnému životnímu příběhu. Postupně začala získávat výraznější role a její jméno se dostávalo do povědomí diváků.

Její velký průlom přišel v době, kdy se mexická kinematografie dostávala na vrchol. Vznikaly filmy, které už nebyly určeny pouze domácímu publiku, ale začaly pronikat i do dalších zemí Latinské Ameriky. Herečky a herci se stávali skutečnými celebritami. Jejich fotografie se objevovaly v časopisech, jejich životy sledovala veřejnost a jejich jména se stávala součástí populární kultury. Miroslava se postupně zařadila mezi ně. Přestože nebyla Mexičanka narozením, dokázala se stát jednou z nejvýraznějších tváří mexického filmu. Tento fakt je na jejím příběhu možná nejpozoruhodnější. Žena, která do země přišla jako uprchlice, se během několika let stala symbolem její moderní kultury.

Její evropský původ jí však nikdy úplně nezmizel. V Mexiku byla vnímána jako tajemná kráska z Evropy. V Evropě by naopak byla později připomínána jako česká rodačka, která našla slávu v daleké zemi. Celý její život byl vlastně životem mezi světy. Nikdy už nebyla pouze Pražankou, ale nikdy se také úplně nestala někým, kdo by zapomněl na své kořeny. Tato dvojí identita se promítala i do jejích rolí.

Miroslava často hrála ženy citlivé, elegantní a poněkud nedostupné. Její postavy nebyly založeny pouze na fyzické kráse. Vždy v nich bylo určité napětí – pocit, že za dokonalým vzhledem se skrývá složitý vnitřní svět. Právě proto si ji oblíbili nejen diváci, ale také filmaři. Mezi osobnosti, které si jí všimly, patřili i významní režiséři tehdejší mexické kinematografie. Miroslava spolupracovala s některými z nejlepších tvůrců své doby a postupně se stala herečkou, jejíž jméno zaručovalo pozornost publika. Její kariéra však nebyla pouze řadou úspěchů.

Sláva v Latinské Americe měla i svou odvrácenou stranu. Filmové hvězdy byly pod neustálým dohledem veřejnosti. Noviny sledovaly jejich vztahy, manželství, přátelství i osobní problémy. U ženy, která byla považována za jednu z nejkrásnějších hereček kontinentu, byl zájem médií ještě intenzivnější. Miroslava navíc nebyla typem hvězdy, která by se spokojila pouze s obdivem. Za její elegancí se skrývala žena, která celý život hledala jistotu. Válka jí v mladém věku vzala pocit bezpečí a zkušenost emigrace v ní zanechala hlubokou stopu. Přestože na fotografiích působila sebevědomě a dokonale, její soukromý život byl mnohem složitější. Možná právě proto působila na diváky tak silně.

Nebyla jen krásnou herečkou. Byla člověkem s příběhem. V druhé polovině 40. let už patřila mezi nejžádanější filmové osobnosti Mexika. Hrála ve filmech různých žánrů – v dramatech, komediích i romantických příbězích. Dokázala se přizpůsobit různým rolím a postupně si vytvořila postavení, které jí umožnilo vybírat si zajímavější projekty.

Největší význam však měly filmy, v nichž mohla ukázat více než jen svou krásu. Jedním z důvodů jejího úspěchu byla schopnost vytvořit na plátně určitou vzdálenost. Zatímco jiné hvězdy působily bezprostředně a lidově, Miroslava v sobě měla něco aristokratického. Její postavy často připomínaly ženy, které se ocitly mezi dvěma světy – přesně tak jako ona sama. A možná právě proto si ji tolik lidí zapamatovalo.

V 50. letech už byla Miroslava Sternová nejen herečkou, ale skutečným kulturním symbolem. Její fotografie zdobily časopisy, jméno přitahovalo diváky do kin a filmaři ji považovali za jednu z nejvýraznějších osobností své generace. Jenže za leskem filmových premiér se stále skrývala otázka, která ji provázela od mládí: „Kam vlastně patřím?“

Byla Češkou v Mexiku, Evropankou v Latinské Americe, ženou, která našla nový domov, ale nikdy úplně neztratila vzpomínku na ten první. A právě tato vnitřní rozpolcenost se stala jedním z klíčů k pochopení jejího pozdějšího osudu. 50. léta zastihla Miroslavu Sternovou na vrcholu sil. Z mladé emigrantky, která kdysi přišla do Mexika bez jisté budoucnosti, se stala jedna z nejznámějších tváří tamní kinematografie. Její jméno už nebylo spojováno pouze s exotickým původem nebo neobvyklým životním příběhem. Byla respektovanou herečkou, která dokázala obstát v prostředí, kde vznikaly desítky filmů ročně a kde byla konkurence mezi ženskými hvězdami mimořádně silná.

