Muž, který přenesl české divadlo za oceán – 2. část
Ludvík hledal odpověď jinde než většina jeho kolegů. V té době už několik desetiletí odcházely desetitisíce Čechů do Spojených států amerických. Hledali práci v továrnách, na farmách i na železnici. Největší české komunity vznikaly v Chicagu, Clevelandu, Omaze, New Yorku nebo St. Louis. Přistěhovalci si zakládali spolky, tělocvičné jednoty, pěvecké sbory, knihovny i české noviny, budovali školy, hospody i kostely, udržovali zvyky ze staré vlasti a drželi si i svůj jazyk. Jedna věc jim však dlouho chyběla. Profesionální české divadlo. Do Ameriky sice občas zavítaly hostující společnosti nebo jednotliví herci, ale stálá profesionální scéna zde v té době neexistovala. Krajané byli odkázáni především na ochotnické soubory, které hrály s obdivuhodným nadšením, avšak jen ve volném čase vedle svého zaměstnání.
Tam, kde většina lidí viděla vzdálenou emigrantskou kolonii, spatřoval Ludvík nové publikum. Statisíce lidí, kteří sice opustili české země, ale neztratili svůj jazyk ani vztah ke kultuře. Nevíme přesně, jak k tomuto rozhodnutí došel, ale bylo to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v jeho životě a v životě všech členů jeho společnosti. Byla to odvážná myšlenka. Přestěhovat divadelní společnost přes Atlantik znamenalo obrovské finanční riziko. Nestačilo koupit lodní lístky. Bylo třeba převézt kulisy, kostýmy, rekvizity a přesvědčit herce, aby opustili domov a vydali se do neznámého světa. Mnozí považovali takový plán za šílenství. František Ludvík však patřil k lidem, kteří se nespokojili s tím, co bylo obvyklé.
Na jaře roku 1893 učinil rozhodnutí, které navždy změnilo jeho život i dějiny českého divadla. Se svou společností nastoupil na zaoceánský parník směřující do Spojených států. Netušil, že cesta, která právě začíná, z něj učiní zakladatele jedné z nejvýznamnějších institucí českého krajanského života v Americe.
Když se po několikatýdenní plavbě zaoceánský parník s Františkem Ludvíkem a jeho společností blížil k americkému pobřeží, vstupovali jeho členové do světa, který se od habsburské monarchie lišil naprosto ve všem. Spojené státy prožívaly období mimořádného hospodářského rozmachu. Železnice spojovaly jednotlivé státy, průmyslová výroba rostla závratným tempem a města se měnila doslova před očima. Nejvýraznějším symbolem této proměny bylo Chicago.
Ještě necelých třicet let před příchodem Ludvíka šlo o rychle rostoucí obchodní město na břehu Michiganského jezera. Poté přišel katastrofální požár roku 1871, který zničil velkou část zástavby. Místo úpadku však následovala nevídaná obnova. Chicago začalo růst do výšky, vznikaly první moderní mrakodrapy a město se během několika desetiletí proměnilo v jedno z nejvýznamnějších průmyslových center světa. Roku 1893 navíc hostilo Světovou kolumbovskou výstavu, obrovskou mezinárodní přehlídku techniky, průmyslu a kultury, která přilákala miliony návštěvníků.
Právě sem směřovaly desetitisíce českých přistěhovalců. Češi patřili mezi nejpočetnější slovanské komunity ve městě. Usazovali se především v západních čtvrtích Chicaga, kde vznikaly celé ulice obchodů s českými nápisy, české školy, tiskárny, spolkové domy, pivovary i kavárny. V neděli bylo možné projít několik bloků, aniž člověk zaslechl jediné anglické slovo. Krajané četli české noviny, zpívali české písně a pořádali ochotnická představení, ale skutečné profesionální divadlo zde dosud nezapustilo kořeny.
