Smutný konec Jakuba Jana Ryby
Nedávno jsem se na internetu dočetl od nejmenovaného novináře, že jsme vlastně v Čechách zaostalí, a to proto, že nutíme naše děti učit se a zpívat koledy, strojit se do národních krojů na různé vánoční slavnosti, učíme je o Mikuláši s čertem a andělem nebo o Ježíškovi. Na Mikuláše jsem se prošel s rodinkou, hlavně s neteří a synovečkem, po Staroměstském náměstí a nestačil se divit. Místo klasických českých čertů jen krampusové – strašidelní, oškliví, agresivní od pohledu. Český čert ani jeden. O to víc jsem ocenil jednoho přítomného Mikuláše, který rozdával dětem za písničku nebo básničku nějakou tu dobrotu. A já, zaostalec, jsem svoji neteř a synovečka k tomu Mikuláši přivedl a neteř mu zazpívala koledu, kterou se naučila ve školce. Po přečtení článku onoho nejmenovaného novináře se vlastně cítím jako despota, zločinec, trapič, tyran a osoba nezpůsobilá vychovávat současné malé děti, protože bych je kazil tradicemi českých svátků a české kultury. Moc se za to stydím! A proto jeden z posledních letošních svátečních článků musím věnovat osobě stejně pochybné a chybující, která se „nechvalně zapsala do historie české hudby, kultury a vánočních tradic“, jako když jsem já navštívil se svojí rodinou klasického českého Mikuláše. Řeč tedy bude o „bídném autorovi“ nejtradičnější české vánočné písně – České mše vánoční.
Jmenoval se Jakub Jan Ryba a jeho příběh je stejně pozoruhodný, jako i tragický. Narodil se 26. října 1765 v Přešticích do rodiny chudého varhaníka a podučitele. To nebyl právě nejlepší začátek pro budoucí život. Znamenalo to od malička dřít, pomáhat doma, přivydělávat na rodinu, a hlavně to obyčejně znamenalo předem konec veškerých představ na nějaké větší studium. Zvlášť když v rodině bylo šest dětí jako u Rybů.
Jakub Jan, původně křtěný Jakub Šimon, byl druhé dítě v pořadí, a jak už to tehdy občas bylo, vychovávali ho hlavně babička s dědečkem. To bylo pro něj štěstím, protože dědeček studoval v Praze filozofii a své vědomosti i zájmy na vnuka přenesl. Už jako malý byl velmi zvídavý, dědečkovo vyprávění ho velmi zajímalo a k tomu projevoval i talent hudební, který Zdědil po otci. Jenomže rodina se musela brzy přestěhovat, což vedlo k odloučení Jana Jakuba Ryby od jeho prarodičů. To nesl velmi těžce, protože „výuka“ od jeho dědečka ho nesmírně bavila. Otec se nicméně snažil zlepšit rodinné poměry, a proto vzal místo podučitele v Nepomuku, kde mu zároveň nabídli i místo varhaníka, což byl vítaný přivýdělek do rodinného rozpočtu v době, kdy v Čechách řádil hladomor.
Už v osmi letech zvládal Jan Jakub Ryba velmi dobře hru na tak zvaný klavichor, což byl nástroj určený hlavně ke studijním účelům. Od otce se také ledacos přiučil u varhan, a kromě toho bral i hodiny houslí a zpíval ve sboru místního kostela. Hudba se v dalších letech stala jeho hlavní zálibou, a talent se brzy projevil v plné míře. Jeho hlavním učitelem byl zejména jeho otec, který převzal nad synovým talentem patronát a dával mu hudební lekce. Když se syn naučil hrát, začal ho postupně zasvěcovat i do tajů kompozice. Jako pomocný učitel a hudebník měl ale jen základní vědomosti, které mohl synovi předat. Skutečná škola ho teprve čekala.
Rodina sice neměla peněz nazbyt, ale talent, který Jan Jakub Ryba projevoval doslova ve všem, co se týkalo hudby, mu byl nejlepší vizitkou. Věděl to i jeho strýc Jan Vaněček, který se rozhodl podporovat svého synovce a přispěl mu finanční částkou na studia na pražském piaristickém gymnáziu, což by si jinak rodina nikdy nemohla dovolit. Tam získal Jan Jakub Ryba ucelené vzdělání, ale měl také možnost zde rozvíjet svůj hudební talent, a to jako varhaník u sv. Salvátora. A i když studium nedokončil a v roce 1784 ze školy odešel, odnesl si mnoho vědomostí.
