Poprvé na Barrandově
Asi nejtradičněji je s českým filmem spojen pražský Barrandov, místo, kde na přelomu 20. a 30. let minulého století vzniklo jedno z nejlepších a nejmodernějších filmových studií ve střední Evropě a tehdy nejspíš v Evropě celé. Nemůžeme tvrdit, že šlo o první české filmové studio jako takové – především se první filmy točily, kde se zrovna dalo. Točilo se třeba i v divadlech (viz. The Horitz Passion Play) a potom skutečně první velký a moderní filmový ateliér v Čechách vznikl roku 1921 v Praze v Pivovarské zahradě, na dnešní Korunní třídě, kde se v roce 1920 otevřelo filmovací studio společnosti A-B. Za ateliér tehdy sloužila velká budova původního výstavního pavilonu Vinohradského pivovaru, patřící k zahradní pivovarské restauraci. Dnes bychom v místě tohoto prvního studia našli budovu Měskské policie Hlavního města Prahy.
V roce 1920 šlo o obrovský posun v historii filmové tvorby, protože filmaři měli poprvé své stálé prostředí. Chodili tam dokonce i novináři, takže některé z nejstarších rozhovorů zacílených na film se dochovaly i se zmínkami právě o tomto pavilonu a jeho prostředí. Moderní film ale vyžadoval své, s rozvojem filmové tvorby a narůstajícím počtem natáčených filmů bylo jednoznačné, že se už nedá točit na zadních dvorcích, v provizorních studiích a starých dřevěných halách, ale že je zapotřebí postavit zcela nový a novým potřebám odpovídající areál s moderním vybavením. Pavilonu na Vinohradech navíc hrozilo zrušení. To byl rozhodující faktor, který přiměl správní radu společnosti A-B, o níž ještě bude řeč, hledat nové prostory a investovat do moderní a účelově navržené stavby. První návrh vypracoval architekt Ladislav Machoň, umístil ho na Kavčí hory na pankrácké pláni a myslel při jeho návrhu na vše, co bylo zapotřebí pro výrobu tehdy ještě němého filmu. Na realizaci se ale nakonec nenašly peníze. I když byla budova architektonicky pozoruhodná, řekněme si otevřeně, že to bylo pro český film dobře.
Z mnoha lokalit poblíž Prahy, která jako hlavní město připadala tehdy jediná v úvahu, nakonec vyhrála skalní plošina nad Vltavou, pojmenovaná po významném vědci a objeviteli trilobitů Joachimovi Barrande – tedy Barrandov. Důvodů byla celá řada. Místo bylo na okraji hlavního města, takže daleko od všech ruchů, zároveň ale v dojezdové vzdálenosti od centra Prahy, od železnice a také od letiště ve Kbelích. Bylo i dopravně napojeno a byly zde už hlavní inženýrské sítě důležité pro provoz – původně tu měl totiž stát hotel. Okolo byly krásné přírodní scenérie a do všech stran většinou volná prostranství s ničím nerušeným horizontem. Z těchto výhod potom těžil Barrandov i v pozdějších letech, kdy zde na okolních pozemcích vznikaly velkolepé venkovní kulisy pro různá filmová natáčení, od pohádek po historické filmy, a to nejen české. A navíc – obrovský pozemek na Barrandově stačilo přeprodat z jednoho Havla na druhého.
Společnost A-B, kterou je možné považovat za první velkou skutečnou českou filmovou společnost, jejíž hlavním majitelem byl známý podnikatel Miloš Havel, bratr Václava M. Havla a syn Vácslava Havla, stavebního podnikatele, zakladatele Lucernafilmu, který přenechal svým synům Palác Lucerna s jeho kinem, kabaretními a divadelními sály, vznikla v roce 1921 jako akciová společnost. Zkratka znamenala American Film Company a Biografia – původně dvě nezávislé společnosti. Jejich spojením vnikla akciová společnost, která se zaměřovala zejména na vlastní filmovou produkci. Právě za tímto účelem potřebovala i vlastní prostory pro natáčení, které se původně podařilo najít v již nefunkčním dřevěném pavilonu ve zmíněné Pivovarské zahradě na Vinohradech. Když už potřebám filmařů nestačil, museli se nutně poohlížet jinde. Je na místě připomenout, že tou dobou společnost A-B měla na českém „trhu“ s filmy majoritní podíl a většina tehdy největších a nejúspěšnějších filmů pocházela právě odtud. A to se samozřejmě projevilo i na jejích ziscích a finančních možnostech. Kromě toho byl vliv Havlových již tak velký, že když se nepodařilo získat finanční půjčku od banky kvůli rizikovosti, získali záruku od státu.
