Senzační svět literatury – Petr Bezruč

Asi každý se ve škole učil o Slezských písních Petra Bezruče, i když si dnes jen málo kdo vzpomene alespoň jeden verš (snad s výjimkou skvělého výstupu Jiřího Wimmera Nedělní chvilka poezie). Opravdu Vám ale o něm řekli ve škole všechno? Přesvědčit se můžete zde, na čtyřech zajímavostech z jeho života.

Zapomenuté dopisy

Petr Bezruč nebyl pouze básníkem, ale byl také nadšeným obdivovatelem sportu, především řecko-římského zápasu. Dnes se jen málo ví, že si dopisoval se slavným zápasníkem Gustavem Frištenským, a že v muzeu tohoto zápasníka je dodnes uloženo několik dopisů z jejich vzájemné korespondence. Oba se nakonec stali přáteli a Bezruč nevynechal jedinou příležitost, aby se podíval na Frištenského v Ostravské zápasnické aréně. Vídali se také u Frištenského doma, v Litovli, kam Bezruč začal pravidelně dojíždět.

Slezské písně nevyšly jen jednou

Spisovatel známý jako Petr Bezruč posílal své básně z Těšínska do Prahy redaktoru a spisovateli Herbenovi, aby je otiskl v novinách Čas. Ten mnoho z nich odmítl otisknout kvůli průměrné až podprůměrné kvalitě, dokud mu nezačal Bezruč posílat skutečně kvalitní básnické kusy. Nejvíc jich poslal v roce 1899, téměř padesát, a ty se potom staly základem Slezských písní a jejich nejkvalitnějším jádrem. Z počátku se všichni ptali, kdo že Petr Bezruč, podepisující se někdy jednoduše P.B., je. Zcela náhodou zjistil jeden z bratrů Mrštíků, že jde o jakéhosi Vladimíra Vaška z Ostravy. Ten se neochotně k básním doznal a nakonec také svolil k jejich knižnímu vydání. Jenomže on sám později svoje básně postupně upravoval a měnil až k nepoznání, vypouštěl celé věty a nahrazoval je v dalších vydáních a opisech novými, až se málem vysoce ceněné básně zcela vytratily. Poprvé v historii se tak stalo, že o pravém znění básní nerozhodl samotný autor, ale členové několika konferencí, kteří zcela nezvykle rozhodli, že platná není poslední dochovaná autorova verze, ale naopak ta první, k níž se on sám příliš nehlásil.

Příliš mnoho Bezručů

Dlouho nikdo neměl pochybnosti o tom, že Slezské písně napsal Vladimír Vašek, a to ani když se ke svému velkolepému dílu prakticky nehlásil, vyhýbal se setkání se svými „kolegy“ spisovateli a básníky, a dokonce přestal z ničeho nic psát nové básně! Nejprve se nad tím nikdo nepozastavil, poté se stal Bezruč téměř posvátnou ikonou komunistického režimu a teprve později se začali někteří historici zabývat otázkou, zda Petr Bezruč je skutečně totožný s Vladimírem Vaškem. Indicií bylo několik. Vašek sice byl jeden čas poštovním úředníkem ve Slezsku, ale nemohl znát všechna místa, o nichž v básních psal, dále je zde otázka, proč přestal po takovém úspěchu psát a začal se schovávat před veřejností a konečně jak je možné, že po takových fenomenálních básních dokázal Vašek jejich nové verze natolik pokazit a učinit z nich bezcenné rýmovačky? Konec konců ani jeho ostatní tvorba, kterou sem tam uveřejnil pod nějakým pseudonymem (třeba Smil z Rolničky, Kuba Stopěruntík nebo Pavel Hrzánský) nebyla víc než průměrnou poezií. Nabízí se tak několik teorií. Ta nejpravděpodobnější je, že Vašek převzal nejméně část básní ze Slezských písní od svého přítele básníka Ondřeje Boleslava Petra, s nímž se setkal právě při své službě ve slezském Místku na Těšínsku. Ten pocházel z vesnice na Frýdecku a na Těšínsku prožil většinu života. Je prokázáno, že spolu spolupracovali a také se často opíjeli nad básnickými úvahami. Petr byl již od studijních let známý jako rebelant, a i jako učitel měl problémy, protože zásadně učil jen česky. To vysvětluje vlastenecký a protiněmecký ráz některých básní ve Slezských písních, a naopak průměrnou kvalitu dalších částí, které zřejmě psal skutečně Vašek. Otázka, na kterou nelze zjistit odpověď tedy nezní: „Kdo Slezské básně napsal?“ ale „Proč Vašek o Petrovi mlčel?“, když se později k tomuto dílu ani veřejně nehlásil? 

Proces P.B.

Senzace! Petr Bezruč se opět postavil za český národ! To si asi mohli myslet lidé během první světové války, když se v zahraničí objevily česky psané protirakouské listiny a letáky podepisované iniciálami P.B., což byl stejný podpis, jako se objevoval kdysi v Času, když poprvé vycházely básně ze Slezských písní. Protože se to úřadům nemohlo líbit, byl zadržen Vladimír Vašek, který se přihlásil k pseudonymu Petr Bezruč, aby před soudem ve Vídni jako svědek nejen potvrdil, že tento pseudonym je jeho, ale aby také odpřisáhl, že zahraniční letáky jeho dílem nejsou. To ani být nemohl, protože Vašek se ze země nepohnul, a navíc byl velmi vzorným zaměstnancem státní pošty a neměl si vlastně proč stěžovat. Nakonec se zjistilo, že autorem letáků s podpisem P.B. byl sice rovněž ostravský básník, ale jménem Jan Grmela, který utekl do Francie ještě před válkou kvůli finančním nesrovnalostem na ostravském magistrátu, kde pracoval. Poté co se zpráva o procesu dostala i za hranice se stejně jako Vladimír Vašek přihlásil k pseudonymu Petr Bezruč a dokonce pod ním vystupoval při kontaktu s vlivnými lidmi za hranicemi. Řada lidí doma však měla jasno a Grmelovi nevěřili. Kupodivu se jako jediný neohradil Vašek, který byl jindy známý tím, že se proti všemu vyhrazoval rád. Že by Grmela věděl, kdo je skutečným autorem Slezských písní a držel Vaška v šachu?

Tomáš Hejna

Ze stejnojmenné připravované knihy autora