Bylo, nebylo…bude? Léta padesátá.
Inventura zábavy
Tak jsem si nedávno plně uvědomil, že jsem pamětník. Že jsem už v zábavě všeho druhu hodně zažil. A tak jsem se pokusil zavzpomínat. Asi jsem zcela všechno nezažil, ale i tak toho bylo dost, a možná si i vy na něco dalšího vzpomenete.
Bude to trochu letem-světem a asi trochu zjednodušené, ale přece jen to bylo vlastně téměř osmdesát let života, těch posledních čtyřicet jsem také byl vlastně tak trochu v branži. Bude to na pokračování, teď padesátá, pak po desetiletích až po současno.
Když jsem začal „rozum brát“, tak jsem jako Junák (Skaut), Vlče s nadšením u táborových ohňů na táborech zpíval
„Tam na vysoké věži, princezna smutná leží,
Para daj, daj daj, para daj.
Teď celá země třese se, to princ se domů, nese se, para, daj…
A princ pak z koně seskočil, a do křoví se…“
Někdy kolem 1948 nám dali žluté šátky Katolických skautů a drželi jsme v Plané u Mariánských Lázní špalír od kostela po náměstí. Po republice jezdili dva biskupové s lebkou svatého Vojtěcha, agitovali proti komunistům. Chodil jsem ministrovat a dostával svaté obrázky.
A pak jsem byl přenesen do nové doby, základní škola v Plané, a začínal jsem vnímat písničky a zábavu až téměř v pubertě. Ale to už byl zase jiný režim a všude zněla buď dechovka nebo folklór. Obojí mě nevadilo, dokonce jsem si dodnes něco i zapamatoval. Nakonec můj strýc a další příbuzní měli v rodné vsi rodičů Smrkově na České Sibiři prý úspěšnou kapelu. Takových místních i vesnických kapel bylo hodně.
V padesátých letech se dokonce dost tlačilo na to, aby velké závody zakládaly dechovky, které by hrály na prvomájových průvodech a veselicích. Pamětníci si vzpomenou na film Hudba z Marsu (to byla továrna na nábytek) z roku 1955. Asi to byl náš první muzikál režisérů Kadár a Klos, našich prvních držitelů Oskara za film Obchod na korze.
Rodiče v Plané byli v roce 1947 na reprezentačním českém plese v místním hotelu (nedávno ještě chátral). Plesy a jiné tancovačky byly po okupaci a zejména v pohraničí velmi oblíbené, i jako setkávání Čechů a Slováků, kteří přišli do pohraničních oblastí po odsunu německých obyvatel.
A folklórní písničky, třeba „Za vojáčka, ma vzáli…“, nebo „Když se ten Tálinskej rybník nahání…“ mám pořád v uších. A hodně dalších, nechci unavovat. Kdoví, jestli si je současní mladí umí zazpívat třeba v hospodě.
Nic jiného moc nebylo. Přišly nejdříve častušky a pak „veselé pozitivní“ často budovatelské písně. I milostné:
„Šel Frantík kolem zahrádky, křoví mu v očích vadí,
dívenka stála za vrátky a oba byli mladí…refrén…
Pak jsem si frézu roztočil, svou druhou krasavici,
Šťastně se ne ní zazubil, a hned jsem jí měl co říci…“
Některé byly až téměř erotické:
„Prosil jsem jí za haldami, aby ručku podala mi,
ale ona na to nic, že až budu robit víc.
Bída hotová, hlava z olova, když děvuška trucuje,
Pak já na dole, zlomil normy dvě, a najednou šlo to…!“
Hodně populární a režimem podporované byly svazácké pěvecké soubory. Vznikaly hodně se záštitou velkých továren. Nejznámější byl Soubor Julia Fučíka závodu Auto Praga, o kterém se později říkalo: „sólo zpívá Pavel Kohout (spisovatel a pozdější disident), diriguje Jan Zelenka (později kádrový ředitel Čs. Televize)“. Velmi populární byl Dismanův rozhlasový a divadelní soubor (DRDS), kde začínal i můj bratr Jiří, který později dirigoval úspěšný soubor Zdar v Mariánských Lázních. Pravda je, že těmito soubory prošly desítky později populárních umělců.
