Muž, který přenesl české divadlo za oceán – 1. část

Existují lidé, jejichž jména se z dějin pomalu vytratila, přestože bez nich by česká kultura vypadala úplně jinak. Před jejich rodnými domy nestojí pomníky, nejsou na nich pamětní desky, jejich portréty nezdobí školní učebnice a jen málokdo dnes dokáže říci, čím se vlastně proslavili. Přesto právě oni bývali těmi, kdo dokázali spojit odvahu s neobyčejnou vytrvalostí a změnit svět kolem sebe více než mnozí slavnější současníci. František Ludvík patří mezi takové osobnosti.

Jeho jméno dnes znají především divadelní historikové a badatelé zabývající se českou emigrací. Ve své době však představoval jednu z nejvýznamnějších postav českého kočovného divadla a později také člověka, který vybudoval první dlouhodobě fungující profesionální českou divadelní scénu ve Spojených státech amerických. Jeho život se odehrával mezi dvěma kontinenty a dvěma světy – mezi starou habsburskou monarchií a dynamickou Amerikou konce 19. století, mezi zaprášenými venkovskými sály českých městeček a rušnými ulicemi Chicaga, kde čeština zněla téměř stejně často jako angličtina, i když se značně silným přízvukem.

Je to příběh, který v mnohém připomíná dobrodružný román. Začíná v Praze, pokračuje desítkami let putování po českých zemích a vrcholí za oceánem, kde český herec vytvořil kulturní instituci, která přežila svého zakladatele o více než dvacet let.

Narodil se 7. března 1843 v Praze. Město tehdy procházelo obdobím pozvolných proměn. Staré hradby ještě určovaly jeho podobu, ale za nimi se již rodily zárodky moderního velkoměsta, které měly za nedlouho vytvořit novou Velkou Prahu. České národní obrození nabíralo na síle a spolu s ním rostla i potřeba vlastních kulturních institucí. Divadlo v tomto procesu hrálo mimořádnou úlohu. Nebylo pouze místem zábavy. Na jeho jevišti se vracel krajanům původní jazyk, formovalo se národní sebevědomí a vytvářela se představa české kultury jako rovnocenné součásti evropské i světové civilizace.

Ludvíkův otec byl pražský krupař. Rodina žila v Haštalské čtvrti, jedné z nejstarších částí města, kde se po staletí mísil život řemeslníků, obchodníků a drobných měšťanů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by syn měl jednou spojit svůj život s divadlem. Jako většina chlapců z podobných rodin byl veden k poctivému řemeslu, které mu mělo zajistit jistou budoucnost. Vybral si – snad pod tlakem otce – kloboučnictví.

Vyučil se u známé pražské firmy V. Hampejze, která patřila mezi respektované výrobce pokrývek hlavy. Kloboučník byl tehdy váženým řemeslníkem a zdálo se, že František bude pokračovat v poklidném měšťanském životě. Jenže druhá polovina 19. století byla dobou mimořádných společenských změn. Mladí lidé stále častěji opouštěli tradiční zaměstnání a hledali nové příležitosti tam, kde je jejich rodiče vůbec nečekali.

Divadlo patřilo k nejméně jistým povoláním, jaké si mohl mladý muž zvolit. Kočovní herci tehdy nestáli na společenském vrcholu. Ještě v první polovině století přetrvávaly předsudky, že jde o lidi bez stálého domova, kteří se živí nejistým způsobem a putují od města k městu podle toho, kde právě dostanou povolení vystupovat. Jen málokdo z nich mohl počítat s pravidelným příjmem. Úspěšná sezóna střídala neúspěšnou, dobré publikum střídaly prázdné sály a mnohé společnosti bojovaly doslova o přežití. Ale právě tento svět mladého Ludvíka přitahoval více než kloboučnická dílna.

