Emil Filla nebyl jen malířem

Jedinečný kubistický malíř a grafik, kterého nám závidí celý svět (a právem) se narodil 3. dubna 1882 v Chropyni a původně by úředníkem pojišťovny. Láska k umění ale zvítězila a z úředníka se nakonec stal jeden z nejvýznamnějších představitelů kubismu v celé Evropě, jehož obrazy mají dnes milionové hodnoty. To na chlapce vyrůstajícího v Brně není vůbec špatné.

Po pár měsících zaměstnání se přestěhoval do Prahy, kde nastoupil v roce 1903 na Akademii výtvarných umění. Jenomže tehdejší metody výuky byly na něj příliš tradiční a po třech letech nakonec studium vzdal, aby se mohl věnovat vlastnímu pojetí díla, které bylo v počátku ovlivněno Edvardem Munchem, Pablem Piccasem nebo Georgesem Braquou. Emil Filla ale nebyl zdaleka jenom malířem. Byl také autorem celé řady odborných publikací jako třeba Problém renesance a Drobná plastika (Praha 1938), Rembrandt (1939) a spousta statí, které později vyšle vy výborech O výtvarném umění (1948) a Práce oka (1982). nejpozoruhodnější je však jeho sbírka básní, která vznikla v době druhé světové války. Nese vypovídající název, který jasně odkazuje na události odehrávající se ve Fillově životě v tomto období. Psí písně v Buchenwaldě!

Za první světové války se účastnil spolupráce s českou tajnou organizací Maffie, hlavně při spolupráci s kontakty z Holandska. Tam také chvíli působil za první republiky jako velvyslanecký rada a po návratu zůstal nějaký čas na ministerstvu zahraničí. Jeho demokratické smýšlení s projevovalo i v jeho uměleckém díle, a když si začali lidé uvědomovat dění v sousedním Německu, kde se dostal k moci Adolf Hitler a jeho skvadra, začal ve svých dílech na narůstající nebezpečí upozorňovat. Jak si jistě dovedete představit, nevyplatilo se mu to. Patřil mezi první osobnosti české kultury, které byly hned na začátku války zatčeny a odsouzeny k životu v nehostinném prostředí koncentračních táborů.

Během akce, kterou nazvali nacisté Albrecht I., byly během několika prvních dní po napadení Polska zatčeny četné významné osobnosti kulturního a politického života. Šlo o preventivní zásah, během kterého byli zatčeni zejména ti, kteří svojí činností vyloženě ohrožovali nový režim. Nemuselo přitom jít jen o jejich vyjadřování na veřejnosti, které by vzhledem k jejich významu bylo kontraproduktivní, ale i o možnou spolupráci na protinacistické podvratné činnosti. Filla splňoval obě podmínky. Jeho spolupráce s Maffií a činnost za první republiky byly velmi silnými argumenty a nešlo je přehlížet. Filla se tak dostal na jedno z čelních míst v nacistickém seznamu případných nepřátel. Přitížil mu i fakt, že nacisté, zejména Hitler, považovali kubismus za „nečisté a dekadentní“ umění. A Fillova tvorba byla v té době už známá celé Evropě.

I když se jednalo o osobnost nepřátelskou okupačnímu režimu, byl z počátku považován za prominentního vězně a skončil tak na řadu měsíců v koncentračním táboře Dachau, Ten byl ale brzy plný, zejména prominentních Židů, které chtěli nacisté „odprodat“ jejich příbuzným do zahraničí. Dachau bylo v tomto ohledu dlouho výjimečné, podmínky tu nebyly takové jako v později vzniklých koncentračních táborech – alespoň v prvních letech. Filla tu ale nemohl jako umělec fungovat ve svém oboru, nemohl malovat, protože nebylo čím a jak. Věnoval se tedy alespoň svému literárnímu dílu, které se skládalo z různých odborných a populárně naučných textů, a především z básní. Právě ty jsou v tomto ohledu nejzajímavější, protože bychom to od něj neočekávali. Nejde přitom o žádné amatérské veršovánky, ale o velmi seriózní a kvalitní verše, silné jak jazykově, tak i obsahově. A mnohé vypovídají o jejich autorovi i prostředí, ve kterém je psal. Posuď sami. Zde je první báseň, která sbírku uvádí a jmenuje se Psí moudrost:

Pes proto spokojí se vším a hryže kosti,

by obtíž pán nepoznal, když už jídla není dosti

a člověk nikdy nebude nešťastný,

když má to málo, čím vyživí pejska dosytosti.

Jak mám se báti smrti – přece to nic není,

když nebál jsem se žití, – co pes cení nad vše jmění,

neb radost není častá – věčnost se v ní tají,

jak bát se mám, že zhynu – když pes radost si jen cení.

Je štěstí mrtvě narozených, že se nedívali,

je štěstí starců, že svět dobře znali,

pod koly žití všecko se rozdrtí,

jen radost kolo zkázy míjí, vždy se mimo valí.

Sám sobě dělám osud, na něm budu nezávislým

i v štěstí i v neštěstí jsem neodvislým.

Nesvobodný být také značí: míti z pekla štěstí

nebo každým darem stáváš se odvislým.

Koho Nemesis chce trest,

toho slepotou vždy raní;

potom zná majestát

vůle a jen jí se klaní.

