MUZEUM ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ – Historie českého cirkusu

Když se šapitó stalo domovem zábavy

Když dnes slyšíme slovo cirkus, často si představíme barevné šapitó, lvy a slony, artisty v barevných trikotech a publikum sedící v kruhu světel. Ale český cirkus, to je živá historie a kronika proměny společnosti, jsou to příběhy umění, kreativity, ale také odvahy a umění přežívat. Od prvních provazochodců přes veličiny jako Kludský a Berousek až po dnešní divadelní a novocirkusové experimenty, cesta cirkusu u nás je tak rozmanitá, že by stačila na román. Mimochodem ho má – a vlastně ne jeden.

Provazochodci, artisté a první šapitó

Historie českého cirkusu začíná dávno před šapitó. Už první polovina 19. století znala v Praze potulné komedianty, akrobaty, kouzelníky a žongléry, kteří doprovázeli městské slavnosti, jarmarky a korzo města. Mezi nimi byl například Josef Beránek, provazochodec a všestranný umělec, který se v roce 1828 stal prvním principálem „českého cirkusu“ poté, co svou uměleckou kariéru spojil s tradicí oboustranného cirkusu Marie Dallmayerové. Tento krok znamenal zrod ryze českého cirkusového umění, které se rychle mělo vyprofilovat v samostatný žánr.

Jeho syn Emanuel Beránek pak již v roce 1850 postavil v Praze první stálou cirkusovou budovu na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí), jež byla centrem českého šapitó až do své demolice v roce 1862. Tam se poprvé představila živá hudba, koňské drezury, akrobacie i vůbec první český klaun Čížek, jehož jméno se vžilo jako přívětivý symbol raného cirkusového humoru.

Kludský – kolos, který ovládl Evropu

Když se řekne český cirkus, málokteré jméno zní tak majestátně jako Kludský. Zakladatelem dynastie byl Antonín Kludský, který vyrůstal mezi artisty, žongléry a kočovnými muzikanty. Postupem času rozšířil svůj podnik o bohatý zvěřinec, koňskou drezuru i šapitó, které se stalo pojmem.

Rodina Kludských žila cirkusem na každém kroku — se svou ženou Marií měl Antonín dvacet synů, z nichž mnozí vystupovali v různých číslech. Jejich cirkus byl ohromným kolosem. Dvě šapitó, až 300 koní a skupina 24 slonů vystupujících současně, to vše přepravované zhruba 200 železničními vagóny.

Podle vzpomínek rodinného potomka Jiřího Kludského se ve zlatých letech cirkusu drezúra zvířat stala uměním zcela samostatným a výjimečným – slon s tygrem či krokodýlem cvičili společně ve stejné choreografii. Lišky, medvědi i velbloudi měli svá exkluzivní čísla a show byla komponována jako symfonie pohybu a atmosféry. Z jeho úst zaznívají obrazy života pod plachtou, vůně sena, rány biče a neustálý hukot davu čekajícího na další zázrak.

Největší triumf Kludského? V roce 1928 během turné v Itálii cirkus přilákal více než půl milionu diváků, což z něj učinilo evropskou senzaci, kterou s obdivem popisovaly i dobové italské noviny: „Zvířata tančí… lidé stojí v úžasu… toto je kulaté umění, jak ho svět neviděl.“

Karel Kludský starší, který převzal vedení po tragické smrti staršího bratra ve lví kleci, byl hybnou silou tohoto impéria. Na turné potřeboval i 50 železničních vagonů, což v době železnice a páry znamenalo cirkus s rozsahem světových metropolí.

Bohužel, hospodářská krize ve 30. letech 20. století a následné sociální změny vedly k pomalému rozkladu cirkusového kolosu — a po druhé světové válce se již nepodařilo tradici Kludských obnovit ve stejné velikosti a slávě.

Rodové dynastie: Berouskové, Kaiserové, Wertheimové

Kludští nebyli jediní, kdo definovali český cirkus. Rodina Berouskových jsou dalším majestátním rodem, jehož historie sahá až k rokům 1756, kdy Josef Berousek začal jako prvotní generace rodinné dynastie provádět komedii, akrobacii, drezuru medvědů, provazochodectví a další disciplíny, které se rodově dědily. Jejich Cirkus Berousek vznikl kolem roku 1920 a později byl přejmenován na Cirkus Central – podnik, který přešel i do státní správy po znárodnění v roce 1951.

Kromě Berousků se v historii českého cirkusu objevují i rodiny jako Kaiserové, Joovi, Navrátilovi a Wertheimové, kteří přispívali k bohatosti cirkusového světa v různých částech republiky.