V roce 1861, ve svých osmnácti letech, vstoupil do společnosti Jana Aloise Prokopa. Bylo to první rozhodnutí, které určilo celý jeho další život. Prokop patřil mezi zkušené české principály. Jeho společnost objížděla česká i moravská města a představovala typické kočovné divadlo té doby. Herci cestovali s kulisami, kostýmy i rekvizitami, často hráli v hostinských sálech nebo provizorních dřevěných arénách a během několika dnů museli i nastudovat nový repertoár. Divadelní život nebyl rozdělen na jednotlivé profese tak jako dnes. Herec současně pomáhal stavět dekorace, opravoval kostýmy, vylepoval plakáty a někdy dokonce prodával vstupenky – často i dům od domu. Pro tehdejší herce to byla skutečně tvrdá škola.

Právě zde se František Ludvík naučil to, co později rozhodlo o jeho úspěchu. Pochopil, že divadlo není pouze umění, ale také organizace, obchod a každodenní práce. Dobrý principál musel být současně režisérem, účetním, diplomatem i psychologem. Nestačilo dobře zahrát roli. Bylo třeba získat povolení od úřadů, pronajmout sál, přesvědčit místní publikum, že stojí za to přijít právě na toto představení, a nakonec ještě zajistit, aby společnost měla z čeho žít.

V následujících letech vystřídal několik významných souborů. Hrál u Jana Krämera, Franze Zöllnera a krátce působil také ve Štýrsku a Tyrolsku. Tyto cesty byly nesmírně důležité. Rakouské císařství bylo mnohonárodnostním státem a divadlo zde překračovalo jazykové bariéry mnohem častěji, než si dnes uvědomujeme. České společnosti hrály vedle německých a němečtí herci přejímali české inscenace. Publikum bylo zvyklé na kulturní pestrost, a hlavně na vícejazyčnost.

Po návratu do českých zemí pokračoval Ludvík ve svém putování. Během následujících patnácti let prošel společnostmi Vilemíny Prokopové, Pavla Švandy staršího, Josefa Františka Kozlanského, Josefa Hofa, Jana Erazima Kramuela, Terezie Knížkové, Václava Svobody i Jana Kullase. Pro dnešní čtenáře jsou tato jména většinou téměř zapomenutá, ve své době však představovala páteř českého profesionálního kočovného divadla mimo Prahu. Právě kočovní principálové totiž přinášeli české divadlo tam, kam kamenné scény nikdy nedosáhly. Hráli v okresních městech, lázeňských střediscích i malých venkovských obcích. Pro tisíce lidí představovalo jejich vystupování jediné profesionální divadelní představení, které za celý rok viděli.

Ludvík se postupně vypracoval mezi nejspolehlivější členy těchto souborů. Nebyl pouze hercem. Často zastával funkci artistického správce, tedy člověka odpovědného za organizaci repertoáru, zkoušek i chodu společnosti. Získával zkušenosti, které později využil při budování vlastního divadelního podniku. Tehdy však ještě netušil, že jeho skutečný osud neleží ani v Praze, ani v Brně nebo třeba Plzni. Jeho budoucnost se nacházela téměř osm tisíc kilometrů od českých zemí v rychle rostoucím a rozvíjejícím se Chicagu, kde už tehdy žily desetitisíce českých přistěhovalců, kteří si s sebou přes oceán přinesli nejen svůj jazyk, ale také svoji kulturu. Chybělo jim ale dlouho vlastní divadlo. To bylo něco, čeho nakonec dokázal využít právě František Ludvík.

Patnáct let putování po českých zemích představovalo pro Františka Ludvíka nejlepší školu, jakou mohl budoucí divadelní ředitel získat. Neexistovala žádná akademie, na které by se člověk naučil vést kočovnou společnost. Vše se předávalo zkušenostmi. Mladší herci pozorovali starší principály, učili se jednat s městskými radami, sestavovat repertoár, odhadovat divácký vkus i hospodařit s penězi, kterých nikdy nebylo nazbyt.

Kočovné divadlo bylo zvláštním světem s vlastními pravidly. Každé jaro začínala nová sezóna a s ní i nekonečné cestování. Společnost přijela do města často jen s několikadenním předstihem. Bylo třeba pronajmout sál, postavit jeviště, rozvěsit plakáty, navštívit místní noviny, získat přízeň radních a přesvědčit obyvatele, že právě toto představení stojí za návštěvu. Pokud se večer podařil, mohlo se hrát ještě několik dní. Když publikum nepřišlo, nezbývalo než sbalit kulisy a vydat se o několik desítek kilometrů dál. Divadlo tehdy žilo z každého prodaného lístku a herci často z dobrodiní místních obyvatel.

