Opomenuté výročí Karla Buriana

Není to rozhodně tak, že bychom na někoho chtěli zapomenout, ale když se podíváte do pomyslného „kalendária“ českých osobností kultury, potom je Vám jistě jasné, že o všech psát stihnout nemůžeme. Kromě toho se právě u historických osobností snažíme o maximální možné shrnutí dostupných faktů, abychom vám obraz o životě těchto lidí přinesli v co nejucelenější podobě, a tak nám příprava takových článků chvíli trvá. Proto teprve nyní přinášíme článek o skutečně velmi významné osobnosti našeho divadla i hudby, a činíme tak nikoliv v roce stého výročí jejího úmrtí, které proběhlo 25. září 2024, ale v na výročí jeho narozenin, byť není nikterak kulaté. Karel Burian si však článek rozhodně zaslouží i tak.

Narodil se 12. ledna 1870 v jihočeském Rousínově, podle čehož by ho řada lidí nejspíš situovala na moravského rodáka, konkrétně do Rousínova na jižní Moravě. Burian se ale narodil ve stejnojmenné obci nedaleko Rakovníka Františku a Františce Burianovým. Otec truhlář nakonec usoudil, že pro obživu jeho rodiny bude výhodnější přesunout se přímo do Rakovníka, a tak se v šesti letech ocitl vesnický hoch na maloměstě. Tady chodil Burian čtyři roky na obecnou školu, a až na výrazný hudební talent, který od dětství projevoval, nic nenasvědčovalo tomu, že by v budoucnu měl Karel Burian něčím vyniknout. Byl sice velmi pilným a nadaným studentem s vynikajícími výsledky, ale od toho si nejspíš rodiče slibovali pro syna dráhu učitele nebo úředníka. Ostatně po krátkém studiu na rakovnické reálce nastoupil v Praze, kam se rodina přestěhovala, na Akademické gymnázium a potom na práva.

Shodou okolností se i v Praze setkal se svým rakovnickým profesorem Zikmundem Wintrem, který rovněž změnil místo působení. A právě on byl hybnou silou, která změnila Burianovi život. Už v Rakovníku si totiž povšiml Burianova talentu a snažil se ho podporovat v jeho rozvíjení. Díky Wintrovi se začal Burian věnovat zpěvu, snažil se rozšiřovat svůj hlasový rozsah a pod jeho vlivem se také přihlásil na lekce zpěvu k Mořici Wallersteinovi. Toto jméno, které nám dnes nic neříká, bylo ve své době pojmem v celém mocnářství, Wallerstein byl považován za jednoho z nejlepších učitelů hudby na našem území a být jeho žákem znamenalo odnášet si do života vizitku kvality. Vedle něj se o Burianovo herecké a pěvecké vystupování staral také Mořic Stanislav Anger, tehdejší kapelník Národního divadla.

Burian se nakonec rozhodl z práv odejít, protože studium na univerzitě mu zabíralo příliš času a záliba ve zpěvu u něj nakonec zvítězila. Musíme říct, že naštěstí pro české divadlo, a hlavně českou operu. Díky nadání, píli i dobrému vedení se ve velmi krátké době stal kvalitním pěvcem připraveným na vrcholné výstupy a zprvu se zdálo, že hned nastoupí zářnou kariéru. Po prvních pár vystoupeních na periferii v roce 1891 získal angažmá v brněnském Národním divadle a s úspěchem tu hned v prvních představeních předvedl svůj hlas ve dvou Smetanových dílech – v Prodané nevěstě a Daliborovi. Exceloval zde i v dalších rolích a kritiky i veřejností byl velmi kladně vnímán. Jenomže tento vzestup netrval dlouho. Brněnské divadlo se ocitlo v krizi, která vedla až k rozpuštění souboru a jeho zavření. Burian tak přišel o místo a v Praze pro něj zatím místo neměli. Musel se tak vydat za prací jinam. Nejprve získal angažmá v dnešním Tallinu (tehdy Revalu), později si našel místo v Lipsku. Tam ale zažil pouze jediné vystoupení, zdejšímu vedení se totiž nelíbil jeho chlapecký zjev a nevyzrálost. Po několika dalších angažmá s kočující Baumannovou operní společností, kdy se objevil na jevištích v Cáchách, Kolínu nad Rýnem nebo Hannoveru, se mu podařilo získat místo v Hamburku v královské opeře. Tady začala jeho světová sláva.

Burian hostoval v operách po celém světě, objevil se v Mnichově, Londýně, Lipsku, Curychu, Bruselu, Lvově a na mnoha dalších místech. Vysloužil si za to celou řadu významných ocenění – řád Františka Josefa, zlatou medaili Ludvíka Bavorského i francouzskou Čestnou legii. U nás je spojen především s naší první národní scénou, tedy s pražským Národním divadlem. Ve skutečnosti v něm ale příliš dlouho nepůsobil. Tím, že Národní divadlo původně Buriana odmítlo, se o tohoto vynikajícího tenoristu vlastně připravilo. Když se totiž prosadil právě v Hamburku, byla mu už pražská scéna poněkud malá, protože o něj měly zájem operní scény po celém světě. Navíc se jedná o období, kdy nastoupil na místo šéfa opery Karel Kovařovic, který zavedl v souboru tvrdou disciplínu. Tu ale Burian nebyl schopen plnit, a dokonce v jednom případě nedorazil na představení. Burian tak sice nakrátko zakotvil v Praze, ale netrvalo to dlouho.

