Zdena Smolová alias Zet Molas – první česká režisérka

Většina lidí o ní nikdy neslyšela, i když mnozí znají alespoň některé její filmy. Schválně to zkuste říct její jméno i před skutečnými znalci českého filmu. Přesto se nesmazatelně zapsala do historie českého filmu a také do dějin české avantgardy. Čím? Stala se totiž první skutečnou českou filmovou režisérkou, která si troufla na celovečerní film. Tím byl snímek Závěť podivínova, ke kterému také sama napsala scénář dle vlastního námětu. K tomu ale později.

Původně se jmenovala Zdena Holubová a narodila se v jednom z nejvýznamnějších center české kultury – v Hradci Králové. To bylo 18. března roku 1896, v rodině obyčejného železničního úředníka. Přesto spojila většinu svého života s uměním. Nejprve studovala malířství na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde ji učil slavný Otakar Španiel, odkud pokračovala v roce 1918 na studia v Paříži, kde se dostal na prestižní École des Beaux-Arts. Kromě malování měla ale také v oblibě literaturu a divadlo – v obojím se sama pokoušela prosadit, třeba jako básnířka.

Je s podivem, že se žena jako Zdena Holubová provdala nikoliv za umělce, ale za bohatého majitele velkoobchodu s dřívím Bohumilem Gottliebem Smolou (předtím již byla provdána za jistého Grossmana, s nímž se dala rozvést). Milovala ho? Snad. Každopádně majetek jejího manžela jí poskytoval netušené možnosti. I díky němu a jeho penězům, které zajistily i podporu akciové společnosti Jupiter film, se tak mohla pustit do práce ve filmu, a také natočil svůj již zmíněný první film. Kritika byla vůči začínající režisérce shovívavá a cenila si zejména kvalitního výtvarného prostředí. Diváci už tolik nadšeni nebyli a film u nich propadl. Přitom námět nebyl vůbec špatný a obsahoval vše, co si mohli tehdy diváci přát. Dědic zámku Jindřich Bukovský získá po strýci majetek, který ale úklady získal na úkor jisté ženy. To ovšem nevěděl, že se jeho synovec zamiluje právě do její dcery, a že ani láska herečky Lilly, která se novému majiteli zámku pokusila dostat do přízně, neovlivní jeho lásku k chudé dívce, takže se majetek obloukem zvonu vrazí těm „hodným“.

Problémem byla i žaloba, kterou na režisérku podala herečka, která ztvárnila hlavní roli. Ta měla slíbeno sedm tisíc korun za svůj první herecký výkon, ale protože podle Zdeny Smolové nebyl její výkon kvalitní a vlastně jí dávala za vinu propadnutí filmu, nezaplatila jí původně vůbec nic. Zdena Smolová, která si v uměleckém životě začala říkat Zet Molas, nakonec odjela čerpat novou inspiraci opět do Francie, kde měla v úmyslu uplatnit svůj talent ve francouzské kinematografii. Když se v roce 1928 vrátila zpět do Prahy, začala natáčet další film, tentokrát na motivy divadelní hry Ernesta Raupacha Mlynář a jeho dítě. Romantický příběh, kde si Zet Molas sama zahrála hlavní roli Marie, nešťastně zamilované dcery mlynáře, se poprvé promítal v listopadu 1929 a tentokrát zaznamenala tato režisérka opravdový úspěch – tedy u kritiky. Mohl za to zejména kvalitní námět i celé prostředí filmu, odkazující k tehdy novému směru surrealismu. Otto Rádl, kritik z filmového časopisu Studio, napsal v roce 1930 pochvalnou recenzi, kde zejména vyzdvihoval snahu oprostit se od do té doby běžných námětů. U běžných diváků už film takový úspěch neměl. V té době už pro ni její manžel koupil a financoval časopis Český filmový svět, který od roku 1924 vedla, a kam přispívala také řada dalších avantgardních umělců, počínaje Jiřím Frejkou a konče E. F. Burianem. Vedle toho pro ni manžel v roce 1927 zřídil i výrobní společnost Molas-film.