Z Prahy se mu moc nechtělo, protože pro něj byla zdrojem inspirace i zkušeností a našel si zde přátele v piaristické koleji, kde bydlel. Hlavně se ale poprvé představil jako skladatel, když si prodejem drobných skladbiček přivydělával. Řadu z nich sám nastudoval ve společnosti svých přátel, s nimiž založil kvartet. On sám se během studia naučil hrát také na violoncello. A jeho skladby mají u diváků úspěch. Ve velmi krátké době, za pouhé dva roky, složí několik tuctů kvartetů, sonát pro klavír, serenád, menuetů a tanců. Kdo ví, jak by to s ním vypadalo, kdyby zůstal v Praze. Možná by se měl lépe. Snad bychom dnes znali víc z jeho skladeb, možná by se se dočkal i slávy v zahraničí.
Domů ho ale odvolal jeho otec. V Nepomuku se totiž uvolnilo učitelské místo a otec mu ihned napsal, aby se vrátil k rodině. Nedokončil sice studium, ale k novému místu mu stačil jen krůček – musel si udělat pedagogickou „preparandi“, což byl pedagogický kurz pro začínající učitele. Ten úspěšně završil a stal se tak pedagogem. Celkem dva dny šel pěšky z Prahy domů, ale zbytečně. Uvolněné místo mezi tím obsadil někdo jiný, koho si vybrali na radnici.
V Nepomuku Ryba dlouho nepobyl. Připojil totiž svůj podpis pod jakýsi traktát o mravopočestnosti nepomuckých paní a dívek. Tím jeho zdejší pedagogická dráha skončila jednou pro vždy. Nedlouho poté zemřela jeho matka a otec se znovu oženil. Jak s novou matkou vycházel bohužel detailně nevíme, ale v době, o které hovoříme, nešlo o nic výjimečného. Krátce nato mu navíc poslal jeho strýc z Mníšku pod Brdy psaní, aby nastoupil u něj jako pomocný učitel. Přijal a od rodiny se odstěhoval. V novém místě vydržel pouhé dva roky. Už v roce 1787 totiž získal místo v Rožmitále pod Třemšínem, kde mu nabídli lépe placené místo. Šlo zatím jen o pomocnou službu, ale původní učitel musel jít brzy do penze ze zdravotních důvodů a Jakub Jan Ryba se poprvé dostal ke stálému místu. Bydlel později s rodinou blízko Třemšína ve Voltuši, kde také později zemřel. To ale předbíháme o celých patnáct let!
V roce 1790 si Jakub Jan Ryba založil vlastní rodinu, když se oženil s Annou Laglerovou, dcerou místního purkrabího. Neměl to ale jednoduché. Jako pedagog propagoval myšlenky Komenského a dával přednost názornosti. Kromě toho učil děti teorii přirozeného výběru podle Darwina, i když byl zároveň věřícím člověkem. A k dovršení všeho prosazoval potírání některých lidových pověr, které považoval pro děti za škodlivé. Svým způsobem předběhl jako pedagog dobu. Bohužel se tím dostal do střetu s místním farářem, kterému byl tento styl výuky absolutně proti srsti. Dokonce odmítal vyučovat na škole náboženství, a tak musel Ryba vyučovat i to. Definitivně se s farářem rozešel, když napsal a secvičil zpěvohru Veselé živobytí, kde otočil role a udělal z faráře pokrokovou osobu a z pedagoga zpátečníka. Místní ihned pochopili. Bohužel ani po finanční stránce na tom nebyla rodina právě nejlépe. Ryba měl problémy dostat děti do školy, rodiče je víc potřebovali na práci. Od počtu dětí se potom odvíjel i jeho plat, a tak měl co dělat, aby uživil rodinu. Ta se postupně rozrostla na sedm dětí (šest jich zemřelo v dětském věku). Otec na ně mohl být právem hrdý, zvláště na svého jmenovce, kterého poslal na studia do Prahy, dokonce na lékařskou fakultu.
