Peripetie života Emy Destinové – část třetí, Vlastenecký zápal
Už jako malá byla Destinnová vedena ve vlasteneckém duchu pod vlivem svého otce, jeho mecenášských aktivit a rodinného salonu. Později se to u ní projevilo její vlastní tvorbou, ale třeba také tím, že nikdy, ani když hostovala v zahraničí, nepřestala mluvit a psát česky. Bylo i její velikou zásluhou, že se v Americe proslavil Bedřich Smetana, v jehož Prodané nevěstě v Metropolitní opeře vystupovala v hlavní roli Mařenky. Tehdy ji jako dirigent vedl Gustav Mahler. Šlo o jednu z jejích největších a nejoblíbenějších rolí, ovšem nikde s ní neměla takový úspěch, jako v Metropolitní opeře v New Yorku, kde vystupovala od roku 1908. V novinách se tehdy objevila výstižná zpráva, že Destinnová: „Učinila (zde) Smetanu slavným. Kdo z nás ještě před týdnem znal jeho jméno?“ Kromě toho vystupovala i v dalších dílech českých autorů, třeba v Libuši.
Jak uvádí ve výčtu životních dat Emy Destinnové Marie Bajerová v knize O Emě Destinnové, v roce 1900 poprvé vystupovala v Praze na veřejných koncertech pro Spolek českých žurnalistů, Český spolek pro komorní hudbu a Matiční akademii. O rok později se dočkala životní satisfakce a poprvé vystoupila na pražských divadelních prknech v rolích Carmen a Mignon – jako hostující primadona berlínské Dvorní opery. Později se zde objevila ještě mnohokrát a postupně si získala nejen oblibu u diváků, ale i úctu uměleckého světa a také kritiky. Jaroslav Kvapil, pozdější šéf divadelní činohry Národního divadla, ji jako první označil přízviskem „Božská“ a ve svých pamětech O čem vím jí věnoval celou jednu kapitolu, kde mimo jiné píše:
„Mihla se mi asi patnáctiletá v okolí Národního divadla, kde jsem často čekával na svou příští choť. Ten dívčí výrostek, jenž tu obcházíval s hlavou víc chlapecky rázovitou než žensky půvabnou, vyhlížíval v divadelním okolí mladého herce Karla Muška, mládence dost neobratného a nesmělého. Dívčina, jež se do něho zamilovala, hnala sama útokem a o kterémsi odpoledním představení Strakonického dudáka podán mladému představiteli titulní role, jenž jinak hrával jen episodky, rozsáhlý vavřínový věnec s náramnými stuhami, věc tehdy příliš nápadná, bezmála pohoršlivá.
Chudák Mušek byl celou tou milostnou vyzývavostí všecek zmaten, třebaže mu tato přízeň děvčete ze starousedlé pražské rodiny velmi lichotila. (…)“
a dále píše:
„Emča nám zmizela do Berlína, a v tu dobu, kdy Šubert ustupoval v Národním divadle svým nástupcům, tož na samém rozhraní století, docházely z Berlína zvěsti o mladé české zpěvačce – Emě Destinnové. Staropražské jméno své rodiny zaměnila v pseudonym z vděčnosti k té, u níž v Praze na pěvkyni vyrostla, k známé tehdy a jistě znamenité své učitelce Marii Destinnové-Löwové. Praha umělecká i společenská užasla slyšíc ji r. 1900 o jejím prvním zdejším koncertě zpívat; tytam byly klepy a klípky o jejích dívčích výstřednostech, o jejích pokusech hereckých a literárních, o zbloudilé dceři z počestné pražské rodiny, a kdekdo byl jen okouzlen tím krásným stříbrným hlasem tak neobvykle nejen lahodným, nýbrž i zdokonaleným. Jak rád by byl teď Kovařovic na samém prahu své divadelní činnosti připoutal tento mladý zázrak k Národnímu divadlu, jemuž – bohužel jenom na čas – získal právě i druhý český fenomen pěvecký, Karla Buriana. Ale naše Emča už zářila slavně na německém nebi zpěvoherním a sláva berlínské dvorní opery v prvních letech tohoto století je provždy neodbytně spiata se jménem naší české pěvkyně.