Podle některých svědectví, zejména podle pamětí Vítězslava Nezvala Z mého života, který prožil s touto pozoruhodnou ženou krátký románek, měla až uhrančivě modré oči a byla celkově krásná. Jejich setkání v Praze, kde mezi nimi přeskočila jiskra, popsal následovně:

„Chodil jsem sám po nábřeží a bylo mi dobře, že cítím Prahu všemi smysly. Pak jsem se rozhodl a šel do Národní kavárny. Nebyl tam nikdo z mých přátel, usedl jsem tedy ke stolu, kde byli známí, abych tam přečkal čas do příchodu přátel. Již podruhé mě přišel upozornit vrchní číšník, že se po mně dnes ptala krásná mladá žena, kterou doprovázel muž. Vrchní ujistil dvojici lidí, které pokládal za lidi od filmu, že určitě přijdu. Přiznám se, byl jsem pobouřen jeho sdělením a snažil jsem se představit si ženu, která prý žádala číšníka, aby mě nenechal odejít, přijdu-li. Všechen půvab Mariánských Lázní, který jsem před několika hodinami opustil, přihrával mé touze poznat krásnou ženu, která si přeje seznámit se se mnou. Byl jsem rád, že sedím u stolu, k němuž mě nevážou hlubší pouta, a že si budu moci odsednout, vyžádá-li si to situace. Byl jsem nervosní, čekal jsem. Ale v tom již přichází číšník a představuje mi muže, který mě hned nato představí luznému zjevu, který je zřejmě jeho ženou. Vidím ohromné modré oči, dětsky rozzářené, a vysokou dámu, pro kterou šije jistě divotvorný krejčí. Dlouhá ruka, prsteny, sedím u stolu a po celou dobu našeho rozhovoru nespustím oči s jejích zázračných očí. Když jsme se rozešli, uvědomil jsem si, že o ní nevím nic: nevím, jak se jmenuje, nevím, jak se jmenuje její muž, je-li to její muž, vím jen, že mě chce za spolupracovníka filmu Mademoiselle de Maupin, který chce natočit podle svého scénáře na námět Théophila Gautiera. Také jsem vzal na vědomí, že řídí jakýsi filmový časopis. Ostatně nevím, co na mě chtěla. Já jsem si nepřál nic než odvést ji beze slova z Národní kavárny tam do baru u lesa Mariánských Lázní. Připadala mi z jiného světa a chvílemi se mi zdálo, že je snad šílená nebo že toto všecko je sen. Citovala něco z toho, co jsem prý napsal, ale sám jsem se těžko orientoval v svých řádkách, když je interpretovala ona. Dívala se mi do očí stejně jako já jí a její průvodce chtěl nějakou společenskou frází zakončit naše setkání, avšak ani já, ani ona nedali jsme se vyrušit jeho pokusy o uzavření večera. Nemýlím-li se, poodešel dokonce k šatně, oblékl si převlečník a stál nad námi, maje přes ruku plášť své ženy. Konečně bylo nutno rozloučit se. Políbil jsem krásné paní ruku a díval se, jak se vzdaluje, jak je krásná, jak odnáší s sebou všecko kouzlo, všechen půvab, všecko, co dnes večer mohlo mít pro mne cenu. Teige s Fragnerem už seděli v kavárně. Šli jsme do baru. A při prvních tónech bylo mi jasno, že jsem se zamiloval.“