Pak jsem v dospívání objevil swing. Při letních prázdninách a návštěvách u staršího bratra v Praze mě nasměroval do Slovanského domu na koncerty orchestru Karla Vlacha. A najednou mladický objev skladeb Glena Müllera, první písničky Simonová – Chladil, Karel Hála, Rudolf Cortéz a další. Navíc moje dodnes nejoblíbenější písničky Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Jsem rád, že swing vlastně překonal všechny dobové zvraty. Když si to uvědomíme, tak byl nejen v naší první republice, přežil okupaci, komunistický režim a hodně lidí ho miluje dodnes.
V době dospívání, jako „týnejdžr“ jsme v Mariánských Lázních měli možnost slýchat i tu tehdy nejmodernější americkou muziku, hlavně Elvise Presleyho a rock´n roll.
Tehdy byly všude populární, a vlastně téměř jediné možnosti zábavy mladých, „odpolední čaje“. Převážně nedělní společenské zábavy s živou hudbou, občas kontrolované pořadateli s páskami na rukávech, zda se mládež příliš nerozdováděla a netančí jinak, než se učilo v tanečních kurzech. K tomu se popíjela Grenadýna, tedy limonáda s kousky kompotu. Není divu, že občas hodní chlapci přinesli nějakou placatku a nápoje vylepšovali.
Moje budoucí manželka chodila v Praze do oblíbené kavárny CIA, kde hrál orchestr Zdenka Bartáka a zpívali Vilma Voková a Jaromír Majer, na Barrandovské terasy i do Vltavy, kde začínali Karel Gott a Milan Drobný a hrála skupina Karla Krautgartnera.
V Mariánských Lázních to byl Společenský dům Cristral a hlavně Bellevue, kde hrál malý orchestr složený z profesionálních muzikantů Lázeňského symfonického orchestru. Nejnovější šlágry odposlouchané z radia Deutsche Wellee či nejoblíbenějšího Radia Luxemburg. Šikovný muzikant je přepsal a druhý týden byly v repertoáru. Jistě tomu nejinak bylo i v Praze či jinde.
Už v padesátých letech se zakládala tzv. Divadla hudby. Hlavní bylo v Praze, v pasáži tehdejší ČTK (dnes Divadlo Radka Brzobohatého), kde mu celých dvacet let řediteloval do roku 1971 usměvavý a kulaťoučký Jiří Šrámek (alespoň tak jsem ho koncem šedesátých let zažil). Krásný sál s pohodlnými křesly, kde se s dobrých reproduktorů pouštěla převážně tzv. vážná hudba a uctivě se poslouchala (pokud jste v přítmí neusnuli, či se nevěnovali jiným soukromým zálibám).
Takové minidivadélko jsem koncem padesátých let dostal na starost i v Plané. Pár let fungovalo, realizoval jsem tam ale vesměs programy s tehdejším populárem a vybíral z nabídky tenkrát žádané a nedostatkové nahrávky třeba Luise Armstronga, swingy Franka Sinatry a Elvise Prisleyho. Nic moc tehdy v nabídce nebylo. Tak jsem vybral z centrální nabídky programů, objednal a pak vyzvedl na nádraží plechový kufřík, kde byly šelakové gramodesky a již napsaný průvodní text. Vše jsem přehrál, moderoval, posléze častěji text upravoval, tak jsem vše zabalil a z nádraží opět odeslal.
Jen zjednodušeně. Vše bylo organizované, nic se nedělalo soukromě. Ve městech byly Osvětové besedy nebo Městská kulturní střediska pod Národními výbory, v krajích Krajská kulturní střediska, u nich pak Umělecké agentury, které zřizovali profesionální hudební soubory, zpěváky, estrádní umělce atp. O amatéry se pak starali zvláště odbory, svazáci, ale i dobrovolné organizace hasičů, Sokola aj.
