Léta „normalizace“ od roku 1970

Sověti a „spřátelené socialistické země“ vyslali své vojenské jednotky 21. srpna 1968 do Prahy a obsadili celou republiku. Do té doby jsme byli jediná země sovětského bloku, kde nebyla dlouhodobě usazena sovětská vojska (vysvětlení: užívám označení sovětská, protože jsem si sám ověřil, že někteří vojáčci ani rusky moc neuměli a na první pohled byli zcela jiných národností). A už tu „dočasně – trvale“ zůstali, naštěstí kromě několika měst (třeba 0lomouce) se stáhli do Milovic a dalších základen. Ale přece jen okupace.

Ve veřejném životě, a tedy i zábavě to zatím nebylo v praxi příliš znát. Až na to, že se výrazně omezily nejrůznější kulturní podniky a vystoupení zvláště umělců zábavních žánrů. Divadla hrála, televize a rozhlas vysílali, ale v pozadí začaly první změny a výměny „špatných a nevhodných“ pracovníků, redaktorů a hlavně vedoucích „kádrů“.  Komunisté si to především vyřizovali mezi sebou. Desetitisíce lidí hned emigrovalo na západ, mezi nimi i mnozí umělci, třeba Jiří Poper, Karel, Kryl, Karel Krautgartner a další, někteří později jako Jan Tříska, nebo Waldemar Matuška. I Karel Gott a Ladislav Štajdl zůstali v „cvičné emigraci“, jak se říkává, v Západním Německu. Ti se pak vrátili asi s tím, že je lepší být „Zlatý hlas z Prahy“, než známý český emigrant.

Nejsem tu od toho, abych dále rozebíral politickou a společenskou situaci konce šedesátých let a začátku sedmdesátek , takže jen uvádím, jak to zhruba vypadalo. Je až paradoxní, že když odmyslíme ideologické aspekty, tak se také uvolnilo hodně funkcí, pozic, povolání pro mladší ročníky. Dokonce bylo výhodou, když „nadějný mladík“ nebyl ve straně.

Umělci se až na vzácné výjimky vymezovali proti účinkování v SSSR, i když je k tomu Pragokoncert přemlouval. Třeba „druholigový“ zpěvák Pavel Liška byl odsuzován, že brzy začal v Rusku vystupovat. Pak to do jisté míry zlomil hvězdný Rudolf Cortéz, který se vyjádřil, že u nás by brzy neměl co jíst, protože koncerty nebyly. Navíc byly zavedeny výhody při výměně rublů za tuzexové bony. Na tom už stejně vydělávali majitelé pouťových atrakcí, o které byl nejen v Rusku velký zájem. Po roce byl na všechny zpěváky a jejich soubory a skupiny vytvářen silný nátlak, aby v SSSR vystupovali. Jinak jim hrozily zákazy činnosti u nás i možností vystupování v zahraničí.

Z dnešního pohledu je další umělecká činnost mnoha tvůrců kritizována. Někteří se ptají, proč neemigrovali, proč se věnovali dalšímu zpívání a hraní, jak je to možné, že se podřídili režimu atd. Myslím, že většina z nás byla naštvaná, rozzlobená, ale asi málokdo si dovedl představit, že komunistický režim někdy skončí. A emigrovat?? Nehodnotím, jen konstatuji.

Od roku 1970 pak začal režim uplatňovat systémové řešení, kterému se říkalo a je dodnes označováno jako „normalizace“. Trochu mi to připomíná klasický přístup typu „chléb a hry“. A ty hry, tedy zábava v nejrůznějších formách se po čase dočkala i výrazného dalšího rozvoje.

Nebylo to hned a jednoduché. Znovu byla zavedena cenzura, všechny kulturní akce, hudební soubory a skupiny, i sóloví zpěváci, museli projít povolovacím řízením u příslušných národních výborů a profesionálové absolvovat „přehrávky“ u krajských agentur. Mnozí dostávali, byť krátkodobé, ale přece jen zákazy vystupování, nesměly se hrát jejich písničky v rozhlase i televizi, měli zákaz koncertování třeba jen v určitém kraji. Záleželo na tom, kde byli jak ortodoxní funkcionáři. Snad nejhorší to bylo v Severomoravském a v Praze, do jisté míry tolerantnější byli třeba ve Středočeském. A nic nebylo oficiálně a písemně. Prostě najednou se někdo a něco znelíbilo, často vám nikdo nechtěl ani říct proč, a zákaz. V jednom kraji jste mohli, v jiném ne. Jako jindy ale vše záleželo na lidech.