Jde o nejcennější svědectví ze všech. Zet Molas zapůsobila na Nezvala tak intenzivně, že se ji pokusil vyhledat, a když se mu to podařilo, předal jí v kavárně svoji úspěšnou sbírku Pantomima. Její manžel musel jistě žárlit, však se o něm také Nezvala dále zmiňuje: „Bylo pro mne zábavné sledovati, jak komentuje stránky Pantomimy svému muži, který se o to všecko zřejmě nezajímal, přikyvoval však na každé její slovo, na každé její gesto. Bylo v něm něco loutkovitého a nedovedl jsem si představit co. Dělal na mě dojem masochisty, který líže důtky své ženy, alespoň pokud je jí nablízku.“

Šlo bezpochyby o nádhernou ženu, kvůli které nešlo nežárlit. Ostatně si to můžeme ověřit ve filmech, kde se uplatnila také jako herečka. Bohumil Smola se ale naštěstí nemusel „bližším přátelstvím“ své ženy s levicovým básníkem trápit dlouho. Film Mademoiselle de Maupin, o kterém bylo v Českém filmovém světě psáno, že bude režírován Zet Molas ve spolupráci s Nezvalem, se nepodařilo natočit ani na druhý pokus a další události oba zapálené umělce rozdělily. Románek, k tomu podle všeho jenom platonický, odvíjející se ze strany Nezvala hlavně na stránkách Českého filmového světa, kam psal na Molas oslavné básně, tak trval jen krátce.

Ne všechny filmy, které měla Zet Molas v plánu, se podařilo natočit. V roce 1924 můžeme číst v Českém filmovém světě texty představující čtenářům nový film Hříšnice a zákon (později Ženy nedohledáš) s Emanem Fialou v hlavní roli, později prý s Olgou Romovskou a Vladimírem Novotným. Film se ale natočit nepodařilo. Podobný osud čekal filmy Karneval, který měl vzniknout na základě scénáře Vítězslava Nezvala, Milostná mámení podle divadelní hry Franka Tetauera, Panna nebo Princezna pampeliška.

Nicméně Zet Molas pracovala velmi intenzivně na dalších projektech. Ještě ve stejný rok, kdy vznikl úspěšný film Mlynář a jeho dítě, napsala scénář k dalšímu filmu pod názvem Pancéřové auto, jehož režie se ujal Rolf Randolf z Rakouska. I v něm si zahrála hlavní roli, a to po boku Carlo Aldiniho z Itálie. Později si už ale před kameru příliš netroufala, raději se věnovala tvůrčímu psaní, ale i sebevzdělávání na cestách po Evropě. I jako režisérka se časem držela zpátky, a k nejvýznamnějším počinům tak patřil zejména její scénář k filmu Miroslava Cikána Lojzička z roku 1936. Jejím asi nejznámějším filmem se nakonec stal Karel Hynek Mácha z roku 1937, což byl zároveň i její poslední film. Hlavní role si zde rozdělili například František Kreuzmann nebo Ladislav Boháč a vedle nich zde excelovala také později populární herečka Karla Oličová. Ta sehrála titulní roli Lori, osudové přítelkyně Máchy.

Velmi dobře vyjádřil filmový přínos Zet Molas jistý Josef Hloucha, který v Kinorevue roku 1937 zdůraznil především kvalitní výtvarné pojetí jí režírovaných filmů. To byl ostatně názor i recenzentů, kteří hodnotili už Závěť podivínovu a další její produkci. Není se čemu divit – vždyť Zet Molas, tedy Zdena Smolová, za svobodna Holubová, studovala výtvarné umění a měla tak k výtvarnu blízko, i když se nikdy jako malířka neprosadila. Mezi jejím posledním a předposledním filmem uplynulo téměř deset let.

Osud Zet Molas i jejího manžela nakonec zpečetila druhá světová válka, během které se oba přiklonili na stranu Němců. Stali se tak kolaboranty, kteří se velice účinně zasazovali o arizaci Adrie, jednoho z velkých pražských kin, kde se Smola stal již v roce 1939 arizačním důvěrníkem (Treuhänder). Svůj osud si tak předurčili. Po válce byli oba zařazeni do odsunu, protože se oba přihlásili k německé národnosti. Zet Molas, tedy Zdena Smolová, zemřela nakonec v Německu v roce 1956. Na velmi dlouhou dobu se stala zapomenutou umělkyní, a to i díky tomu, že některé z jejích prvních filmů jsou dnes považovány za ztracené.