(…)
Do Prahy se ráda vracívala, a Národní divadlo nemohouc ji upoutati trvale jmenovalo ji aspoň prvním svým čestným členem. Sotva kdo si toho mimo jeho svazek zasloužil tehdy více! Burian byl duše příliš nepokojná a svou geniální rozmarností, již při svých pijáckých sklonech málokdy ovládl, nadělal nám tolik nesnází, že bylo nesnadno uctívat jej čestným členstvím ústavu, jemuž záhy svou věrnost vypověděl. I Destinnová mívala svoje rozmary, ale její vroucí české srdce nikdy se nedovedlo hněvivě uzavříti divadlu, jež bylo jejím dívčím letům jistě nedostižným cílem veškeré touhy.“
Jen na ukázku si přečtěme několik vět z recenzí, které na výkon Emy Destinnové v roce 1900 přinesl tehdejší český tisk. Zdeněk Nejedlý prohlásil, že: „Hlasy našich zpěváků proti jejímu jakoby šeptaly. Ani hrubý často doprovod orchestru nemohl překonat sílu jejího orgánu. (…) Proti ní hlasy našich činily dojem třepení proti ukovanému stříbrnému prutu… je to prostě mistrovské umění.“ Olga Valoušková o ní v roce 1916 v Národní politice zase psala: „I v drobné písni byla mistryní. Vystavěl ji především její cit, pak hudebnost, dále čistá, jasná výslovnost s charakteristicky traktovaným ,s´, ale nakonec – ne však v poslední řadě – její pěvecké umění…“
Na své češství nikdy nezanevřela. Domů se ráda vracela, byla v kontaktu se svým otcem i přáteli, a i když byla zaneprázdněna koncertováním po celém světě, našla si čas psát vlastní hry, které byly uváděny v Aréně na Smíchově i ve Švandově divadle. Biograficky laděnou knihu Dr. Casanova sice začala psát v Němčině, ale důvodem bylo, že většina jejího publika v Evropě pocházela právě z německy hovořících zemí. Na druhou stranu se velmi snažila pomáhat šířit českou kulturu za hranicemi. Do němčiny přeložila například pohádku Radúz a Mahulena od Julia Zeyera nebo libreto k opeře Psohlavci od Karla Kovařovice (skladatele) a Karla Šípka (libretisty) podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska. Po celou dobu pokračovala v odkazu svého otce a finančně podporoval řadu českých vlasteneckých spolků nejen u nás, ale i za hranicemi, zejména ve Spojených státech.
„Dokud zpívám, nemohu se vdát. Dvěma pánům sloužit nelze. A jestli se někdy provdám, pak jedině za Čecha,“ prohlásila prý kdysi Destinnová na téma manželství. A skutečně. Kromě Gillyho byli pro ni osudovými muži pouze samí Češi. Tím prvním byl již zmíněný Vodílek, další se jmenoval Vilém Kunovský. Šlo o mladého inženýra, úředníka z Jindřichova Hradce, a Destinnová se s ním seznámila během první světové války. Od okamžiku, o němž ještě bude řeč, nesměla opouštět Čechy a byla na svém zámečku v podstatě držena násilím i se svým přítelem Gillym. Ten, jako občan za první světové války nepřátelského státu (byl původem Alžířan a Alžír patřil k Francii), se dokonce chodil pravidelně hlásit místní policii. A jak už bylo řečeno, když byl vztah s Destinnovou u konce, nechal se dobrovolně internovat v zajateckém táboře.
Kunovský ale nebyl nejlepší volbou. Byl o hodně mladší a cílevědomý, s hereckými ambicemi. Poměr se slavnou zpěvačkou mu musel dělat dobře a Destinnová mu v okouzlení skutečně dopomohla k divadlu a hudební kariéře, které se sama ujala. Jen díky tomu, že se do mladého muže bláznivě zamilovala, si bohužel nevšimla, že jeho talent je minimální. Stejně tak si nepovšimla, že i když měl titul inženýra, ve skutečnosti byly jeho dovednosti průměrné, a to pokud šlo o techniku i finanční odpovědnost. V důsledku toho utrácel s jejím svolením velké finanční částky za nejrůznější technická vylepšení na jejím panství a téměř ji finančně zruinoval, aniž by z toho byl nějaký významnější užitek. Podobně dopadla i se svým jediným manželem Josefem Halsbachem, původně drogistou a později pilotem – nadporučíkem, který jednoho dne zazvonil u dveří jejího zámku s leteckými snímky Stráže. 19. září 1923 se vzali, ovšem idylka trvala jen krátce. Halsbach byl o dvacet let mladší a, jak píše Robert Rohál: „brzo prokoukla jeho vypočítavost a svůj životní omyl, aby se s konečnou platností uzavřela do sebe. Zatímco zůstávala na svém zámku stále častěji sama, Joe vedl rozmařilý život.“ Šlo o její poslední vztah vůbec.
Krátká kariéra špionky
Destinnové přesvědčení, že se provdá pouze za Čecha, jí tak přineslo jen samé utrpení. Mnohem horší však pro ni byly válečné a poválečné události. Vlastenectví totiž Destinnovou dovedlo na konec její zářné kariéry. Někdy v roce 1915 se přidala k Maffii, tajné české organizaci, která spolupracovala s Dohodovými mocnostmi. Není jasné, kdo přesně ji do této organizace zverboval, nicméně jedním z adeptů by mohl být Emanuel Voska, který pomáhal Masarykovi v Americe navazovat kontakty. Ten na Destinnovou vzpomínal ve svých pamětech, kde mimo jiné přiznal, že Destinnová skutečně fungovala jako kurýr. „Nežli odjela, vypravoval jsem jí o všem, nechal jí pročítat korespondenci z Francie, Anglie a Ruska, zprávy kurýrů a důvěrníků tak, aby mohla v Praze náležitě naše poslance informovat,“ napsal.