Ludvík rozpoznal příležitost. Nešlo přitom jen o obchodní záměr. Během dlouhých let u kočovných společností pochopil, že divadlo není pouhou zábavou. Pro lidi, kteří opustili rodnou zemi, představovalo připomínku domova. České slovo na jevišti mělo v Americe mnohem silnější význam než v Praze nebo Plzni. Nebylo samozřejmostí. Bylo symbolem identity celé komunity. Začátky ale nebyly jednoduché. Bylo nutné pronajmout vhodné prostory, sestavit stálý soubor, zajistit reklamu a přesvědčit krajanskou veřejnost, že pravidelné profesionální divadlo má smysl. Emigranti byli zvyklí tvrdě pracovat šest dní v týdnu. Mnozí trávili celé dny v továrnách, na jatkách nebo na stavbách železnic. Divadlo si mohli dopřát především v neděli nebo při významných svátcích. Ludvík tomu přizpůsobil celý provoz.
Na rozdíl od českých zemí, kde se hrálo prakticky každý večer, musel respektovat rytmus amerického života. Představení se soustřeďovala na víkendy a sváteční dny, kdy měli krajané volno. Herci navíc často vykonávali i jiná zaměstnání, protože samotné divadlo zpočátku nedokázalo všechny uživit. Přesto se projekt začal pozvolna rozvíjet. Ludvíkova společnost se postupně proměnila v první skutečně profesionální české divadlo ve Spojených státech. Nebyla to už kočovná společnost v evropském smyslu tohoto významu. Měla stálé působiště, pravidelný repertoár a okruh diváků, kteří se na jednotlivé premiéry vraceli podobně jako návštěvníci kamenných scén v Praze.
Jeho největší předností byla schopnost porozumět publiku. Dobře věděl, že čeští emigranti nechtějí sledovat pouze příběhy z rodné vlasti. Jejich každodenní život se odehrával v Americe a právě tento nový svět začínal pronikat i na jeviště. Vedle Tylových her nebo Stroupežnického veseloher se proto objevovaly dramatické příběhy odehrávající se mezi českými přistěhovalci. Diváci poznávali vlastní zkušenosti – odjezd z domova, hledání práce, střet se zcela odlišnou společností i složité rozhodování, zda se jednou vrátit, nebo zůstat natrvalo. Velkou oblibu si získaly hry s americkými náměty, například Praha v Americe, Strýček z Ameriky, Dědictví z Kalifornie nebo dramatizace dobrodružných románů, které přiváděly na scénu divoký západ, občanskou válku či příběhy z rychle se měnící americké společnosti. Nebyla to náhoda. Ludvík velmi dobře chápal, že emigranti nechtějí žít jen vzpomínkami. Potřebovali divadlo, které spojí českou kulturu s jejich novou vlastí.
Stejně pečlivě dbal na uměleckou úroveň. Do Ameriky pravidelně zval herce z českých zemí, sledoval novinky pražských scén a snažil se udržovat repertoár na úrovni, která se mohla měřit s profesionálními divadly doma. Nebylo to snadné. Každá cesta přes Atlantik znamenala značné náklady a dlouhé týdny na moři. Přesto se mu dařilo udržovat živé spojení mezi českou a americkou divadelní kulturou.
Brzy se ukázalo, že jeho podnik není jen místní kuriozitou. České noviny vydávané v Americe začaly o jeho inscenacích pravidelně psát. Ludvíkovo divadlo se stalo místem, kde se scházela krajanská inteligence, novináři, učitelé, podnikatelé i dělníci. Divadelní večery byly zároveň společenskými událostmi. Po představeních se dlouho diskutovalo o politice, situaci v českých zemích i o budoucnosti české komunity za oceánem. Ludvík tak nevytvořil pouze první českou stálou divadelní scénu, ale i další kulturní centrum české Ameriky. Právě proto jeho význam přesahuje dějiny divadla. Stal se jedním z lidí, kteří pomohli českým emigrantům zachovat vlastní kulturní identitu ve chvíli, kdy byli od své původní vlasti vzdáleni tisíce kilometrů. A přestože mezi Chicagem a Prahou ležel oceán, české divadlo díky němu nepřestalo být součástí života krajanů.