Zajímavost navíc:

Za opravdu první české režisérky jsou považovány Olga Rautenkranzová a Thea Červenková. Ani o jedné toho ve skutečnosti příliš nevíme, a tak se musíme spokojit jen s málem.

Olga Rautenkranzová se narodila 22. září 1891 v Praze a stala se režisérkou v době němého filmu, když se jí podařilo natočit krátké filmy Kozlonoh (1918) a Učitel orientálních jazyků (1918). Původně studovala herectví u Marie Hübnerové, známé divadelní herečky, a pod jejím vedením nastoupila svoji hereckou kariéru v Národním divadle v Praze. Později se objevila na jevišti také v Brně. Protože měla jako divadelní herečka cit pro rozmístění herců na jevišti, jsou její dva snímky hodnoceny zejména kvůli kvalitě prostředí v nich. Ke spolupráci na režii Kozlonoha byla požádána zástupci Lucernafilmu krátce před koncem první světové války. Šlo o svěží romanci v rokokovém stylu podle scénáře, který napsal Quido Maria Vyskočil. Za kamerou stál Karel Degl a kulisy nalezla Rautenkranzová v parku Grébovka. Učitel orientálních jazyků byl natočen ještě před premiérou Kozlonoha a vycházel z předlohy od Jana S. Kolára. Protože jí ale chyběly zkušenosti, k další režii již připuštěna nebyla. Bližší informace o jejím dalším životě již nemáme, pouze že se dvakrát provdala a zemřela jako Olga Nedomová. Kdy? Tento detail zatím čeká na dohledání.

Za druhou režisérku je považována Thea Červenková, původně Terezie Císařová, dcera vinohradského řezníka, která se narodila 27. května 1882. O prvních letech jejího života se příliš informací nedochovalo, a tak existují jen domněnky, že ji zájem o divadlo a umění vedl do zahraničí, kde nejspíš studovala. Původně se věnovala pouze divadelním hrám a dramatizacím, z nichž první, o jejíž existenci víme, se jmenovala Hřích paní Hýrové. Šlo o námět Václava Štecha, jehož děj se odehrává na žižkovské periferii. O něco později se setkala s Jindřichem Brabcem, vyškoleným promítačem, s nímž navázala dlouhodobou spolupráci právě v oblasti filmové tvorby. Ta začala v dílnách Praga-filmu, kde upravovala v němých filmech mezititulky, a také psaním scénářů. Ten první mohl být pro dnes již ztracený film Lásko třikrát svatá, který natočila společnost Slaviafilm v roce 1918, další pak pravděpodobně k filmu Ada se učí jezdit z roku 1919, kde vystupoval operetní komik Ada Karlovský. Scénáře nebo náměty napsala i k filmům Zloděj (1919), Byl první máj (1919), Košile šťastného člověka (1921), Babička (1921), Ty petřínské stráně (1922) a Paličova dcera (1923). Ty všechny už také režírovala. Vedle toho se věnovala psaní příspěvků a kritik do populárních časopisů. Později si s Brabcem založili vlastní společnost pod názvem Filmový ústav, kde například vznikla krátké medailony významných osobností. Nejvýznamnějším filmem se ovšem stala Babička, kde se poprvé jako filmový herec objevil František Smolík, hrající císaře Josefa II., ani ta ale nebyla kladně hodnocena kvůli přílišnému smrštění děje do pouhých pěti částí. Filmový ústav tak skončil již po třech letech v roce 1923. V tomtéž roce mizí i informace o Thee Červenkové, která snad odjela do Brazílie, kde nejspíš někdy mezi roky 1957 a 1961 zemřela.

Tomáš Hejna