Na zpěváky a skupiny byl vytvářen nátlak, aby měli v repertoáru sovětské písně, v rádiu i na diskotékách se mělo hrát prý 50% sovětské a přátelské hudby (za krátkou dobu autoři tohoto nápadu přišli na to, že ta hudba prostě není). Mnohé skupiny se museli přejmenovat, třeba Greenhors na Zelenáče, Rangers na Plavce, zmizela „Husa na provázku“ (pro jistotu připomínám, že tehdejším generálním tajemníkem ÚV KSČ byl Gustáv Husák). Kapelníci museli předkládat scénáře a texty písní i konferování. Cenzura hlídala možné jinotaje, tady si hodně „užili“ hodně zpěváci a skupiny z Porty. Snad všechny významnější skupiny měly své manažery, i když se tomu tenkrát neříkalo, spíše „organizační vedoucí“. Známí byli např. Honza Bunzel, Miloš Zapletal, Karel Gott měl dr. Zítka z Pragokoncertu.

Opět mohly působit jen oficiálně schválené soubory. Každý soubor a akce museli mít své zřizovatele (odbory, „Socialistický“ svaz mládeže, domy kultury, Parky kultury a oddechu atp.)

Lid umění všech žánrů je ale nápaditý, a tak se vždy nacházely skuliny, možnosti, jak cenzuru obejít, jak fungovat i v těch těžších podmínkách. Krásným příkladem je třeba zdůvodňování mnoha textů písniček Spirituál kvintetu, že to je vlastně tvorba utlačovaného černošského lidu již v minulém století.

Důležité bylo, že se už od roku sedmdesát podařilo přestát nejrůznější a občas skutečně silné tlaky různých funkcionářů na zrušení již existujících klubů mládeže (dokonce byly v Praze i nápady na jejich změnu na mléčné bary a nealkoholické kavárny). Předseda ÚV SSM Juraj Varholík třeba prohlásil: „Krčmárstvo podporovať nebuděm“. Stejně to vydrželo jen chvíli, různí šéfové, i soudružka Švorcová, rádi chodili do klubů na dobře vyhlazenou vodku.

Stejně tak se hlavně zásluhou Mladého světa a dalších rozumnějších „svazáckých funkcionářů“ podařilo do jisté míry zachránit existenci diskoték a normální světové diskotékové hudby. Byly sice pokusy donutit dýdžeje, aby pouštěli 50% hudby ze socialistických států, ale to také brzy vyšumělo. Prostě nebyla.

A tohle byli jedni z řady tvůrců klubového života. Básník Jaroslav Čejka (nahoře, dramaturg uměleckého klubu Rubín a později umělecký šéf pražských klubů). Organizátor a téměř dvacet let výkonný šéf pražských klubů Alois Valenta a známý diskžokej Jožka Zeman.

Ve sdělovacích prostředcích i v regionech se znovu začal preferovat folklór a dechovky. Do jité míry proč ne. Zvláště na Moravě, ale i Jižních Čechách měli dlouholetou tradici. Takže pro svoji činnost měli lepší podmínky třeba Hradišťan s Jurou Pavlicou, nejrůznější cimbálovky, dudácké muziky. Slavné byly každoroční Strážnické slavnosti, i s účastí zahraničních folklórních souborů.

Známé byly dechovky, třeba Kunovjanka, Mistříňanka, Jihočeská dechovka, Karla Vacka, Kubešova, Babouci a jiné. Nejslavnější po následující dlouhá léta pak Moravanka Jana Slabáka, sestavená ze špičkových muzikantů symfonického orchestru. Specifická byla „netradiční česká dechovka“ Velkopopovická Kozlovka, kterou posléze vedl, s ní zpíval a hrál známý moderátor Eduard Hrubeš. Všichni se významně uplatnili v zábavě, na nejrůznějších akcích, plesech, koncertech.

