Všechno je jinak?!?!

Máme asi do jisté míry vrozeno, že rádi podléháme nejrůznějším iluzím, mýtům a také řízené propagandě, dnes souhrnně označováno: „dezinformacím“. Některé někdo vypouští záměrně, občas i omylem či z blbosti, některé se jen tak tradují ovlivněny třeba literaturou (u nás léta třeba vnímáním historie podle Aloise Jiráska).

Tak jsem si zavzpomínal, jak mnohé bylo jinak, než nás v různých dobách učili ve škole.

Když jsem začínal rozum brát, bylo to v dobách socialismu (já za věk nemohl, to, prosím, rodiče) a oslavovala se Velká říjnová socialistická revoluce. A hle, ona byla v Petrohradu 7. listopadu 1917, nikoli v původním datu 25. října! On se totiž změnil kalendář z Juliánského na Gregoriánský. Sovětské Rusko přešlo na gregoriánský kalendář od 1. ledna 1918, po 31. lednu následoval rovnou 14. únor.

Po čase jsem objevil knížku „Deset dnů, které otřásly světem“, kterou napsal známý americký novinář a válečný zpravodaj John Reed. Ten byl předtím v Mexiku v letech 1914 – 1916, kde sledoval vzpouru vedenou legendárním Pancho Villem, a tak ho samozřejmě velmi zajímalo, co se děje v Rusku na konec války. A přesně popsal, jak to tu probíhalo.

Na Zimní palác nevystřelil legendární křižník Aurora žádnou ostrou dělovou ránu. Vystřelil jen prachovou slepou nálož jako signál k útoku.

Útok vůbec nebyl nijak masový a organizovaný. Byly to malé skupinky vojáků, kteří se různými vchody snažili dostat dovnitř, kde zasedala Kerenského Prozatimní vláda (Kerenský včas uprchl).

Ty zprávy i obrazové záběry vznikly až v roce 1920, kdy proběhla už zkreslená propagandistická rekonstrukce dobývání paláce v dobových kostýmech. Ty záběry pak byly použity ve filmu slavného režiséra Sergeje Ejzenštejna s hudbou neméně slavného Dimitrie Šostakoviče. Film dodnes patří do zlatého fondu světové kinematografie pro novátorský střih, rapid montáž a moderní filmovou řeč. Takže žádné davy ozbrojenců, otevírání mohutné brány, střílení na barikádách.

Během útoku i v okolí zemřelo podle Reeda osm!!! vojáků na obou stranách a několik desítek bylo raněných. Někteří prý nejen postřelením, ale svoji roli sehrávala i vodka. Poněkud zdevastován byl prý ženský prapor, který byl původně zřízen k předvádění na přehlídkách, ale v poslední fázi se podílel na obraně.

Nicméně John Reed, když v Rusku zemřel na tyfus, byl pohřben u Kremelské zdi jako výraz úcty a uznání.

V Anglii pro podobně zkreslené mýty je používán výraz „Tonypandy“. To je městečko v jižním Wallesu. V roce 1910 zde byla velká demonstrace horníků proti chudobě a zasáhlo velké množství policie. Obrovský masakr, psaly všechny noviny a vstoupilo to i do učebnic. Faktem je, že zemřel jeden!!! člověk na infarkt.

Zdá se, že asi potřebujeme vnímat velké a hrozivě tragické záležitosti, všímáme si jich a něco obyčejného nás míjí.

Ale podívejme se i na některé naše mýty:

Nedávno jsem se vrátil k půvabné knížce spisovatele a novináře Ludvíka Součka (1926 – 1978) „Obrazový Opravník Obecně Oblíbených Omylů“. Ještě se k němu více vrátím někdy příště. Ten sesbíral množství historických „pravd?“ a uváděl je na skutečně správnou míru.

Tak třeba: když čteme o hrdinné plavbě Krištofa Columba, když objevil Ameriku, tak on vlastně neobjevil kontinent, ale přistál jen na Bahamách. Bylo to 12. října 1492. Ale už před 500 lety zde přistál Viking Leif Eriksson. Ale stejně: představujeme si nějaké obří plachetní lodě, jak je známe z dobrodružných filmů, které dokáží přeplout oceány. Ale Nina byla dlouhá jen 17 metrů, Pinta 18 a největší Santa Maria dokonce 39 metrů. Tak si to promítněte a třeba odkrokujte.

Když jedeme u nás snad kamkoliv, tak na každém mostku i mostu stojí socha patrona řek a vod svatého Jana Nepomuckého. A každý si asi vzpomene, že to byl mučedník, který odmítal prozradit zpovědní tajemství královny Žofie, manželky krále Václava IV. Nejvíce jeho svatost prosazovala katolická církev v 17. století v návaznosti na bitvu na Bílé hoře (1620) jako protiváhu proti kultu Jana Husa.

Ono ovšem i zde bylo všechno jinak.

Jan Nepomucký, vlastně Jan z Pomuku řečený Johánek se narodil někdy asi 1340.

Ta německá osada se jmenovala Pomuk a posléze se jí začalo česky říkat Nepomuk. Jan byl vikář, tedy vrcholný úředník pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, a vůbec nebyl svěcený kněz. Takže neexistovalo, aby prováděl zpověď, navíc královny, Protože se král s arcibiskupem nenáviděli, tak se vůbec nemohl dostat na pražský hrad. Ale dotyčný Jan prý úspěšně shromažďoval církevní „obročí“, tedy výnosy a jak uvádějí prameny, byl to dobový politický dobrodruh.

Král ho dal uvěznit, když proti jeho vůli obsadil kladrubské opatství proti přímému královu rozkazu a pro jiné politické intriky. Dal ho mučit, podle některých pramenů prý byl král u toho, přitom Jan zemřel, a tak ho dal 20. března 1393 vhodit do Vltavy.

Jan byl malého vzrůstu, pravděpodobně Němec po otci, charakterizovali ho, že je průměrný a nenávistný, zlovolně cenzuroval a pálil spisy Matěje z Janova (kněz a Husův předchůdce) .

Po bitvě na Bílé hoře pak církev vymyslela příběh, životopis, zázrak s neporušeným jazykem a dodnes je příkladem politické propagandy v době Temna.

Tak zase někdy příště. Krásný podzim.

PhDr. Václav Soldát