Mexiko jí dalo kariéru. Ale současně od ní vyžadovalo, aby neustále dokazovala, že do tohoto světa patří. Byla to zvláštní situace. Pro mexické publikum měla v sobě cosi evropského. Její tvář se lišila od tradičního obrazu tehdejších filmových hvězd. Nebyla typem herečky, která by stavěla pouze na bezprostředním šarmu nebo lidové přitažlivosti. Její síla spočívala v určité tajemnosti. Kamera dokázala zachytit výraz očí, v němž diváci nacházeli melancholii, citlivost i skryté napětí. Nejspíš proto ji přitahovaly složitější role. Nebyla herečkou jednoduchých postav. Nevyhledávala pouze příběhy o romantické lásce a šťastných koncích. Zajímaly ji ženy, které měly vlastní vnitřní svět, které něco ztratily nebo před něčím utíkaly. V některých rolích se dokonce objevovaly motivy cizinky, ženy stojící mezi dvěma kulturami nebo člověka hledajícího vlastní místo ve světě. Bylo těžké přehlédnout, že tyto motivy jí byly blízké.

V této době se také začala pohybovat v širších uměleckých kruzích. Mexiko bylo místem, kde se po druhé světové válce setkávali umělci, spisovatelé a intelektuálové z celého světa. Přicházeli sem Evropané prchající před válkou, ale také tvůrci hledající nové inspirace. Jednou z nejvýznamnějších osobností, s nimiž se Miroslava setkala, byl španělský režisér Luis Buñuel.

Buñuel, jeden z nejvýraznějších filmových režisérů 20. století, našel v Mexiku druhý domov a vytvořil zde řadu svých zásadních děl. Jeho filmový svět byl založen na odhalování skrytých stránek lidské povahy, na střetu společenských masek s potlačenými touhami a na otázkách, které neměly jednoduché odpovědi. Miroslava do tohoto světa dobře zapadala. Její krása byla zřejmá, ale nikdy nepůsobila prázdně. Buñuel stejně jako mnoho dalších tvůrců vnímal, že kamera v jejím případě nezachycuje pouze půvab, ale také určitou tajemnost.

V roce 1953 natočila film Ensayo de un crimen (Zločinný život Archibalda de la Cruze), jeden z nejpozoruhodnějších snímků své doby. Film režíroval právě Luis Buñuel a dnes patří k významným dílům mexické kinematografie. Miroslava v něm ztvárnila jednu z klíčových postav – krásnou a osudovou ženu, která se stává součástí bizarního psychologického světa hlavního hrdiny. Tato role patřila k vrcholům její kariéry. Spolupráce s Buñuelem ukázala, že Miroslava nebyla pouze herečkou pro populární produkci. Dokázala pracovat i s režisérem, jehož tvorba vyžadovala větší psychologickou hloubku a schopnost pohybovat se v nejednoznačných situacích. Byl to ale také jeden z posledních velkých momentů její kariéry.

Současně s filmovým úspěchem její osobní život zůstával komplikovaný. Sláva přinášela obdiv i tlak. Veřejnost chtěla znát nejen její role, ale i její soukromí. Každý vztah, každé rozhodnutí a každá životní změna se stávaly předmětem zájmu médií. Miroslava byla často zobrazována jako dokonalá filmová kráska. Jenže obraz vytvořený tiskem měl jen málo společného s realitou osoby, která si celý život nesla zkušenost vykořenění. Její soukromý svět byl mnohem citlivější. Přestože měla úspěšnou kariéru a společenské postavení, nikdy se prý zcela nezbavila pocitu nejistoty. Lidé, kteří přežili dramatické události mládí, často nesou minulost jiným způsobem než ti, kteří podobné zkušenosti nezažili. Pro Miroslavu nebyla válka pouze kapitolou v učebnici dějepisu. Byla součástí jejího osobního příběhu. Díky tomu se její životní cesta tolik podobala filmovému dramatu.

V polovině 50. let se zdálo, že před ní leží další velká budoucnost. Byla stále mladá, krásná a na vrcholu popularity. Objevovaly se možnosti dalších mezinárodních projektů a její jméno bylo známé daleko za hranicemi Mexika. Jenže právě tehdy začal její život nabírat směr, který nikdo neočekával. Na počátku roku 1955 se zdálo, že život Miroslavy Sternové stojí na prahu další etapy. Bylo jí pouhých třicet let a v období, kdy mnoho hereček teprve dosahuje svého největšího uměleckého rozmachu, měla za sebou již pozoruhodnou kariéru. Byla jednou z nejznámějších tváří mexické kinematografie, měla za sebou spolupráci s významnými režiséry a její jméno mělo v latinskoamerickém filmovém světě skutečnou váhu. Tím ale její umělecká dráha skončila. A nejen ta.