Ludvík velmi brzy pochopil, že úspěch společnosti nezávisí jen na hereckých výkonech. Divák v menším městě očekával především silný příběh, známé postavy a večer, na který bude ještě dlouho vzpomínat. Proto kočovné společnosti udržovaly mimořádně široký repertoár. Vedle her Josefa Kajetána Tyla uváděly veselohry, historická dramata, sentimentální příběhy, operety i tehdy oblíbené činoherní adaptace populárních románů. Herci museli být připraveni během několika dní vystřídat několik zcela odlišných rolí a někdy bylo také třeba improvizovat. Pro Ludvíka to byla především škola organizace. Jeho schopností si začali všímat i jeho principálové. Už nešlo pouze o spolehlivého herce. Stával se člověkem, který dokázal řešit praktické problémy, udržet disciplínu společnosti a zároveň neztratit cit pro divadelní práci. Není proto překvapivé, že si brzy udělal mezi kolegy z divadelního prostředí dobré renomé.

Rozhodující okamžik přišel počátkem osmdesátých let. Po smrti zkušeného principála Jana Kullase vznikla otázka, kdo převezme vedení jeho divadelní společnosti. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Divadelní soubor nebyl pouze skupinou herců. Šlo o složitý organismus, který měl vlastní kulisy, kostýmy, hudebníky, technické vybavení i závazky vůči městům, kde měl vystupovat. Převzít takovou společnost znamenalo převzít také značné finanční riziko. Ludvík se této výzvy nezalekl. Získal vlastní divadelní koncesi a stal se principálem. Pro člověka, který začínal jako kloboučnický učeň, představoval tento okamžik mimořádný společenský vzestup. Od této chvíle nesl plnou odpovědnost nejen za sebe, ale za desítky lidí, jejichž život byl na úspěchu společnosti závislý. V tomto případě se jednalo až o dvacet členů.

Jeho soubor se brzy zařadil mezi nejlépe organizované české kočovné společnosti. Působil především ve východních a severních Čechách, kde pravidelně navštěvoval města jako Litomyšl, Hradec Králové, Jaroměř, Josefov, Pardubice, Kolín, Chrudim, Přelouč, Mladá Boleslav nebo Turnov. Mnohá z těchto měst ještě neměla vlastní stálé divadelní soubory, a právě Ludvíkova společnost zde představovala vrchol kulturní sezóny.

Devatenácté století bývá někdy označováno jako zlatý věk českého kočovného divadla. Není to přehnané. Principálové jako Ludvík vytvářeli síť profesionální kultury, která spojovala Prahu s nejodlehlejšími kouty země. Divadlo přiváželi tam, kde žádné kamenné scény nestály, a podíleli se tak i na šíření českého jazyka v době, kdy se stále vedly spory o jeho postavení ve veřejném životě. Ludvík navíc nepatřil mezi konzervativní ředitele, kteří by spoléhali pouze na osvědčené tituly. Pečlivě sledoval vývoj českého divadla a snažil se uvádět nové hry co nejdříve po jejich pražských premiérách. Dobře věděl, že publikum chce vidět nejen klasiku, ale také současnou dramatickou tvorbu.

Jeho společností prošla celá řada herců, kteří se později prosadili na významných scénách. Pro mnoho mladých umělců představovalo angažmá u Ludvíka první skutečnou profesionální zkušenost. Naučili se zde nejen hrát, ale především pochopili, co znamená každodenní divadelní práce. Přesto se začínalo ukazovat, že svět kočovných společností se pomalu mění. V českých zemích přibývalo kamenných divadel, města si budovala vlastní scény a publikum stále častěji očekávalo pravidelný repertoár na jednom místě. Principálové, kteří po desetiletí objížděli venkov, stáli před novou otázkou – jak bude jejich budoucnost vypadat za deset či dvacet let?

Pokračování příště

Tomáš Hejna