Byl na tom vlastně podobně jako jeho pěvecká kolegyně Ema Destinnová. V Čechách byl sice známou osobností, ale světového formátů. Velké úspěchy slavil v Budapešti, Drážďanech nebo New Yorku, kde se zařadil mezi české operní pěvce a pěvkyně, kteří dobyli známou Metropolitní operu známou jako Met, a to na historicky první místo. Působil zde mezi roky 1906 s 1913, tedy celých sedm let. Po boku některých z nich se v různých rolích objevoval, včetně zmíněné Emy Destinnové. V Čechách spolu, bohužel, nikdy nevystoupili v jednom představení. Mezi jejich nejvýznamnější společná představení patřila premiéra slavné Salome Richarda Strausse, který si právě pro ni výslovně vyžádal oba tyto pěvce do hlavních rolí. Burianovi a Destinnové tehdy doslova ležela u nohou celá Paříž. O jeho nesmírném pěveckém talentu měl velké mínění i samotný Enrico Caruso, který je dnes daleko známější.

Burian se celý život hrdě hlásil ke svému původu a po celý život se rád vracel domů, přestože to nebylo tak často, jak by si přál. Ani počet jeho pohostinských vystoupení v Čechách nebyl nikterak veliký, většinou se jednalo o koncerty a jen zřídka o divadelní představení. Přesto nelze o jeho silném poutu k domovu pochybovat. Za první peníze, které vydělal ve Spojených státech, si Karel Burian koupil v Čechách v Senomatech statek, kde pěstoval vyhlášené vepře. Jezdil sem hlavně odpočívat a setkával se tu se svými přáteli i s rodinou, zejména s mladším bratrem Emilem. Ten šel v bratrových stopách, také on vystudoval Akademické gymnázium na Novém Městě pražském a stal se operním pěvcem, dokonce po studiích u stejného pěveckého mistra Wallersteina. Mezi roky 1896 až 1898 zpíval v brněnské opeře, potom se chvíli pohyboval po Evropě, včetně Drážďan a Hamburku. Na rozdíl od staršího bratra se ale Emil za oceán nevydal, a naopak se mu podařilo získat stálé místo v pražském Národním divadle, kde působil od roku 1906 až do roku 1926, s několika krátkými přestávkami.

Bez komplikací nebyl ani Burianův osobní život. Oženil se s herečkou Národního divadla Františkou Jelínkovou, ale i když s ní měl syna, přesto se nevyhnul mimomanželskému vztahu s jistou Elsou Dingesovou. Utekl s ní dokonce do Spojených států, kde se přes skutečnost, že on byl již ženatý a ona vdaný, spolu uzavřeli sňatek. V Německu byl kvůli tomu označen za únosce a do Drážďan, odkud Dingesová pocházela, se už nikdy nesměl vrátit. Jejich vztah i tak trval velmi krátce, protože Elsa Dingesová už v roce 1913 zemřela.

Na začátku 20. let se Karlu Burianovi stala vážná nehoda, jejíž okolnosti nebyly nikdy jednoznačně objasněny. Do krku se mu dostal louh, který mu poleptal hrdlo a hlasivky. Zda šlo skutečně o omyl, nebo se někdo pokoušel odstranit Kovařovice jako konkurenci, to zůstává skryto za otazníkem. Nějaký čas tak musel přestat se zpěvem a musel přerušit své závazky. Většinu času tehdy trávil právě Senomatech, kde se postupně léčil. A skutečně se mu podařilo po několika měsících znovu vrátit ke zpěvu, jenomže to už byla pro Karla Buriana jen labutí píseň. Na zahraniční scény se už nikdy nevrátil, vystupoval jenom pohostinsky a věnoval se hlavně svému statku a hospodářství.

Zdraví Karla Buriana bylo nenávratně podlomeno a v posledních letech svého života si musel hodně vytrpět. Na turné po Horních Uhrách (tedy Slovensku) se mu navíc stala vážná nehoda. Holič ho pořezal a rána se zanítila. Burianovi se tak začala rozkládat krev a nedlouho poté zemřel. Ani jeho bratr neměl konec života právě jednoduchý. Nedlouho před smrtí musel být hospitalizován v nemocnici, kde mu amputovali nohu. Brzy na to zemřel na nádor.

Synové truhláře Karel a Emil Burianovi založili svým talentem jednu z významných českých uměleckých dynastií. Synem Emila Buriana totiž nebyl nikdo menší než všestranně nadaný básník, zpěvák, herec, hudebník, skladatel, dramaturg, dramatik a režisér Emil František Burian, vnuk Jan Burian se stal básníkem, prozaikem a dramatikem, vnučka Kateřina Burianová básnířkou a divadelní herečkou a pravnuk Filip Rajmont je herec a dabér. Urny obou bratrů jsou dnes uloženy v Památníku bratří Burianů, postaveného za tímto účelem v Rakovníku v roce 1932.

Tomáš Hejna