Za jeho výsledky stála především mimořádná houževnatost člověka, který téměř celý život žil v nejistotě divadelního povolání, a přesto dokázal vybudovat něco, co se vymykalo běžným možnostem jednoho principála. V Chicagu nevytvořil pouze další kočovnou společnost, která by přijela, odehrála několik večerů a pokračovala dál. Jeho cílem se stalo vybudovat scénu, ke které budou mít lidé vztah podobný tomu, jaký měli obyvatelé Prahy k Národnímu divadlu nebo obyvatelé menších českých měst ke svým místním scénám. Byla to myšlenka, která měla v emigrantském prostředí mimořádný význam.
Člověk, který odešel do Ameriky, často ztratil mnoho věcí, které doma považoval za samozřejmé. Musel se naučit nový jazyk, změnil společenské prostředí i způsob života. Jeho děti už vyrůstaly mezi dvěma kulturami a hrozilo, že čeština i české tradice postupně zmizí. Právě proto byly krajanské instituce tak důležité. České školy, spolky, noviny a divadlo nebyly jen volnočasovou aktivitou. Byly prostředkem, jak udržet v povědomí informace o rodné vlasti.
Ludvíkovo divadlo se stalo jednou z těchto institucí. Na jeho scéně se nehrálo pouze pro pobavení. Každé představení v sobě neslo určitý kulturní význam. Když se rozezněla čeština z jeviště v Chicagu, nebyla to jen řeč herců. Byla to připomínka země, kterou mnozí diváci opustili před lety a už ji nikdy neměli neuvidět. Právě v tom spočívala největší síla jeho podniku. Ludvík měl také mimořádný cit pro výběr spolupracovníků. Věděl, že divadlo stojí především na lidech. Dobrá kulisa ani zajímavý text nemohou nahradit herce, který dokáže navázat vztah s publikem. Proto se snažil udržovat soubor na profesionální úrovni a získávat zkušené umělce především z českých zemí.
Život herců v jeho společnosti však nebyl jednoduchý. V Americe museli čelit jiným podmínkám než jejich kolegové v Evropě. Česká komunita sice byla početná, ale ekonomické možnosti jednotlivých diváků byly omezené. Divadlo muselo neustále hledat rovnováhu mezi uměleckými ambicemi a skutečností každodenního života emigrantů. Ludvík byl v tomto směru realistou. Věděl, že divadlo musí být kvalitní, ale zároveň musí oslovit široké publikum. Proto vedle náročnějších dramat zařazoval i lehčí žánry, veselohry, operetní kusy a efektní inscenace, které dokázaly přilákat větší počet diváků. Populární byly například velké dramatické obrazy s dobrodružnou tématikou, hry z amerického prostředí nebo příběhy, v nichž se střetával starý svět s novým.
Roku 1898 se Ludvík rozhodl podniknout krok, který byl pro jeho kariéru mimořádně důležitý. Po pěti letech působení v Americe se se svou společností vydal zpět do českých zemí. Nešlo o návrat poraženého emigranta. Přijížděl jako ředitel úspěšné krajanské scény, jako člověk, který dokázal něco, co se dosud žádnému českému principálovi nepodařilo. A jeho návštěva vzbudila pozornost. České publikum bylo zvědavé na soubor, který vznikl tisíce kilometrů daleko a nesl označení amerického českého divadla. Kritici přirozeně srovnávali jeho výkony s pražskými scénami a hledali rozdíly mezi domácím a zámořským prostředím.
Pro Ludvíka to nebyla jednoduchá situace. Pražské publikum už bylo zvyklé na instituce s dlouhou tradicí, profesionálním zázemím a herce, kteří vystupovali každý večer před domácím obecenstvem. Jeho soubor vznikal v úplně jiných podmínkách. Přesto si získal respekt. Kritiky oceňovaly především skutečnost, že herci hráli s velkým nasazením a že si dokázali poradit s náročným provozem bez takového zázemí, jaké měly evropské scény. Zajímavostí bylo, že američtí čeští herci hráli bez nápovědy – tedy bez tradičního inspicienta, který by během představení hercům připomínal text. V tehdejším divadelním provozu to nebylo vždy samozřejmostí a svědčilo to o jejich profesionalitě.
