Sen stárnoucího nadšence

To víš, že se ti to jen zdá. Vždyť jak by to také mohlo být jinak, když máš na sobě obnošený oblek s proužkem, na kalhotách něco jako puky, manžety s falešnými knoflíčky z parohu místo z perleti popsané drobným písmem obyčejnou tužkou a v ruce držíš v uctivém předklonu slaměný klobouk nespecifikovatelné barvy s pomačkanou stužkou, který byl moderní tak ještě před pár lety, a nový ještě dříve. Rozhodně nejsi lev salonů, i když by to mohlo být i mnohem horší. Ale co naplat, peněz není nazbyt, jsi jen pomocný redaktor, píšeš drobné zprávičky, krátké inseráty, drby ze společnosti, vtipné glosy na pár řádek, občas tě pošlou udělat nějakou tu recensi na ochotnické divadlo a když máš dobrý den, otisknou ti v příloze nebo v Šotku nějakou vtipnou povídku či glosu. Nic velkého – novinaření za pár šupů.

A přeci. Žít tak opravdu v té době. Jít po Poříčí a potkat se s Havlíčkem, jak se mu pokorně „klaní“ Božena Němcová, která se k němu jako jediná hlásí a dává mu veřejně najevo: „Já jsem s Vámi!“ Anebo chodit Liliovou ulicí a potkávat tady Náprstka, jak právě spěchá do svého muzea na sraz Americký dam, které se tu učí o svobodě, vyměňují si názory a mezi tím se seznamují s moderními vymoženostmi určenými pro domácnost. Jít na „beerko“ s Kořenským a poslouchat, jak se právě vrátil z Afriky nebo Ameriky, jak tam šel po stopách svých předchůdců, hledal lidi, kteří je znali, pátral po rodácích z naší země, aby o nich mohl podat zprávu veřejnosti, a hlavně svým studentům. A támhle – jen dvě ulice od bývalého pivovaru U Halánků – právě zašel do kavárny Union Hašek, nemaje na svoje obvyklé pivo, a tak ho vypije za jednu krátkou anekdotku pro místního „dobročinného“ číšníka, který zkrátka žije z toho, co se namane – jen když mu mladí umělci občas něco věnují. Hašek nebyl jediný. Ta úžasná jména! – Aleš, Myslbek, Ženíšek, Lada, Kysela, Štech…

Jdeš po nábřeží, a víš, že je to jen sen, protože kolem tebe právě projelo velmi staré auto, které se pomalu a nerudně sune za koňským spřežením, vezoucím právě prázdné sudy do Smíchovského pivovaru. A do toho sem tam zazvoní tramvaj, která se snaží dodržet trasu a jízdní řád, jenže jí každou chvíli někdo skočí do cesty. Teď zrovna jsi to byl málem ty, ale včas sis všiml, že to nejde. V hlavě už ti šrotuje námět na článek – je tramvaj bezpečná? Není ten Křižík blázen? A co ta elektřina? Jenomže k tomu tě stejně nepustí, to dostane někdo jiný, tebe s tím vyhodí. Ale jen kousek před tebou se ozve naléhavé zvonění tramvaje, jak jí někdo skočí do dráhy bez rozhlédnutí. Řidič i průvodčí nadávají, ale muž v elegantní pláštěnce a poněkud obstarožním širáku si z toho moc nedělá. Pod rukou desky plné papírů, svázané šňůrou, je právě za svými kulatými brýličkami plný myšlenek a představ. Domu si totiž nese nové divadelní hry, rukopisy, náměty a dopisy od různých autorů, kteří mu nabízí hned to a zase ono. „To je přece Kvapil,“ uvědomíš si a přidáš do kroku. Stihneš ho akorát na ostrově v malé vinárně, kde otvírá své desky a začíná se probírat matriálem. Číšník mu rovnou nese tradiční objednávku a on jen poděkuje, aniž by odvrátil hlavu od čtení. Tvoje odvaha se ztrácí. Taková osobnost! Takový výjimečný člověk! Ten člověk změní historii!

Nakonec nenajdeš odvahu, abys ho opravdu oslovil. A tak jen napíšeš krátkou a nezajímavou zprávičku o tom, jak jsi ho potkal v malé kavárně a že četl nové rukopisy, mezi kterými bude nejspíš někdo z dalších Vrchlických, nějaký další skvělý autor, který ještě neví, že už teď je díky Kvapilovi slavný.

Po skromné večeři v podkrovním bytečku usínáš s myšlenkami na to, co tě čeká příští den, a co bys opravdu rád zažil. V hlavě ti víří všechny osobnosti, které v té době tvoří dějiny. Chtěl by ses toulat po vinohradských a žižkovských hospodách s Haškem a Sauerem, nebo po vybraných pražských kavárnách s Bassem. Setkat se s Čapkem, o kterém jsi slyšel, že je to skutečný talent a jednou něco dokáže, stejně jako jeho mladší bratr Josef. Chtěl bys potkat najednou v Montmarteru s Haškem a Kafkou – protože ti se tam určitě museli někdy setkat, a jestli ne, tak „historie“ něco nezvládla.

Propadáš se stále hlouběji do snění. V příběhu ti začínají naskakovat osobnosti, které patří rozhodně jinam, daleko do minulosti. Najednou se propadáš ke Krameriovi, k Melantrichovi, k Veleslavínovi, k prvním českým hrám, kde se probouzíš v roli mastičkáře ve stejnojmenné starověké taškařici! Tvoje cesta historií končí. A s ní i tvůj sen.

Vážení čtenáři,

toto není deníkový záznam, nejde ani o fantasy povídku nebo něco podobného. Jedná se o vyjádření úcty k osobnostem historie zábavného umění, které se tu snažíme propagovat vedle dosud žijících osobností i nedávných legend. Občas se nám o nich skutečně zdá. Čteme a studujeme pro vás materiály z různých dob, sbíráme vzpomínky dalších lidí a významných osobností, a když o někom píšeme, snažíme se o něm získat co nejvíc informací ze všech stran. Někdy s nám o naší práci opravdu zdá, a to je i případ tohoto zaznamenaného snu, který vznikl na základě přípravy několika článků o zábavním umění a jeho osobnostech, na nichž momentálně pracuji nebo pracujeme. Přes den studujeme materiály, potom z nich čerpáme a píšeme, a než je uveřejníme, zdá se nám o nich. Na základě toho vznikla i tako skica, zachycující myšlenku mladého reportéra přelomu 19. a 20. století, které zažil stovky zajímavých osobností a příběhů na malém prostoru, ale nevěděl, jak s nimi naložit a co zaznamenat. A je to zároveň výpověď o tom, že toto období bylo bohaté na významné osobnosti a události ve všech ohledech české kultury a společnosti.

Tomáš Hejna