Hodně bylo rozšířeno ochotnické divadlo. Snad v každém městečku byl soubor, nejlepší se vybíraly na celostátní festival Jiráskův Hronov. Od svých asi čtrnácti jsem také v Plané hrál třeba v Jiráskově Lucerně v přírodním divadle, ale i v solidním kamenném divadle v Mariánských Lázních v operetce Perly panny Serafinky. Osvětová beseda poslala objednávku agentuře DILIA (Divadelní a literární agentura) na konkrétní hru a ta poslala rozmnožené scénáře i notové záznamy. Pak se také mohly objednat kostýmy u jakési služby Filmového studia Barrandov a po čase přišly koše s oblečením i rekvizitami. Kulisy jsme malovali sami, hráli různí sousedé, doktoři a sestřičky místní nemocnice, jeden muzikant sestavil i jakýsi amatérský „orchestr“ a operetka byla na světě. A úspěšně se hrála v mnoha sálech okolí.
Mojí partnerkou byla asi čtyřicetiletá sousedka, matka dvou dětí, mě bylo šestnáct. Hrál jsem komickou roli lesního adjunkta. Vyznával jsem jí lásku a prosil „dovol, abych políbil lemroucha tvého“. Následoval smích a aplaus. Nevěděl jsem proč se lidi smějí. Pak mi konečně někdo vysvětlil, že tam patří jiné frázování „lem-roucha-tvého“. Stejně jsem to říkal i dál, potlesk jsem měl rád. A zpíval „Ty české panenky, kdo z vás by neměl rád…“
Ochotnické, dnes se říká amatérské divadlo, je česká umělecká specialita. Dnes je u nás zhruba 3 500 souborů a je zapsáno v seznamech UNESCA.
Když jsem později jako referent ČSM „přes kulturu“ organizoval jakýsi „festival mládeže“ na lázeňské kolonádě, tak jsme bez problémů naplnili celodenní program nejrůznějšími soubory z okresu. A zájem lázeňských hostů byl veliký, i když na kolonádě pravidelně hrál Lázeňský orchestr a ve výletních restauracích v létě malé „šramly“ s populárním repertoárem, místy i k tanci.
V lázních byla většina domů přeměněna na Zotavovny ROH, a v těch velkých byli vždy zaměstnáni „kulturní referenti“ (dnes by se řeklo animátoři). Rekreantům se nabízely dopolední „naučné“ vycházky, třeba na Golf a k pramenům, večer pak nejrůznější zábava. Od vystoupení herců a operních zpěváků z divadel, zájezdových skupin (říkalo se jim “umělecké úderky“), až po koncerty populáru i taneční zábavy. O prázdninách na Hotelovce jsem po dva roky brigádničil také jako kulturní referent a byla to nesmírně zajímavá škola jednání s lidmi. S radostí jsem se staral o rekreanty zotavovny Zápotocký (dnes hotel OREA Bohemia) , učil je hrát golf a organizoval různé zábavy.
Jako vojín základní služby jsem si po další dva roky (1959-1961) zábavy moc neužil. Nicméně i v armádě se již léta organizovala Armádní soutěž tvořivosti mládeže (ASUT, v civilu STM), podařilo se mi vyhrát v recitaci, a tak jsem dostal „opušťák“ na týden do Prostějova, kde probíhal už tradiční festival a soutěž Wolkerův Prostějov. To byla opět jedna z hlavních akcí tzv. Zájmové umělecké činnosti mládeže a také vlastně jedna z forem zábavy jedné skupiny mladých (po letech jsem jí organizoval).
Ale už tu byl Semafor (divadlo sedmi malých forem) se zcela novou poetikou, vznikaly první hudební skupiny a objevovali se první výraznější osobnosti populární hudby. O tom ale až příště.
Václav Soldát
