Přední dramatici počátků českého divadla, II. díl – Josef Kajetán Tyl

Josef Kajetán Tyl

(4. 2. 1808 – 11. 7. 1856)

Pokud je možné někoho označit za největšího dramatika národního obrození, potom právě Josefa Kajetána Tyla. Pokračoval ve stopách svého učitele Václava Klimenta Klicpery a v některých ohledech úspěšně překročil jeho stín a stal se ještě významnějším. Nicméně jeho život rozhodně nebyl jednoduchý.

Muž tří jmen

I jeho otcem byl krejčí, který se ovšem původně živil jako vojenský bubeník u 28. pěšího pluku. Ten měl původně jako verbířskou lokalitu Kutnou Horu a okolí (až při vstupu na frontu první světové války získal pověst pluku, v jehož řadách byli hlavně muži z Prahy a okolí). Kutná Hora je také rodným městem Josefa Františka Tilla. Ne, nejde o chybu. Až do roku 1825, kdy si změnil jméno na Týl, se skutečně psal jako Till a druhým jménem byl František. Za druhé jméno si vybral to, kterým byl biřmován. A aby toho nebylo málo, definitivní podobu svého jména, kterou známe dnes, přijal za svou až v roce 1838. Tedy až čtyři roky poté, co na divadelním jevišti zazněla píseň Kde domov můj v jeho nejznámější hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. To ale předbíháme.

Vojenský účetní

Nejvýznamnější připomínkou Josefa Kajetána Tyla v Praze je bronzová pamětní deska na budově bývalých Josefských kasáren (později Jiřího z Poděbrad), na které se píše: „V těchto místech napsal 1834 Josef Kajetán Tyl, tehdy kurýr pěšího pluku 28, slova naší hymny Kde domov můj.“ Tyl ale nebyl vojákem, jak by si mohl někdo myslet, ale účetním. Tím se stal po nedokončených studiích Filozofické fakulty, kde začal studovat v roce 1828. Předtím chodil pět let na Akademické gymnázium v Praze a rok na gymnázium v Hradci Králové, kde se jako student seznámil s Klicperou, pod jehož vlivem začal s vlastní tvorbou.

Když se mu nepodařilo dokončit studia na vysoké škole, přidal se k Hilmerově kočovné společnosti. Už jako student totiž projevoval zájem o divadlo a literaturu, kterým se chtěl věnovat spíš než studování. S kočovným divadlem potom cestoval dva roky a seznámil se zde se svojí ženou Magdalenou Forchheimovou, kterou si v roce 1839, po desetileté známosti, vzal. Z milostného vztahu se nakonec stal milostný trojúhelník, protože Tyl se zamiloval záhy i do mladší sestry své manželky Anny Forchheimové-Rajské. Zatímco s vlastní manželkou neměl žádného potomka (jediné dítě se narodilo mrtvé), se svojí snachou jich měl osm a jeho žena se o ně starala jako o vlastní.

Divadlo ani literatura by však rodinu nemohlo uživit, a tak si Tyl musel hledat jistější zaměstnání. Služba pro vojenský erár, kterou se mimo jiné vyhnul i skutečné vojenské službě, mu zajišťovala stabilní příjem. A díky tomu, že byl umístěn v kasárnách 28. pluku v Praze, mohl se Tyl ve volném čase dál věnovat svým zálibám a také se stýkat s dalšími vlastenci a obrozenci.

Redaktor dobových časopisů

Díky tomu, že se znal s představiteli obrozeneckého hnutí a různými literáty a umělci se Tyl stal v roce 1833 redaktorem časopisu Jindy a jiní, který v podstatě sám vedl. Stal se z něj úspěšný novinář a divadelní kritik. Do časopisu psal ale také historické povídky. Ty sice nevybočovaly kvalitou z průměru, ale mezi čtenáři byly velmi oblíbené. Už po roce Tyl změnil název a tak vznikly Květy české. Do nich přispívaly všechny významné osobnosti tehdejší kultury v Praze, ať už to byl Karel Sabina, Karel Hynek Mácha nebo Karel Jaromír Erben. Jako redaktor byl Tyl velmi nadaný a díky jeho pilné činnosti měl časopis tehdy úctyhodných devět stovek odběratelů. Byl tak v té době nejvydávanějším českým časopisem vůbec. V roce 1835 potom název zkrátil na Květy a redakci vedl ještě v roce 1836 a potom mezi lety 1840 a 1845.

Své redaktorské zkušenosti zúročil i při vydávání jiných periodik, jejichž vydávání většinou sám řídil. Nejprve šlo o časopis Vlastimil, kde působil současně s Květy v letech 1840 až 1842. Mezi lety 1846 a 1849 se uchytil jako redaktor Pražského Posla a sám se pokoušel založit Sedlské noviny. Neměl však ani dostatek finančních prostředků, ani odbytiště. Noviny měly být totiž určeny především pro venkov a ten v tomto ohledu za Prahou značně zaostával.