Dobové zmínky, citace a veřejné mínění

Cirkus byl v minulých stoletích (a často i dnes) reflexí doby. Historikové upozorňují, že „cirkus se vždy přizpůsoboval společnosti, která ho obklopovala“ – ať už to bylo v době národních obrození, industrializace, světových válek či popkulturních proměn 20. století.

Dobové tiskové zprávy o Kludských hovořily o „trojitém šapitó zázraků“, kde „slon tančil s tygrem a publikum zapomnělo na svět kolem sebe“. Jiný recenzent z roku 1926 napsal: „V cirkuse neexistuje věc nemožná – existuje pouze další číslo, které ještě nebylo předvedeno.“

A když se někdo ptal, proč lidé stále chodí do cirkusu, odpověď zůstávala pořád stejná: „Protože svět venku už není tak velký a cirkus si stále dokáže udělat místo pro kouzlo.“

Cirkus za totality a moderní éra

Po roce 1948 došlo k znárodnění cirkusů v Československu. Státní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky vznikl jako organizace, která měla udržet umění kulatého šapitó při životě. Ačkoli jeho struktura byla někdy rigidní, přinesla cirkusům vysokou úroveň technického zabezpečení a nové formy představení.

Román Cirkus Humberto (1941) od Eduarda Basse, ačkoli fiktivní, vystihuje ducha dob, kdy cirkusy byly nejen místem zábavy, ale i reflexí mezilidských osudů, krevních pout, ztrát a vítězství. Autor čerpal inspiraci ze skutečných velkých cirkusových manéží a rodů, jako byl Kludský či zahraniční podniky, aby postavil příběh, který rezonoval s generacemi čtenářů.

Současnost: cirkus mládí i divadelní proměna

Dnešní cirkusová scéna v Česku zahrnuje více než třicet cirkusů, které se snaží balancovat mezi tradicí a moderností – malými pouťovými podniky, art show i novocirkusovými kolektivy, které čerpají z klasických kořenů i současného divadla.

Mezi moderní příklady patří i projekty jako Cesty / Roads od La Putyka – nový pohled na cirkusové umění, které klade důraz na osobní příběh a fyzický výkon jako umělecký výraz moderní doby.

Dějiny českého cirkusu jsou broušeným zrcadlem naší kultury: od prvních provazochodců a Beránkových bouří přes legendární dynastie Kludských a Berousků až po dnešní multifunkční a experimentální představení. Kruh se uzavírá, když si uvědomíme, že cirkus nebyl nikdy jen zábava – byl to způsob, jak ukázat lidem svět v jiném světle, a proto má stále své pevné místo v srdcích diváků i umělců.

Časová osa českého cirkusu

18.–19. století – počátky a kořeny

• 1750–1800 – první zmínky o potulných akrobatech, klaunech a kejklířích na českých městech a jarmarcích.
• 1828 – Josef Beránek, provazochodec, se stává prvním principálem raného českého cirkusu.
• 1850 – Emanuel Beránek otevírá první stálou cirkusovou budovu v Praze (Dobytčí trh).
• 1862 – demolice budovy, cirkus se vrací k sezónnímu kočovnému provozu.

1880–1920 – éra rodových dynastií

• 1880–1890 – vzestup rodů Kludských a Berousků, první stálé šapitó, zvířata a orchestr.
• 1895 – Antonín Kludský rozšiřuje cirkus o zahraniční turné, přepravuje stovky koní a desítky slonů.
• 1900 – rozkvět Berousků, drezúry medvědů, lišek a klaunská čísla, která se stala ikonou českého cirkusu.
• 1910–1920 – Zlatá éra Kludských: až 300 koní, sloni, orchestr, turné po celé Evropě.

1920–1939 – triumf a tragédie

• 1926 – dobové noviny: „Zvířata tančí… lidé stojí v úžasu.“
• 1928 – turné Kludských v Itálii, půl milionu diváků.
• 1930–1934 – hospodářská krize, postupný úpadek velkých cirkusů, pokles návštěvnosti.

1940–1989 – státní správa a modernizace

• 1941 – Eduard Bass vydává Cirkus Humberto, literární záznam českého cirkusového života.
• 1948 – znárodnění cirkusů, vznik Československých cirkusů, varieté a lunaparků.
• 1960–1980 – státní podnik cirkusů stabilizuje turné, zavádí uniformní techniku a standardizovaná představení.

1990–současnost – novocirkus a diverzita

• 1990 – návrat soukromých cirkusů po pádu totality, rozmach malých pouťových podniků.
• 2000–2020 – vznik moderních novocirkusových kolektivů (např. La Putyka), propojení akrobacie, divadla a fyzického vyprávění.
• 2020–současnost – český cirkus kombinuje tradici i experiment. Rodové klany (Berousek, Kludský) jsou inspirací, noví principálové staví šapitó jako umělecký prostor, nikoli jen zábavu.

Helena Lorenzová