V posledních letech kariéry se Miroslava snažila vyrovnat s tím, že filmový průmysl se rychle mění. Zlatý věk mexické kinematografie pomalu končil a ona se na něm podílela ve více než třiceti filmech. Publikum ale začínalo objevovat nové typy zábavy, měnily se filmové postupy a hvězdy předchozí generace musely znovu hledat své místo. Miroslava stále patřila mezi nejvýraznější osobnosti. Ve zmíněném roce se ale její život náhle uzavřel. Zemřela 10. března 1955 v Mexico City. Její smrt šokovala veřejnost a stala se jednou z největších událostí tehdejšího kulturního života Mexika.

Zpráva o odchodu mladé filmové hvězdy se rychle rozšířila. Pro mnoho lidí bylo těžké uvěřit, že žena, která působila tak krásně, úspěšně a obdivovaně, mohla mít vnitřní trápení, které vedlo k tak tragickému konci. Stejně jako u mnoha slavných osobností se kolem její smrti vytvořila řada příběhů, domněnek a legend. Veřejnost se snažila najít jednoduché vysvětlení, ale lidský život bývá složitější než novinové titulky.

Stejně komplikovaný jako byl její umělecký život byl totiž i ten soukromý. Nejprve se v roce 1946 provdala za Jesúse Goméze Obregóna. Vypadali jako skvělý pár, ovšem jak se ukázalo už během pár měsíců, ze strany manžela mělo jít jen o krok k zakrytí jeho homosexuality, která byla v silně katolickém prostředí Mexika nepřípustná. Následoval rozvod. Když se podíváme na tato data, zjistíme, že to bylo ve stejné době, kdy Miroslava Sternová začínala točit své první role. Nápadníků a snad i partnerů měla jistě hodně – vždyť se jednalo o sex idol tehdejšího mexického filmového plátna. Jedním z nich byl také populární toreador Luis Miguel Dominuguín. Údajně jí sliboval svatbu. Jak to dopadlo? Z novin se dočetla, že si vzal jinou a neunesla to. Otrávila se prášky, kterých kvůli depresím brala skutečně mnoho.

Pohřeb Miroslavy Sternové se stal významnou společenskou událostí. Mexiko se loučilo s herečkou, která se během krátké doby stala součástí národní kultury. Pro české prostředí však její odchod zůstal dlouho téměř neznámý. To je jeden z paradoxů jejího života. V Mexiku byla legendou, v českých zemích, odkud pocházela, zůstala dlouhá desetiletí téměř zapomenutou. Důvodů bylo několik. Odešla jako mladá žena, většinu své kariéry vytvořila v jazyce, který nebyl českému publiku běžně dostupný, a její filmy se do Československa dostávaly jen omezeně. Navíc období po roce 1948 nepřálo připomínání mnoha emigrantů, kteří svou životní cestu spojili se Západem nebo s jinými částmi světa. Teprve později začalo docházet k postupnému objevování jejího příběhu.

Ukázalo se, že Miroslava Sternová není pouze exotickou hvězdou mexického filmu. Je součástí českých kulturních dějin stejně jako mnozí další umělci, kteří odešli do zahraničí a vytvořili významná díla mimo svou rodnou zemi. Její příběh připomíná, že pojem „český umělec“ nemusí znamenat pouze člověka, který celý život působí v Čechách. Česká kultura má také svou zahraniční podobu tvořenou lidmi, kteří odešli, přizpůsobili se novému prostředí, a přesto si uchovali něco ze svého původu.

Dnes je v Mexiku stále považována za jednu z ikon zlatého věku filmu. Její jméno se objevuje v retrospektivách, filmových přehlídkách i odborných studiích. Její tvář zůstává symbolem elegance 50. let a její životní osud stále přitahuje pozornost filmařů i historiků. Pro českého diváka je její příběh především připomínkou jedné ztracené generace, která byla nucena opustit domov ne vlastní vinou.

Její kariéra trvala sotva něco přes deset let, ale zanechala stopu přetrvávající celé generace. Není v počtu filmů, které natočila, ani v oceněních a recenzích, které získala. Ale v cestě, kterou musela projít – od pražského dětství přes válečný útěk až k filmovým studiím Mexico City.

Tomáš Hejna