RETRO s Václavem W. Hlavou

Už na střední škole mě bavilo sbírat staré noviny a tisky, hlavně Zlaté Prahy a Světozory, ale i řadu dalších dobových periodik, nad nimiž většina mých vrstevníků jen ohrnuje nos jako nad zbytečným papírem. Asi málokdo by tedy byl ochoten obětovat z vlastních peněz nějakou tu čtyřcifernou částku, aby zachránil zcela neuspořádaný archiv málem neznámého autora. Mě to líto nebylo, a tak když mi jeden můj kamarád z kavárny zavolal, že je na prodej dobových archiv originálů z pozůstalosti jistého novináře (a neřekl jakého), neváhal jsem a nechal jsem si ho přivézt.

Zaplatil jsem, a potom jsem se dva týdny přehraboval hromadami zaprášených a neuspořádaných papírů, abych je mohl pročíst, zkompletovat, seřadit a založit do šanonu. To vše jsem zvládl, dokonce jsem zjistil i pár informací o autorovi a našel jeho pravé jméno Václav Svoboda, novinář a scénárista. A potom jsem si na jeho archiv pár let vůbec nevzpomněl, až do minulého týdne, když jsem ho náhodou otevřel. A zjistil jsem, že i když byl Václav W. Hlava (jeho pseudonym) hlavně sportovní novinář, některé jeho články patří i do kategorie zábavního umění. Výběr z nich bych Vám zde tedy nyní a v budoucnu rád ukázal. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že je vůbec neznáte a o to pro Vás budou zajímavější. Ten první se jmenuje Proč jsem se nestal fotbalovým internacionálem? a je o populárním herci první republiky Emanu Fialovi, jehož výpověď Václav W. Halava zaznamenal pro budoucnost:

Puzen skvělou stavbou svého lehkoatletického těla, přilnul jsem již v panickém věku k lehké atletice. Být lehkým atletem, a letět jako pírko bylo snem mého života! Přihláška do atletických klubů byla mou manií v letech 1916 – 1924, avšak shodou okolností dostal jsem se na atletickou dráhu pouze jednou. Náhoda tomu chtěla, že jsem se ocitl dříve v dresu fotbalisty než v tričku atleta. Bylo to na Spartě a chtěli jsme si pod vedením tehdejšího trenéra Sparty Ference Koželuha trochu zatrénovat. Vyběhnuv v rudém dresu z hráčské kabiny, chci vykopnouti bravurně míč do hřiště, a v tom – rup! – mrsknul jsem s sebou do písku. A tak jsem se ocitl ve fotbalovém dresu, s vyvrknutou nohou – po prvné v životě konečně – v atletické dráze!!! Moje vysněná kariéra fotbalového internacionála se zhroutila v písku!

Touto nehodou zanevřel jsem na atlety, milovaný fotbal jsem se rozhodl nepěstovati již ve stavu činném, ale trpném, tj. jako návštěvník fotbalových matchů.

Text je zachován v autentické podobě

Když se podíváte na nám stále dobře známé osobnosti, je to až k neuvěření, kolik z nich mělo něco společného se sportem, a s fotbalem zvlášť! Kromě zmíněného Emana Fialy (který si mimochodem zahrál hned ve dvou fotbalových filmech Naše XI. a Muži v offsidu a také v hokejovém filmu Polibek ze stadionu) měl blízký vztah k fotbalu i Král komiků Vlasta Burian, který byl aktivní jako brankář a dokonce dostal kvůli fotbalu i výpověď z jednoho kabaretu – navíc se o něm říká, že Spartu zachránil za protektorátu. Ani fotbalová Slavia není bez „svých herců“. Byli mezi nimi třeba Karel Effa, Martin Růžek či Josef Vinklář. A abychom se posunuli ještě o něco blíž, nesmíme zapomínat ani na známou fotbalovou Amforu, tým plný hereckých hvězd, s nímž se můžeme potkávat dodnes – třeba v knize Vaška Vašáka, našeho kamaráda z Artesu, Uctívači kulatého božstva.

Eman Fiala (1899) patřil k mistrům malých rolí, i když si zahrál i několik větších. Měl jedinečný herecký i osobní výraz, a tak mu seděly především komedie. Ostatně umění i humor měli v rodině. Už jeho dědeček byl skvělým hudebníkem a otec se věnoval herectví. No a o starším bratrovi Emana Fialy, původním jménem Emanuela, Ferenci Futuristovi ani není třeba nic podrobnějšího zmiňovat – ten byl humorista každým coulem a s Emanem Fialou se mnohokrát potkal na plátně i na divadle.

Tak jako většina tehdejších kumštýřů se Eman Fiala začínal „otřískávat“ na kabaretních jevištích. A prošel jich opravdu mnoho – jen namátkou jmenujme Rokoko, Červenou sedmu, Bum nebo Varieté. A neminulo ho ani účinkování v Divadle Vlasty Buriana a po válce v divadle jeho bratra. K filmu se dostal ještě v jeho němé éře roku 1918 a měl tak možnost stát se jedním z prvních herců hrajících ve filmech zvukových. Jakmile se do filmu dostala v širším měřítku také hudba, byla Eman Fiala jako na koni. Učil se totiž profesionálně dirigování a skladbu, a tak nakonec pro víc než třicet filmů, v nichž často sám hrál, složil hudební doprovod. A to i pro Innemannovu komedii Muži v offsidu, kde si zahrál svoji největší filmovou roli.

Abychom však kvůlu Emanu Fialovi, ke kterému se jistě ještě někdy vrátíme, nezapomněli na samotného autora článku Václava W. Hlavu. Vlastním jménem se jmenoval Václav Svoboda začal svoji kariéru jako novinář a sportovní redaktor v tehdy populárním deníku České slovo, kde se věnoval především fotbalu. O ten měl živý zájem, a tak není divu, že většina jeho článků se točí právě kolem něj. Stal se také autorem jedné z prvních knih popularizujících české fotbalové hráče, a to publikací Dnes hraje Káďa, který vyšla v roce 1941. A protože během války byl sport z různých důvodů v útlumu, přeorientoval se Hlava na téma filmu. V roce 1940 se tak stal svědkem prvních zlínských Filmových žní, odkud psal články pro České slovo i Telegraf. V něm také vyšel jeho seriál Po stopách milovníků němého filmu, dodnes známý všem filmovým historikům.

Po skončení druhé světové války se znovu vrátil ke sportovní publicistice a stal se šéfredaktorem Sportu a jako odborník na slovo vzatý a kvalitní redaktor dostal rovněž za úkol redakci sborníku Památník československé tělesné výchovy a sportu. Jako Václav V. Hlava je podepsán především pod scénářem ke krátkému filmu „Na zeleném trávníku“, který natočil v roce 1948 s Jindřichem Ferencem. Zemřel v roce 1958 a na jeho archiv jsem narazil v roce 2018, tedy plných šedesát let poté.

Tomáš Hejna