60 let Mariánskolázeňského filmového festivalu.
Před pár dny skončil kulatý šedesátý KVIFF v Karlových Varech. Organizátorům je ke cti, že nezapomněli na takovou maličkost, na kterou si léta nikdo ani nevzpomněl, že kořeny byly v Mariánských Lázních. Těsně po válce totiž měly Mariánské Lázně ve světě daleko lepší zvuk než Karlovy Vary. Třeba v prospektu American Airlines byly právě po válce uváděny jako nejslavnější České lázně.
Takže není divu, že sekční šéf ministerstva informací a kultury, známý básník Vítězslav Nezval spolu s tehdejším redaktorem Zemědělských novin Antonínem Martinem Brousilem a dalším novinářem Lubomírem Linhartem zvolili pro prezentaci české kultury Mariánské Lázně. A zvolili film, který byl tehdy nejpopulárnější.
Jen krátká odbočka k připomenutí:
Vítězslav Nezval (1900-1958) – básník, avantgardista, člen Devětsilu, zakladatel tzv. poetismu u nás, člen KSČ od roku 1924, napsal mj. Manon Lescaut, po roce 1945 sekční šéf na ministerstvu informací, národní umělec.
A. M. Brousil (1907-1986) – historik, filmový kritik, zakladatel AMU 1945, od roku 1949 do roku 1970 rektor a profesor FAMU, předseda Mezinárodní organizace filmových a televizních škol CILECT. Příslovečný svojí šálou před chladem i v létě. Naposledy jsem měl potěšení ho přivítat na Mezinárodním filmovém festivalu právě studentů filmových a televizních škol v Mariánských Lázních na jaře v roce 1968 na Bellevue a v kině Kolonád (to už není).
Lubomír Linhart (1906-1980) – publicista, od roku 1948 ředitel Čs. Státního filmu.
Takže od 1. do 11. srpna 1946 byl ve společenském domě Casino proti kolonádě první Mezínárodní filmový festival v Mariánských Lázních. A vždy druhý den nato se promítaly festivalové filmy v letním kině v Karlových Varech. Festivaly v Mariánkách byly ještě tři a od roku 1949 pak byly definitivně přesunuty do Karlových Varů.
Na tom prvním byly především filmy inspirované II. světovou válkou, nejznámější byl americký „Pět Sulivanů“ (pět bratrů zahynulo v bojích na křižníku v Tichomoří) a dodnes slavná česká komedie „Nezbedný bakalář“. Hvězdou, a tenkrát nebyly žádné červené koberce, byla slavná Rita Hayworth. Byl tam ale také ministr zahraničí Jan Masaryk, který zavzpomínal, jak doprovázel svého otce T. G. Masaryka při nějaké návštěvě v minulosti.
Měl jsem štěstí, že jsem jako kluk mohl být na třetím festivalu. Myslím, že jsem tam viděl asi Pád Berlína, určitě to bylo něco válečného. Ale Sulivany i Bakaláře Zdeňka Štěpánka jsem později viděl mockrát. Do Casina jsem pak léta chodil na koncerty a především do tanečních jako student Hotelovky.
Kdykoliv každoročně chodím kolem (třeba v koridoru, který nikdy nesmím vynechat) tak nostalgicky zavzpomínám, stejně tak se vždy projdu kolem Bellevue, kde jsme jako mladíci uvítali na jaře 1968 studenty filmových škol ze sedmnácti zemí nejen tzv. socialistických, ale i z Japonska, Francie a USA. A představitele UNESCA, zahraniční novináře i patrona A. M. Brousila.
Je to historie, ani se o ní moc neví, ale bylo, nebylo…
Václav Soldát
