RETRO s VLADIMÍREM MENŠÍKEM

Vladimír Menšík trochu jinak

O Vladimíru Menšíkovi víme snad už všechno. On vzpomínky a historky o svém životě již mnohokrát vyprávěl. Vždyť také každý rok vysílá Česká televize jeho legendární Silvestry z osmdesátých let. Reprízují se jeho filmy i sestřihy vystoupení při různých příležitostech. Jak s oblibou sbírám vzpomínky pamětníků, tak jsem nedávno narazil na povídání jeho dlouholeté manažerky (a manažéři vlastně oficiálně nesměli existovat) paní Horákové a vzpomněl jsem si i na jiné zážitky. Možná, že zrovna něco z následujícího zatím neznáte.

Miroslav Horníček o něm napsal:

„Je fakt, že bavit lidi je dar. S tím se člověk musí narodit, to se naučit nedá.“

Je možná paradoxní, že se Miroslav Horníček nikdy neobjevil v žádném jeho pořadu. Když ho Vladimír zval do nějakého svého pořadu, třeba i do velmi populárního Křesla pro hosta, tak se Miroslav vždycky omluvil: „Omluvte mě u Ládínka, já prostě s ním jet nemůžu, já to neumím. On mi něco řekne, já se začnu smát a nebudu mu na to schopen odpovědět, nebo nějak chytře reagovat“.

Stejně tak Miloš Kopecký: „Já nemám ten vyprávěcí dar, a navíc bych dostal hroznou trému, protože bych nevěděl, co na mě ten Láďa vybafne.“

Vladimír Menšík byl příslovečný tím, že téměř neuznával žádný scénář. I ten první televizní Silvestr, který uváděl s Božidarou Turzonovou, si předělal podle svého. A paní Božidara si pochvalovala, že to, co napsal, také dodržel. Pak už to ale takové nebývalo a téměř nikdo z jeho partnerů nevěděl, co ho v průběhu vystoupení čeká.

Málo se ví, že Vladimír uměl dobře psát. Tak třeba napsal scénář televizního filmu „Tam, kam nechodí slunce“. Říkal že „nápadů na dobré scénáře mám spoustu. Mám to krásně v hlavě, ale asi by to nikde nevzali. A když, tak by mi to předělali, a to bych nesnes!“

Vladimír Menšík začal jezdit na různé, tenkrát se používalo označení Besedy, někdy v roce 1973. I on, tenkrát již velmi známý umělec a miláček široké veřejnosti, musel jít na tak zvané „přehrávky“ před komisí Pražského kulturního střediska, která také schvalovala jeho zařazení do kategorie zastupovaných umělců a tím i jeho honorář. Probíhalo to tak, že se musel předem odevzdat doslovný scénář pořadu a pak se před prázdným sálem předvedl zábavný program. Tam znuděně sedělo asi sedm schvalovatelů, něco úředníků PKS, občas zástupce MV KSČ i několika kádrově schválených umělců. Zájezdový program byl sice schválen, ale Vladimír se raději přesunul pod křídla Středočeské agentury, která byla vůči svým umělcům daleko vstřícnější (a ředitel Weiss s tím měl trvale problémy s nadřízeným KNV).

Tenkrát také vzniknul pořad „Křeslo pro hosta“, později „Křeslo pro film“ nejdříve pro lidi na zájezdech. Po létech měl obrovskou sledovanost v ČsT. Některé díly se vysílají dodnes. Tehdejší „normalizační“ ředitel PhDr. Jan Zelenka mu prý kdysi řekl, že prý Menšík pro zájezdové programy ukradl tento název, ale bylo tomu přesně naopak. Vladimír „Křeslo“ posléze uváděl jako „konferenciér“ i v televizi.

Dovolím si vsuvku. Ty Menšíkovy Silvestry se natáčely na Kavčích horách ve zbrusu novém areálu studií Československé televize. Dneska už by to asi nikdo nedal dohromady a hlavně nezaplatil. Tam se snad všichni předháněli, aby byli alespoň zdarma mezi diváky. Dodnes se občas vysílají i vystoupení, na která se v závěrečném sestřihu nedostalo. Trvalo to tři dny, samozřejmě se přestavovala scéna, něco se nepovedlo, někdo odcházel za jinou prací či přicházel, všimněte si, jak se třeba mění rozsazení známých umělců v hledišti. V předsálí byl trvalý raut (občerstvení různého druhu včetně příjemných nápojů) takže všichni měli dobrou náladu. A všichni pozvaní hosté nejen chtěli vidět, co a jek se dělá, ale myslím, hlavně být sami vidět.