Destinnová totiž měla výbornou paměť posílenou léty zkoušení různých operních rolí. Navíc jako umělkyně měla možnost volně se pohybovat přes frontu. Od roku 1908 totiž byla nastálo členkou New Yorské Metropolitní opery, kde až do roku 1916 hrála ve více než dvaceti rolích. Právě v tomto roce, 23. května, ji ale pohraničníci zadrželi. Informace o této události se v různých knihách liší. Všichni se však shodují na tom, že u Destinnové byly objeveny tajné zprávy. Kdyby šlo o někoho jiného, byl by ihned odeslán k soudu a posléze za špionáž popraven. Destinnová však měla vlivné přímluvce, nejspíš právě německého císaře Viléma. Výsledkem bylo, že jí byl zabaven pas a nesměla opustit Rakousko-Uhersko. Žila na svém zámku ve Stráži a vystupovat směla nadále jen na domácích scénách. Aniž by to věděla, rok 1916 se tak stal posledním velkým přelomem v její kariéře, a to nešťastným. Poslední dva roky války vystupovala hlavně na menších jevištích, hlídaná bedlivě úřady. Svými áriemi pomáhala šířit české vlastenectví, zejména těmi z Libuše nebo Prodané nevěsty. I Kvapil na to vzpomínal, když v už citovaných pamětech zmiňoval Destinnové vlastenectví.
Po válce se Destinnová chtěla vrátit ke své kariéře operní pěvkyně, narazila však na několik závažných bariér. Především v té době již nebyla opera na čele žebříčku popularity a začaly ji vytlačovat moderní poválečné umělecké směry, kterým se Destinnová nemohla a ani nechtěla podřizovat. Dalším faktorem byla konkurence, která ji během dvouleté nepřítomnosti na velkých světových jevištích „převálcovala“. Destinnová si tak sice odbyla několik představení ve Vídni, Londýně, New Yorku a samozřejmě v Čechách, hlavně v Národním divadle, ale své původní slávy již nedosáhla. Ve svém „azylu“, tedy ve Stráži, později pomalu dožívala svůj život. Poslední větší koncertní šňůru měla v roce 1926, kdy zazpívala v pražské Lucerně a postupně objela dvacet největších měst Československa. Opět se obraťme na pamětníka Jaroslava Kvapila:
„Jakého vděku se jí dostávalo ve vlasti osvobozené? Naposled jsem s ní mluvil v ten čas, kdy se blížilo první desetiletí naší samostatnosti; jel jsem do Paříže a sešel jsem se s Emou do Londýna na koncert odjíždějící. Netajila se mi, že má hmotné starosti, a sláva jejího zářného léta byla už jistě tatam. Padesátiletá byla by se mohla stěží svým objemným zjevem vraceti do dívčích i hrdinných rolí někdejších svých vítězství, ale pořád byla mistryní zpěvu, jak ten koncert v Londýně nanovo cizině dokázal, a tato veliká mistryně mohla doma ještě mnoho, mnoho prospěti. Šlo o to povolat ji za profesorku zpěvu na naši státní konservatoř; jestliže záleželo umělkyni samé také na tom, aby po všech ztrátách svého neklidného, nepraktického života a na stará kolena došla byť v skromnějších poměrech doma zabezpečení, mohlo a mělo naší státní konservatoři záležeti na cti a slávě, ozdobit se trvale jedním z nejslavnějších současných jmen uměleckých. Nejvlivnější lidé se o to starali, ale věc tak samozřejmá uvízla někde v byrokratickém jednání a odtud nebylo lze ji vyprostit rukám sebemocnějším Lehl si na to byrokratický lineál a nějaký ten loket, jenž si sám dovede klestit cestu tlačenicí, se na ten lineál těžce přimáčkl…“
Takto se jí tedy odměnil národ za její celoživotní vlastenectví. Pokud bychom chtěli být poněkud odvážní, museli bychom zde zmínit i pasivitu prvního prezidenta Československa T. G. Masaryka, který Destinnovou znal, znal i její zásluhy, jako představitel Maffie věděl i proč její kariéra skončila a nebylo možné, aby nevěděl alespoň od společných přátel a známých, které s Emou Destinnovou měli, jak na tom kdysi slavná a uznávaná subreta finančně je. Nepomohl on ani nikdo další.
Tomáš Hejna
Další díl Morbidní subreta čekejte 15. července