Po celou dobu se věnoval také své skladatelské činnosti. Skládal všechno možné, výčet jeho skladeb je takřka neuvěřitelný. Zůstalo po něm na patnáct set skladeb, některé jen ve zlomcích a další ve zmínkách. Jsou mezi nimi také zhudebněné básně, kterými se Jakub Jan Ryba prosadil i u širší veřejnosti. Celkem tři tucty vyšly v tištěné podobě. V roce 1800 to bylo Dvanáct českých písní, 1808 Nové české písně a posmrtně vyšlo v roce 1829 dalších dvanáct písní pod názvem Dar pilné mládeži. Přesto se jeho nejznámější skladbou stala Česká mše vánoční, jinak také známá jako Hej, mistře. Jakub Jan Ryba ji složil v roce 1796 a měla okamžitý úspěch. Jde vlastně o kantátu, a jako duchovní skladba je výjimečná hlavně v posloupnosti děje, nehledě na původní český nápěv – což bylo pro Rybovu tvorbu charakteristickým rysem. Sám Ryba nejspíš tuto skladbu nijak nezveličoval, ostatně mší napsal několik desítek. Dokonce se dochovaly jen opisy, které sám pořídil, ale ne originál původní partitury. Sám Ryba se o této své unikátní skladbě nikde ve svých denících a zápiscích dokonce nezmiňuje, a tak se jen dohadujeme, že premiéru měla nejspíš 24. prosince 1796, nejspíš v Rožmitále, a snad se na této premiéře podílel i on sám.
Dlouholeté strádání rodiny, kdy mu věčně chyběly peníze na její uživení, dospěly ke svému vrcholu v roce 1815. Tehdy mu napsal dopis jeden z jeho synů, který studoval na gymnáziu v Plzni, že už několik dní nejedl. Bral to jako svoji chybu? Nebavily ho rozepře s nadřízenými a s rodiči žáků, kteří neměli pochopení pro Rybovu důslednost a pokrokové metody? Mohla být za jeho rozhodnutím vleklá choroba známá jako zlatá žíla? Ve skutečnosti nevíme, co Jakuba Jana Rybu přimělo k tak razantnímu kroku, jaký podnikl v tomto roce v sobotu 8. dubna – nejspíš to byla kombinace všeho. Ten den se rozloučil se svojí ženou a odešel na mši do kostela v Rožmitále, který byl němým svědkem řady jeho skladatelských úspěchů. Domů se už nevrátil. Cestou z kostela se vydal na vršek do lesa zvaného Štěrbina. Tam otevřel břitvu, nejprve si přeříznul tepny na zápěstích, potom si ji položil na krk a prořízl si krční tepnu. Trvalo tři dny, než se podařilo jeho tělo nalézt. S určitostí víme jen to, že se nejednalo o nahodilý čin. Lidé, kteří ho viděli toho dne v kostele, ho popsali jako klidného a vyrovnaného, nikdo nic podezřelého nezpozoroval.
Cenným zdrojem informací o této události je deník jeho syna Josefa Arnošta Ryby. Ten si zapsal, že v blízkosti Rybova těla byl nalezen výtisk Senecova pojednání O klidu duševním. Díky němu také víme, že se Ryba na svůj konec opravdu plánovaně připravoval, když večer před smrtí dlouho do noci pálil některé písemnosti. Ani po smrti se ale nedočkal od místních lidí takového uznání, jaké by si zasloužil za svoji snahu vychovávat zdejší děti. Byl pohřben bez obřadu na starém morovém hřbitově na okraji města. Až v roce 1855 se podařilo již zmíněnému Josefu Arnoštovi Rybovi, v té době již úspěšnému lékaři a profesorovi, docílit přenesení otcových ostatků na normální hřbitov ve Starém Rožmitále. Ze stejné doby pochází i mohyla, která se nachází v místě jeho smrti. V roce 1888 se dočkal péčí místního literárního spolku i pomníku na hřbitově a pamětní desky. Jeho největším pomníkem ale bude už jednou pro vždy Česká mše vánoční, tradiční součást našich Vánoc, na kterou se mnoho z nás každoročně těší.
Tomáš Hejna