V roce 1973 vznikl v Sokolově Festival politické písně (do roku 1988). A jezdili tam všichni. Pořadatelem a garantem byl, jak jinak než v té době, Socialistický svaz mládeže. Mimo jiné také pořadatel Porty i dalších „mládežnických akcí“ jako bylo třeba Setkání mládeže na Šumavě. Navazoval na světovou vlnu protest songů.

Účast sloužila i jako „úlitba bohům“ tedy krajským a jiným institucím. Častým hostem byl třeba Katapult (…a co děti, mají si kde hrát?) se svým běžným rockovým repertoárem. A to i v dobách, kdy jinde měl zákaz a vystupovat nemohl. Velmi často účinkoval Olympic Petra Jandy. Pravidelným hostem byl Karel Zich. Na posledním festivalu zpíval i Jiří Suchý. Často zde vystupoval Václav Neckář se skupinou Bacily. Objevil se tu i u nás populární „Rudý Elvis“ Dean Reed, který byl velkým kamarádem právě Václava Neckáře. Samozřejmě i Spirituál kvintet a jiní folkaři. V roce 1979 vznikl i festival Sovětská píseň v Ostravě (do roku 1989). Téměř vždy tu byla Marie Rottrová a mnoho dalších tehdejších hvězd. Tady zazněly i české verze v Rusku pronásledovaných básníků Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého v interpretaci Jarka Nohavici.

Začaly se ve velkém uplatňovat tzv. „šňůry“ koncertů hvězd populární hudby:

Vznikl orchestr Karla Vágnera, nejdříve pro Evu Pilarovou, pak pro Hanu Zagorovou a Michala Prokopa, pak s ním zpíval Petr Rezek, Standa Hložek a Petr Kotwald „Holky z naší školky“!

Eva Pilarová měla hit „Rodeo, rodeo…“, Petr Spálený „Trápím se trápím…“, Václav Neckář byl „Doktor Dam Di Dam“. Waldemar Matuška opěvoval domov „Tvá země“ a Ringo Čech spolu s Orchestrem Karla Vlacha nahrál s fotbalisty hit „Zelená je tráva“. Plavci opěvovali salám „Vysočinou“ a mátli publikum, Petr Spálený zase opěvoval učitelku „Josefínu“. Velké koncerty se pořádaly v Lucerně. „Kdo nevyprodá Lucernu, není“!!!

Dodnes si vybavuji Marii Rottrovou, jak se skupinou Flamengo zpívá v pořadu Květy na Intermódě BVV v Brně svůj velký hit „Lásko“ a nad hlavou jí vytváříme laserové efekty. Zkoušely se nové efekty zábavní tvorby.

Čím dál, tím větší popularitu měl Benjo Band Ivana Mládka, který mimo jiné zpíval i na podporu hnutí Brontosaurus Mladého světa o tom, že „Medvědi nevědí…“.

Koncem sedmdesátých let zlanařil František Ringo Čech od Karla Šípa Jiřího Schelingera, který se prezentoval i jako „Švihák lázeňský“. Jeho největším hitem ale byla „Iveta“ a stal se přes noc slavný. Karel Šíp to dlouho nemohl Františkovi odpustit.

Velkou slávu získávala původně folková skupina Fešáci z Ústí nad Labem, se kterou začal pracovat šoumen Petr Novotný a hlavním zpěvákem se stal Michal Tučný. Po celé republice každoročně stokrát dělali „Salon Fešáků“ a tam nakonec byla nejpopulárnější písnička-nepísnička „Lojza a Líza“ v podání Michala Tučného a Tomáše Linky.

Dodnes se hraje „Hospůdko známá“ Jaromíra Mayera a také z té doby „Není nutno“ Jaroslava Uhlíře a Zdenka Svěráka.

A to jsem ještě na další desítky super hitů, které znějí dodnes, zapomněl.

Vzorem zábavy se do jisté míry staly super estrády Ein Kessel Buntes televize NDR. Na ně pak navázala Televariété Vladimíra Dvořáka.

PhDr. Václav Soldát

Takže pokračování zase příště.