Ludvíkův návrat do vlasti však nebyl pouze uměleckou událostí. Byl také symbolickým setkáním dvou částí českého světa. Na jedné straně stálo české divadlo doma, formované národními institucemi a dlouhou kulturní tradicí. Na straně druhé stálo české divadlo v Americe, vytvořené z potřeby lidí, kteří si svou kulturu museli doslova přivézt přes oceán. Obě podoby měly stejný základ – přesvědčení, že jazyk a umění mohou spojovat lidi i tehdy, když je od sebe dělí vzdálenost a změněné životní okolnosti.
Po návratu do Chicaga pokračoval Ludvík ve své práci. Jeho divadlo dál rostlo a upevňovalo svou pozici. Z původně odvážného experimentu se stala respektovaná instituce, která měla své věrné publikum. Jenže ani nejúspěšnější projekty nemohou trvat věčně. František Ludvík strávil poslední roky života v prostředí, které sám vytvořil. Obklopovalo jej divadlo, herci a krajanská komunita, pro kterou se stal jedním ze symbolů kulturní vytrvalosti. Nebyl člověkem velkých veřejných gest. Jeho práce mluvila sama za sebe.
Smrt Františka Ludvíka 24. října 1910 uzavřela jednu pozoruhodnou kapitolu českého divadelního života. Odešel člověk, jehož životní dráha začala v pražské řemeslnické rodině a skončila v americkém velkoměstě, kde se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české krajanské kultury. Nezanechal po sobě slavné verše, nebyl dramatikem, jehož hry by se dodnes uváděly na jevištích, ani hercem, jehož tvář by zachytily generace divadelních portrétistů. Ale podařilo se mu založit ve stálou divadelní scénu tam, kde ji krajané opravu potřebovali. V Chicagu, kde také zemřel.
První manželkou byla Josefa Vojtěška Süsselová, která však zemřela poměrně mladá. Později se oženil s herečkou Bohumilou Novotnou, dlouholetou členkou jeho společnosti. Divadlo nebylo v jeho případě odděleno od osobního života – stalo se rodinným podnikem, v němž se prolínala práce, vztahy i každodenní existence. Po jeho smrti ale nastala otázka, jestli jeho dílo bude pokračovat i bez něj. Odpověď byla kladná. Divadlo, které založil, nezaniklo s jeho smrtí. Pokračovalo dál pod vedením jeho spolupracovníků a později dalších ředitelů. Instituce, která původně vznikla jako odvážný podnik jednoho českého principála, se proměnila v trvalou součást krajanského života. Takzvané První stálé české divadlo v Americe působilo až do roku 1932. To samo o sobě představuje mimořádný úspěch.
Většina kočovných společností 19. století zanikla krátce po smrti svého zakladatele nebo po několika neúspěšných sezónách. Ludvík však vytvořil něco stabilnějšího. Položil základy instituce, která překročila hranice jedné generace. Jeho divadlo přežilo i dobu velkých změn. Na počátku 20. století se měnila samotná podoba americké společnosti. Přicházely nové vlny přistěhovalců, druhá generace Čechů už často mluvila více anglicky než česky a staré krajanské zvyklosti začínaly pomalu ustupovat. Do života vstupoval film, rozhlas a nové formy zábavy.
Když dnes mluvíme o českých přistěhovalcích v Chicagu, často si představujeme především dělníky v továrnách, řemeslníky nebo podnikatele. To vše byla pravda. Ale české komunity v zahraničí neutvářela pouze práce. Utvářela je také kultura – noviny, knihy, hudba a divadlo dávaly emigrantům pocit, že nejsou pouze jednotlivci ztracení v obrovské zemi, ale součást širšího společenství. František Ludvík patřil mezi ty, kteří toto společenství pomáhali budovat. Je pozoruhodné, že jeho život začal v době, kdy české divadlo samo ještě bojovalo o uznání, a skončil ve chvíli, kdy česká kultura měla za oceánem vlastní instituce. Během jednoho lidského života se změnilo téměř vše. Z malého řemeslnického učně se stal muž, který dokázal organizovat profesionální scénu v jednom z největších měst světa.
Tomáš Hejna