Stavba většiny nového areálu byla navržena architektem Maxem Urbanem. Ten se nezapsal do historie ani tak jako architekt, ale hlavně jako průkopník českého filmu. Začal totiž už čtrnáct let po Janu Kříženeckém, „pionýru“ české kinematografie, natáčet své vlastní filmy. Byl tedy dobře obeznámen s potřebami filmařů. Spolu s ním odvedl velký kus práce také architekt Vilém Rittershain. A je nutné říct, že se oběma práce opravdu podařila. Díky přívětivému počasí pro stavbu se už po roce od začátku prací v prosinci 1931 mohlo v nových ateliérech na Barrandově točit. V rekordním čase se tehdy podařilo postavit hlavní budovu s prostory pro laboratoře, transformační a měnicí stanici, administrativu a restauraci. Vedle toho tu vznikly i dvě budovy moderně vybavených ateliérů o rozměrech na tehdejší dobu neuvěřitelných 32 x 20 metrů, které se daly spojit v jeden obrovský celek díky posuvným přechodovým deskám (později vznikl i ateliér třetí). Tím vznikal prostor, který byl pro rozvoj českého filmu klíčový, nehledě na víc než 50 000 m2 pozemků v okolí, které společnost A-B koupila. A jako první film tu nakonec vznikla česká zvuková detektivka, zároveň první zvuková detektivka naší filmové historie Vražda v Ostrovní ulici. A také se tak poprvé objevil na televizních obrazovkách detektiv Klubíčko.
Původně se jednalo o detektivní román Emila Vachka Muž a stín, ovšem název románu, stejně jako místo hlavní zápletky, se tehdejším filmařům příliš nelíbil. Šlo o beletristické zpracování skutečného případu, kterým se Vachek inspiroval. Oběť, bohatá lichvářka, tehdy zemřela v ulici Jeruzalémská, zatímco pro filmaře byla daleko lepším prostředím Ostrovní ulice v centru Prahy. Na rozdíl od reality také dala detektivka čtenářům a později i divákům viníka, kterého se ve skutečnosti nikdy nepodařilo najít.
Jak už to u filmů bývá, měl původně vypadat úplně jinak, hlavně pokud šlo o obsazení. Detektiv Klubíčko, kterého ve filmu dokonale ztvárnil na kameře vůbec poprvé Jindřich Plachta, měl mít původně letoru Hugo Hasse. O kolik by asi byl výsledek jiný, kdyby místo celkem plachého „bidla“ Plachého, od pohledu dobrosrdečného člověka s laskavým přístupem k humoru, získal roli mnohem výraznější Hugo Hass, švihák výrazných rysů, který měl roli původně obsadit. Dál se ve filmu objevili Theodor Pištěk, hrající manžela zavražděné lichvářky, Emanuel Trojan v roli novináře Maurina a Zdena Kafková, která byla v té době manželkou režiséra. Tím byl známý Svatopluk Innemann, který se zapsal mezi českými režiséry jednou pro vždy k nejlepším ze všech. Vražda v Ostrovní ulici k této jeho pověsti výrazně přispěla, protože si z původní románové předlohy vzal opravdu jenom to nejnutnější a diváka nenudil mnohým balastem, který je obsažen v literární předloze.
Neuškodí krátký exkurz do děje samotné detektivky. Jednoho dne dorazí pan Zachar domů a nalezne mrtvou manželku, nad kterou se zrovna sklání služka. V té chvíli se stává jednou z podezřelých, protože svoji paní okrádá o drobný šperk. Hlavním podezřelým je ovšem samotný Zachar, protože je přirozeně dědicem veškerého majetku po své ženě. Ta se ukázala být velmi bohatou, protože se živila jako lichvářka a také vyděračka, což dokazovaly některé dopisy ve vyloupeném trezoru. Případ je nakonec svěřen detektivu Klubíčkovi. Tomu se ovšem podaří najít další důkazy a indicie a vinou Zachara si není až tolik jistý. Rozruch v celém případu nakonec způsobí bulvární novinář Maurin, který se vydává pátrat na vlastní pěst. Do případu se mu ovšem podaří zapojit i lidi, kteří s ním mají pramálo společného. Poctivý a všímavý Klubíčko se nicméně nenechá zviklat a nakonec celý případ rozluští. K tomu je ale zapotřebí udělat rekonstrukci celého zločinu.