Je to zajímavé, ale motiv psa se nese celou Fillovou básnickou sbírkou. Nespíš se sám cítil v koncentračním táboře jako „pes uvázaný u boudy“, protože jeho svobodomyslnost tu byla spoutána do omezeného prostoru, a to bez možnosti umělecky se vyjádřit tak, jak byl zvyklý. Fillu později převezli do Buchenwaldu, kde se podmínky rapidně zhoršily. Právě odtud pochází většina zmíněných básní ve sbírce, z nichž citujme například tuto:

Řeknu-li život, říkám i smrt – života sůl!

Kdo dělí život v život a smrt (můžeš býti jistý):

Života má ochuzený.

Bez boje život je pouhá smrt, a smrt je zas života půl.

Smrtí svou jiným jsme kořistí!

Řeknu-li smrt, vždy říkám také život – života stůl

hostinou obložený!

Jestliže virus bacila nepozře, nestane se rakovinou,

žížalu požírá drozd, stane se pak hadem,

orel-li draka neroztrhá, býkem se nestane.

Býka-li boxer sklátí – (nebývá to nikdy jeho vinou!)

svoboda na světě zůstane.

Bylo, je, bude vždy tak,

Dokavad

životem život nepřestane.

Člověka člověk jenom ničí a požírá.

Nuž – kýho výra!

na něho zase komár i veš číhá – tyfus – malárie,

život je smrt zde a smrt zas život –

přesmutná Kalvárie!

Život a smrt každý tvor pospolu v sobě nosí,

jen člověk život dělí jak lodivod,

hrozí-li havarie,

na plavbu, na přístav,

na svůj stav nemyslí v přívalu vod.

Jen lidé jsou na lidi jako vosy

– pušky a děla!

Kořistí žije každý tvor a jiným kořistí zas vždycky se stává.

Na rozdíl od jiných měl Emil Filla štěstí a pobyty v koncentračních táborech přežil, i když s podlomeným zdravím. Hned v roce 1945 jeho sbírka básní vyšla u Jana Pohořelého v Praze jako 20. svazek jeho edice Přátelství. Sbírka není nijak rozsáhlá, nicméně je plná citů a i když se tu nepíše přímo o obětech v jeho okolí a utrpení, které prožíval, z básní je to jasně viditelné prostřednictvím řady metafor. Za citaci ostatně stojí i anotace, kterou první vydání Fillových básní neslo. Píše se v ní:

„V prostředí permanentního utrpení a ve stálé blízkosti na smrti, dané nutností přírody, ale smrti způsobené záměrně lidmi, píše malíř Emil Filla své poznámky a úvahy o životě a v jejich rámci, v toku rmutného života a toku úvah nad tím vším, vzniká i řada veršů plných životní síly a filosofie, rostoucí z vyrovnávání se se životní skutečností, jak ji nesly denní osudy buchenwaldského vězně. Ve zvláštní formě veršované, připomínající poslední fázi Fillova výtvarného projevu, je tu vyjadřována síla života právě v naší poesii nebývalé mohutnosti.“

On sám jednou o sbírce řekl: „Toto není kniha. Není to také deník. Psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul.“

Filla válku přežil, ale klid neměl ani po ní. Nový režim dlouho neměl pro jeho kubistické výtvarné umění pochopení, a tak ho komunisté nedovedli docenit. Došlo to dokonce tak daleko, že několik jeho kolegů ze Svazu československých výtvarných umělců hodnotili Fillovo předválečné dílo jako umělecky formalistické a finančně bezcenné. Fillu tím tak odsoudili do kategorie nevýdělečných umělců živořících na okraji výtvarného umění. V posledním období svého života působil zejména na zámku v Peruci, kde se věnoval krajinomalbě Českého středohoří. Krátce po válce se sice dočkal výstavy, nicméně jeho význam jako umělce mu byl přiznán až mnohem později. Když 7. října 1957 zemřel, řada jeho nových „moderně smýšlejících“ kolegů jeho dílo veřejně odmítala a odsuzovala, řada jeho vrstevníků zemřela v koncentračních táborech nebo na tom byla stejně jako on.

Zabil ho sedmý infarkt. Natolik byl poznamenán životem, že mu srdce fungovalo jen na slabých nitkách. Je dobře, že se nemusel dívat na smutný osud odkazu, který po sobě zanechal. V jeho majetku byly i neocenitelné sbírky různých artefaktů z oblasti historie výtvarného umění. Stát sice neměl k dílu Emila Filly respekt, ale o jeho pozůstalost zájem měl a tvrdě ji na jeho potomcích vymáhal. O to smutnější je, že většina z těchto artefaktů byla zničena během požáru v zámku v Benešově nad Ploučnicí v roce 1969. Po revoluci v roce 1989 sice dědicové získali zpátky část pozůstalosti po prokázání donuceného odprodeje, ale byl to už jen zlomek. V roce 2011 nakonec zloději vyloupili část jeho galerie v Peruci, a i když se díla během dvou let našla, je jeho galerie stále uzavřena. Filla tak je dnes sice vnímán jako jedna z nejvýraznějších osobností českého výtvarného umění a zejména kubismu, ale je tu stále otázka – vážíme si tohoto odkazu tak, jak si zaslouží?

Tomáš Hejna