Jasný syn svého otce

Stále větší syn svého velkého otce

Jiří Werich – Petrášek

Narodil se 3o. května 1956

Stačilo málo a neznal bych jej nejen já, ale skoro určitě nikdo z toho množství ostatních, kteří se s ním také tak rádi navzájem potkávají zejména během posledních několik let. Není to ale zdaleka jediná mimořádnost ze všech ostatních, jež mě naučily, jak k němu přistupovat.

Nebývá to obvyklé, ale datum i příležitost, při které jsem se potkal s Jiřím Werichem Petráškem úplně poprvé, si pamatuji s určitostí. Stalo se to v rámci jednoho z pokusů o nový zápis do Knihy rekordů, přímo v prostorách Národního pedagogického ústavu ve Valdštejnské ulici na Malé Straně. Mělo se tam tenkrát potkat co největší možné množství potomků něčím slavných, a protože jsem tu pozvánku také přijal, opravdu jsem se zde střetl s doslovnou tlačenicí ostatních, rovněž postižených příjmením patrně mnohem úspěšnějších předků. Takže netrvalo dlouho a kdosi mě upozornil také na Werichova potomka.

Jana Wericha jsem znal v originále díky jeho kontaktům s Jánem Roháčem a mým vlastním s Františkem Spurným. Také jsem mu nesl, tomu žijícímu obrovi na Kampu, spravené brýle od pana Hádka z Jungmanky, dokonce dvakrát. Takže jsem mohl jeho údajnou novější genetickou repliku docela dobře posoudit.

Prvotní přirozenou nedůvěru, s níž jsem tak činil napoprvé, jistě pochopíte. Jednak známe jiných takových, mnohem nepodařenějších případů poměrně dost, jednak prostě z principu. Onen odstup byl konec konců docela místě zejména v případě tohoto tolik výjimečného přímého příbuzenství, jakkoli bylo přece jen zřejmé na první pohled a také už tenkrát. Jenomže ani u toho nezůstalo, protože jsem se v tom směru dozvídal i další podrobnosti, které mně přiblížily tohoto očividně zvláštního muže ještě mnohem víc.

Vyrůstal v rodině Petráškových, v péči nikterak významně postavených rodičů. Právě jimi však natolik milován, že mu umožnili vysokoškolské studium. To absolvoval, a ještě k tomu své vzdělání dále zmnožil díky přidané hodnotě své píle i vědomému osobnímu úsilí, což mu obojí posléze umožnilo ujmout se jistého vůbec ne zanedbatelného ředitelského postu. Načež věnoval této své profesi navíc tolik své energie, že v ní docházel očividného úspěchu dlouhé roky.

To, zda Jiří Petrášek o svém skutečném původu věděl, anebo ne, však není vůbec důležité, ani že se se svým skutečným otcem, který odešel jak známo v roce 1980, nikdy přímo nepotkali. Doopravdy totiž rozhodly především naznačené geny i takto vrozené vlohy, které nedokázal ani tento vyškolený technokrat jen tak přejít, ne-li dokonce potlačovat. O takovou zpozdilost se však časem zřejmě ani nijak zvlášť nesnažil, svému osudu neunikl, a přece jen se ocitl před nějakými deseti lety právě tam, kam jako Jiří Werich – Petrášek vlastně vždycky přirozené patřil. Totiž v rozevřené náruči šoubyznysu.

Dovedu si představit spoustu jiných s podobnými předpoklady, kteří by vstoupili do tohoto výsostného hájemství docela jinak. Bazírovali by především na své fyzické podobě s Janem Werichem a docela dobře by si vystačili s drby o něm, známe to! Jenomže Jiří Werich-Petrášek je opravdu docela jiný: svého skutečného otce sice nezapře ani gesty, mimikou i přirozenou letorou, to v žádném případě, ani na okamžik. Jenomže mluví, jedná, a hlavně žije výhradně sám za sebe, což mu umožňuje uplatnit se skvěle v rámci řady příležitostí, které jej staví právem do první řady předních protagonistů soudobého zábavního umění. Slaví sice šedesáté osmé narozeniny, jsem si ale jist, že právě pro to všechno, co může nyní nabídnout díky své vyzrálosti i všemu, co dosud dokázal, o něm teprve hodně uslyšíme.

Jan Werich Petrášek – syn, není ani lepší, ani horší než Jan Werich – otec. Má zkrátka vlastní vnitřní podobu a je opravdu dokonale svůj. Přesto mi dnes nedá, abych se ho nezeptal v duchu Vladimíra Škutiny: „Jak se máte, pane Werichu?“. A nedodal k tomu hned navíc drobnost podle svého: „Fajn narozeniny!“                                                                                                                                                                                                                         Václav Junek