110 narozeniny by oslavila Nataša Gollová

Všemi milovaná, všemi zavrhovaná

Je to tak. Cesta Nataši Gollové na vrchol byla dlouhá a hrbolatá, pád byl ale rychlý a nelítostný. A přitom velmi nespravedlivý. Nic naplat, semlela ji poválečná doba, stejně jako řadu dalších skvělých českých umělců, kteří se po roce 1939 rozhodli setrvat ve své zemi a neemigrovat do zahraničí. Naštěstí pro ni ale nebyl mlýn dějin k její osobě radikální až tak, jako k jiným. Pojďme si však přiblížit její život pěkně od začátku.

Vlastně bychom se správně měli bavit o Nataše Hodáčové, narozené 27. února 1912. Takové totiž bylo její rodné příjmení po tatínkovi, významném ekonomovi a národohospodáři, a rovněž politicky angažovaném podporovateli Masaryka, později i Beneše, i když zároveň skeptikovi pokud šlo o rozpad Rakousko-Uherska. Herecké jméno Gollová si vzala po mamince, respektive po svém dědečkovi Jaroslavu Gollovi, významném historiku a spisovateli. Důvod byl prostý – když Nataša Gollová nastupovala hereckou dráhu, dědeček byl již po smrti, ale otec byl politicky a společensky aktivní a hraní se nepovažovalo za solidní zaměstnání.

Doma v Brně byl ještě mladší bratr Ivan. Rodina žila na vysoké úrovni a v celkem slušném finančním zajištění, a tak měla Nataša Gollová výborné vzdělání (studovala na FF UK) a skvělé zázemí. Mimo to byla velmi nadaná v mnoha ohledech, třeba v jazycích, což se jí v budoucnu velice hodilo i při její herecké kariéře. Stejně tak zúročila i hru na klavír a tanec, který milovala. Odtud její pohybové nadání, které známe třeba z komedií Eva tropí hlouposti nebo Hotel Modrá hvězda. Za hereckým výrazem Gollové stála průprava dvou skvělých herců a učitelů Karla Dostala a Jiřího Frejky, za jejím pohybovým talentem vynikající choreografka a taneční učitelka Jarmila Kröschlová, u které Gollová působila v tanečním souboru. Právě s ním odjela do Francie, kde se v roce 1932 setkala se svojí osudovou láskou, o 16 let starším básníkem a dramatikem Tristanem Tzarou. Později se o něm ještě zmíníme.

Gollová chodila na hodiny herectví a od malička byla rodinou vedena k lásce k divadlu. Když jí bylo dvacet, po návratu z Francie, přišla její první nabídka na působení ve stálém divadle, a to v Olomouci, kde působila dvě sezóny. Ukončila však kvůli tomu vysokou školu, což se jistě doma nesetkalo s pozitivním ohlasem. Až po několika letech se ukázalo, že se rozhodla správně. K tomu ale zbývala ještě dlouhá cesta. V divadle potom působila ještě dlouho. Jednu sezónu pomáhala v Bratislavě, hlavně ale od roku 1935 působila ve vinohradském divadle. Tam zůstala až do skončení 2. světové války. Měla díky tomu tu výhodu, že na rozdíl od svých četných filmových kolegyň z té doby uměla opravdu hrát a nebyla jen líbivou tvářičkou. Ostatně divadlo pro ni bylo v životě přednější, než film. A tím, že se ho musela vzdát, trpěla daleko víc než přestávkou ve filmu.

Když se podíváme na časovou osu jejího života, zjistíme jednu věc – herecká kariéra Nataši Gollové ve filmu za první republiky ve skutečnosti netrvala dlouho. Jen považte. Gollová se do první filmové dostala ve stejném roce, jako na divadelní prkna – tedy v roce 1932. Původně mělo jít o film Dcera národa podle osudu Karla Havlíčka Borovského, který ale nebyl nikdy realizován. Nakonec šlo o komedii Kantor ideál Martina Friče, kde hlavní role ztvárnili Karel Lamač a Anny Ondráková. Gollová se objevila pouze v menší vedlejší roli, za kterou dokonce nedostala ani zaplaceno. Nicméně svým výrazem zaujala samotného Friče, a tento mistr režisér dokázal rozeznat talent na první pohled. Také se v budoucnu stal Natašiným hlavním režisérem a některé role vytvořil vyloženě Gollové na míru.

Velké problémy měla Gollová celý život v osobní rovině. Proč o tom mluvíme? Do Prahy totiž přijela až o dva roky později spolu se svým tehdejším partnerem Františkem Vnoučkem, rovněž hercem, se kterým se dali „dohromady“ v bratislavském divadle, kde měl Vnouček v té době stálé angažmá. Ani jeden se ještě nedomohl žádné velké slávy – Vnoučkovi se to vlastně nepodařilo nikdy, a navíc spolu žili na hromádce, což nepůsobilo na veřejnost nejlépe. I když v té době to ještě bylo všem jedno, protože sláva na Gollovou teprve čekala za rohem. Problém byl jinde. Podle některých byl Vnouček skrytý homosexuál a neprojevoval o partnerku intimní zájem. Zda je to pravda, těžko říct. Jak ale uvidíme, Gollová si špatné partnery hledala i v budoucnosti.