Film byl jednou z velkých příležitostí pro Jindřicha Plachtu, který zde vystupuje v roli pro něj vcelku netradiční, totiž jako rozvážný detektiv. Jeho přirozená komičnost a smysl pro humor jsou zde potlačeny do pozadí, což ovšem v nejmenším neznamená horší herecký výkon. Právě naopak, Plachta zde předvedl excelentní herectví, čímž si vysloužil i pochvalu od tehdejších kritiků. Stejně kladně byl hodnocen i Theodor Pištěk, Ljuba Hermanová a další aktéři, ovšem s výjimkou druhé hlavní postavy redaktora Maurina, kterého představoval už zmíněný Emanuel Trojan. Ten si kvůli své roli chodil pro rady k bratrovi, který byl opravdu novinářem. Jeho výkon, který měl naopak působit v porovnání s Klubíčkem vtipně a odlehčeně, tak byl spíš odměřený a v mnoha místech se ukázala jeho role jako zdržující prvek zpomalující tempo děje. Za to si vysloužil ostrou kritiku od tehdejších novinářů. Vedle toho bylo filmu vytýkáno jeho hudební podbarvení, které opravdu nebylo zvoleno příliš šťastně a dokazuje tehdejší malpou zkušenost režisérů se začínajícím zvukovým filmem. Innemann měl nejspíš pocit, že je zapotřebí podtrhnout zvukovou stránku filmu, a tak nechal melodii Karla Marcharta znít v podstatě na pozadí celého děje. V mnoha případech tak ztížil divákům sledování a naopak ve scénách, které by hudbou získaly na dramatičnosti, tím ubral na efektu, přestože se snažil s pomocí kameramana Václava Víchy využívat vskutku netradičních úhlů záběrů kamery i nasvícení tváří k podtržení jednotlivých částí děje.
Natáčení bylo, jak už to tehdy bývalo, otázkou několika dní a týdnů. Začalo se 23. ledna 1933 a už o dva měsíce později se filmy promítaly. Premiéru měla Vražda v Ostrovní ulici hned ve dvou kinech, a to 24. března 1933 v pražských kinech Kotva a Lucerna. Bohužel se další diváci pozdějších promítání nemohli těšit na ten správný zážitek z detektivního žánru. Vinni byli paradoxně kritici a autoři článků v tisku, protože zcela nepochopitelně při svém v jádru kladném hodnocení filmu prozradili nejen zápletku, ale i vraha. A tak pro diváka opravdu nezbývalo mnoho překvapení. Pokud jde o dnešní vnímání tohoto prvního českého detektivního příběhu, je poněkud jiné. Mnoha lidem přijde detektivka nezáživná a nudná. Je ale třeba uvědomit si, v jaké době vznikala. Těžko se dá očekávat dnešní detektivní napětí z populárních filmů a seriálů ve filmu, kterému je bezmála devadesát let.
Abychom nevynechali samotného autora detektivní předlohy, zmiňme, že Emil Vachek se narodil 2. února 1889 v Hradci Králové a stal se klasikem a stálicí v českém detektivním žánru. Stal se duchovním otcem detektiva Klubíčka, který v řadě jeho románů hraje ústřední roli, a který se stal nejen námětem pro hlavní postavu Vraždy v Ostrovní ulici, ale i po mnoha letech i ústřední postavou série detektivních příběhů, ve kterých tuto jedinečnou postavu české detektivní literatury sehrál Miroslav Donutil. Vražda v Ostrovní ulici se tak objevila pod původním románovým názvem znovu v roce 2007 v režii Dušana Kleina a hráli zde i Tomáš Töpfer, Vilma Cibulková, Simona Postlerová, Jiří Langmajer a řada dalších. Vachek je spolu s Eduardem Fikerem považován za zakladatele skutečné české detektivky. Nedokončil obchodní školu a stal se profesionálním novinářem. To už žil v Praze, kam se přestěhoval s matkou a zbytkem rodiny roku 1906. Spolupracoval s Právem lidu a Kopřivami, později redigoval plzeňský Pramen a spolupracoval s mnoha dalšími převážně levicovými periodiky. Vedle toho se stal spoluzakladatelem ELK, tedy Evropského literárního klubu. Zabýval se prakticky všemi literárními žánry, přičemž nejvýraznější byly právě detektivní romány. Z těch nejvýznamnějších jmenujme Tajemství obrazárny (1928), Zlá minuta (1933), Černá hvězda (1959), Devatenáct klavírů (1964) a další. Většina z nich byla zfilmována.
Detektivka Vražda v Ostrovní ulici byla v mnoha ohledech jedinečná a výjimečná. Šlo o první zvukovou detektivku českého filmu, šlo i o první film natočený v nových moderních ateliérech na Barrandově. I Klubíčko, populární literární detektiv, se zde poprvé dostal na plátna kin, a to podle odborníků jako první skutečně český detektiv. A Emil Vachek, jeden z průkopníků české detektivky, se tak stal i průkopníkem dnes velice populárního žánru filmové detektivky. Autoři knižní předlohy i filmu si tak mohli připsat k dobru hned několik „poprvé“ v historii české kultury vůbec.
Tomáš Hejna