V devadesátých letech se o to úspěšně pokusil další neskutečný bavič Petr Novotný. Bylo to poněkud jiné, ale neméně zábavné a překvapivé.

O panu Menšíkovi bylo všeobecně známé, že měl období bujarého veselí s kamarády a hodně s „Lubanem“ Kostelkou. Říkával, že „To byla euforie, když jsem začal natáčet filmy. My tenkrát snídali Becherovku, obědvali Becherovku, večeřeli Becherovku. Jednou mě manželka Olinka poslala odpoledne pro okurky do bramborového salátu a vrátil jsem se za dva dny. Nedivím se, že to neměla ráda“. S postupující nemocí se ale z toho dostal a úplně přestal pít.

Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním jednou setkal, abych ho získal k vystoupení v programu, který jsem připravoval pro časopis Květy. Dělali jsme tehdy kromě známých plesů i nedělní Matiné ve Foyer Národního muzea. Sešli jsme se v Babetě na Floře, dali si kávu a příslovečnou Becherovku, byl příjemný, ale velmi věcný. Mohli jsme tenkrát, někdy v osmdesátých letech, platit jen oficiální honorář přes agenturu. Vše v Květech fungovalo jen na faktury. Žel jsme se nedomluvili, pan Menšík měl větší nároky a právem argumentoval, že by mu z toho po zdanění jen málo zůstalo.

Nejdříve měl jen zcela běžné honoráře, a to bylo pro herce maximálně 600,– za vystoupení. Pak mu povolili honorář myslím 1200,–, tedy za filmovací den, který měl jako člen Filmového souboru studia Barrandov. Všechna představení vyprodána. Příjem pro pořadatele od třiceti tisíc výše. A náklady dohromady tak 3 – 5 tisíc. Našli se sice pořadatelé, kteří si to nějak zařídili, třeba bohaté doly či hutě na Ostravsku, či některá bohatá JZD, ale každý to nemohl udělat.

Každý má peníze rád a Vladimír také. Chtěl, aby se rodina měla dobře, a navíc ho čím dál víc pronásledovaly zdravotní obtíže a musel si sám platit některé zahraniční léky. Tenkrát neexistovaly horentní platy, a tak umělci, kteří mohli něco divákům nabídnout, rádi jezdili po estrádách a jiných programech.

Samozřejmě se občas vyskytli lidé s názorem „to si žijete za dělnické peníze, pracující lid na vás musí vydělávat“. Vladimíra to nadzvedlo ze židle a odpověděl jednomu takovému slovy Jana Wericha: „Pane, každej má možnost si vzít ten tralaláček na hlavu a jít na jeviště. Můžete si zkusit bavit lidi, hrát divadlo, zpívat třeba jako operní zpěvák. Nevím, jakou máte profesi, nejspíš jste ten pracující člověk, kterej nás živí. Víte co, přijďte mi na scénu zazpívat árii z Dalibora. Abyste měl přehled, ti nejlepší operní zpěváci mají kolem 3.500 hrubého. Víte co, máme tady trojnásobného vítěze mezinárodní pěvecké soutěže, řekněte mu, co děláte a on vás zítra zastoupí. Věřím, že se za dva tři dny zapracuje.“  Nadšený divácký ohlas a dotyčný divák rychle vycouval. Znal jsem také nějaké podobné.

Na závěr pro odlehčení ještě jednou historku. Vyprávěl, že při jedné cestě museli někde zastavit, aby se mohl vyčůrat. „Chvilku mi to už trvalo a vedle se postavil chlap, všiml si a jéé pane Menšík a najednou mi podává ruku, kterou si sundal z té věci, můžu vám potřást rukou? A teď si představ, čurám, držím tu věc, ale nechci, aby si myslel, že mu nechci podat ruku. Navíc se chtěl vybavovat, tak se mi vše zarazilo a utekl jsem.“

Tak se mi vybavil i osobní zážitek. Byl jsem na nějaké oficialitě a zašel na toaletu. Najednou se vedle postavil místopředseda vlády za stejným účelem. A co teď? Že bych ho pozdravil, jak bylo tenkrát zvykem, oficiálním pozdravem Čest práci? Zamumlal jsem Dobrý den a rychle prchal.

Vladimír Menšík byl v roce 2024 jako první oceněn in memoriam jako MISTR zábavního umění.

Na rozloučení si s Vladimírem Menšíkem a Lubomírem Kostelkou můžete i zanotovat

PhDr. Václav Soldát