Kajetánské divadlo

Jak už bylo zmíněno, kromě psaní do novin se Tyl usilovně zajímal také o divadlo a neustále se mu věnoval, ať už jako kritik, dramatik, herec nebo překladatel. Ačkoliv sám překládal dramata z němčiny, velmi ho trápilo, že lidé dávají přednost zahraničním autorům nebo přejatým vzorům namísto původních českých autorů. V roce 1833 se proto sešel s několika spisovateli z kolektivu jím redigovaného časopisu, mimo jiné s Karlem Hynkem Máchou a Františkem Krumlovským, a také s Karlem Slavojem Amerlingem, Františkem Dittrichem a dalšími. Tito muži, všechno velcí vlastenci, se stali zakladateli Kajetánského divadla. Šlo o poloochotnickou divadelní společnost, která vystupovala v domě jistého Arbeita na Malé Straně. Hrály se zde především původní české hry, určené středním vrstvám vzdělaných měšťanů. Divadlo však působilo jenom čtyři roky. Protože jeho kolektiv se musel věnovat hraní ve volném čase, za tu dobu se konalo jen dvacet pět představení. I tak se Kajetánské divadlo stalo významnou součástí dějin českého divadelnictví. Po jeho rozpadnutí opustil Prahu a vydal se opět po různých štacích s kočovným divadlem.

Miláček českého národa

Jako spisovatel i jako dramatik Josef Kajetán Tyl dlouho nevybočoval z řad tehdejších autorů, nicméně jako režisér měl řadu velkých kvalit. Nejprve se prosadil ve zmíněném Kajetánském divadle, později se stal dramaturgem Nového divadla, které sídlilo v Růžové ulici (ovšem na zásah shora rychle odešel), a nakonec v roce 1835 zakotvil ve Stavovském divadle. Nejprve zde byla úspěšně 21. prosince 1834 uvedena premiéra již zmiňované Fidlovačky. Hra okamžitě vzbudila zájem veřejnosti a Tylovo jméno vystoupalo vzhůru. Dokonce natolik, že mu vedení divadla dovolilo hrát na jeho půdě s vlastní ochotnickou společností založenou v roce 1835. Jím psané i režírované hry slavily úspěchy, až se nakonec stalo to, v co Tyl dlouho doufal. Získal stálé místo ve Stavovském divadle, kde mezi lety 1846 a 1851 řídil všechna česká představení. Šlo o nejvyšší bod jeho kariéry a svoji funkci v divadle si udržel i přes to, že se zapojil do revolučních bouří roku 1848. Mimochodem velice aktivně, protože byl jak členem Svatováclavského výboru, tak i zakladatelem Slovanské lípy a účastníkem Slovanského sjezdu. Dokonce byl zvolen do Říšského sněmu.

Smrt v chudobě

Přestože ještě nějakou dobu po roce 1848 pracoval ve Stavovském divadle, stahovaly se i nad ním mraky. Na jedné straně byl během revoluce i po ní oslavovaným „hrdinou“ a vlastencem, který stál u mnoha důležitých politických událostí této doby. V tomto ohledu byl sice úspěšný, ale po skončení revolučních bouří skončil pod policejním dohledem, vydávání jeho článků a textů podléhalo tvrdé cenzuře a neobdržel divadelní licenci. Na druhou stranu se pokoušel udobřit si tyto oficiální kruhy a úřady několika podlézavými články, čímž proti sobě naopak poštval české vlastence. Nakonec o své postavení v divadle přišel, i kvůli pozastavení financí pro divadlo na provozování českých her, a dluhy, které měl kvůli živení početné rodiny, neustále narůstaly do závratných výšek.

Jeho posledními pokusy dostat se ze svízelné životní situace byly opět spojeny s kočovným divadlem. Nejprve s dalšími kolegy vstoupil do Kullasovi společnosti, kde prezentoval českou část souboru. Když úřady nařídily majiteli společnosti hrát pouze německy, Tyl i ostatní opět museli hledat obživu jinde. Tyl se pokoušel získat nějaké finance vydáním svých sebraných spisů a her, ovšem jednání s nakladatelem Koberem zcela selhalo. I se ženou a snachou vstoupil z nouze do Zöllnerova kočovného divadla. Při cestách po českých městech se ale zhoršilo Tylovo zdraví, propukla u něj naplno jeho jaterní choroba a v Plzni předčasně ve věku pouhých čtyřiceti osmi let zemřel. Zanechal po sobě vdovu, snachu, která byla zároveň jeho milenkou a matkou jeho dětí a konečně osm s ní zplozených ratolestí. A to už vůbec nehovoříme o skutečně špatné finanční situaci celé této početné rodiny.

I když se některé osobnosti pražského a českého kulturního života ocitly v opozici vůči Tylovi a jeho chování v porevolučním období, pohřeb velikána českého divadla si nechal ujít jen málokdo. Na Mikulášském hřbitově v Plzni, kde je Tyl pohřben, se tak sešly tisíce lidí ze všech koutů Čech včetně Prahy, a to za přítomnosti mnoha významných osobností. Na poslední cestě ho provázela píseň Kde domov můj!, k níž byly bratrancem Bedřicha Smetany Josefem Františkem Smetanou připsány dvě sloky, velebící jeho význam.

Filip Mácha