„Frič zjistil, že mi svědčí takové obyčejná děvčata se smyslem pro humor, a začal na mě šít role,“ vzpomínala prý později Gollová, jak uvádí publicista a spisovatel Miroslav Graclík. Gollová si ale na další roli musela počkat celé tři roky (na roli ve filmu Bezdětná, který je dnes v podstatě zapomenut, nikdy nevzpomínala ráda a do osobní filmografie ho nikdy nepočítala). Mezi tím se věnovala divadelním rolím v Ostravě a občas v Bratislavě – tato divadla pro ni byla dlouho hlavními scénami hereckého života, kde sbírala cenné zkušenosti. Když se v roce 1935 vrátila do Prahy, bylo to už něco jiného. Vyzrálá divadelní herečka vstoupila na prkna Vinohradského divadla (tehdy Městského divadla na Královských Vinohradech) a dokázala zahrát prakticky cokoliv. I když mladé, svěží, rozpustilé a rozesmáté dívky jí šly bezesporu nejlépe. Film jí ale tehdy stále unikal. Kromě Bezdětné (1935) se objevila v roce 1936 ve filmu Naše XI. a v roce 1938 ve Zborovu. V obou případech šlo o méně významné role. Až rok 1939, tedy po událostech Mnichova a na začátku období Protektorátu, se Gollová dostala k vrcholu filmové kariéry.

Mohla za to opravdu doba. Za první republiky byl český film na slušné úrovni, ale v mnoha případech se natáčela díla podle tklivých a mdlých předloh, které již tehdy nikomu nic neříkaly. Dá se říct, že kvalita domácí produkce tehdy pokulhávala. Blížící se válka ale vyžadovala jiný typ produkce a na řadu se tak dostaly především komedie, z nichž většinu dnes označujeme za Zlatý fond české kinematografie. Konečně se našly i kvalitní a velké role pro Natašu Gollovou.

Celkem natočila ve zmíněném roce 1939 osm filmů. Názvy některých (V pokušení, Tulák Macoun, Příklady táhnou) nám dnes již nic neřeknou, ale ty nejdůležitější pro kariéru Gollové znají všichni. Kristián, Eva tropí hlouposti a Dívka v modrém. V prvních dvou měla hlavní roli a jejím hereckým partnerem pro příští léta se poprvé stal Oldřich Nový, s nímž natočila své nejlepší filmové role. Následovaly další a další filmy, mezi nimi také skutečné skvosty jako Roztomilý člověk a Hotel Modrá hvězda. Vynikala také ve filmu Pohádka máje, kde si ji režisér Otakar Vávra vybral pro její herecké vlohy i přes vyšší věk, než jaký role vyžadovala. „Šlo o složitou roli a herečka, které jsem ji svěřil, musela umět dobře hrát. Vítová, Baarová, Mandlová byly velké hvězdy, ale žádná hrát neuměl,“ prohlásil později Vávra.

Gollovou měla většina kolegů ráda pro její veselou povahu, jak vyplývá ze vzpomínek, které uvádí v knize Nataša Gollová (nakladatelství Sláfka, 2002) moderátor, publicista a spisovatel Aleš Cibulka. Její velmi dobrou kamarádkou potom byla Adina Mandlová, se kterou měla (i neměla) mnoho společného. Tím však pozitivní aspekty jejího hereckého i soukromého života defacto končí. Již jsme zde zmínili dva její partnery. Prvním byl Tristian Tzara, o hodně starší, již úspěšný a hlavně daleko od ní žijící autor, který se stal pro Gollovou životní láskou. Druhým málo úspěšný herec František Vnouček, pravděpodobně homosexuál, který o ni nejevil fyzický zájem. Zdaleka nejhorší byl však pro Natašu Gollovou její třetí oficiální partner Wilhelm Söhnel, ostravský právník německé národnosti, který se za nacistů stal jednatelem Českomoravského filmového ústředí. Byl tak oficiálním nacistickým zástupcem ve strukturách protektorátní kultury. Gollová se s ním seznámila roku 1941 na festivalu ve Zlíně, později se sešli na jednom večírku v Lucerně. Okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra a v začátku románku jim pomohla i Adina Mandlová, která jim půjčila k setkávání svůj byt.

Söhnel pravděpodobně nebyl špatný člověk – dokonce se po válce vyhnul první vlně protinacistických odsunů a získal čestné české občanství právě za to, že držel ochrannou ruku nad mnohými českými herci, přestože řada z nich se podílela na domácím odboji. Dokonce se krátce po válce a po roce 1948 stal poradcem v oblasti filmu, než byl jako nepohodlný své funkce zbaven. Poté utekl do zahraničí. Snad neměl možnost se ohlížet dozadu, nicméně po sobě zanechal v Československu značné množství pomníků. Při nejmenším se na jejich tvorbě podílel. Jedním z nich byla Nataša Gollová, druhým Adina Mandlová, která Gollové Söhnela přebrala a tím se spolu jako kamarádky rozešly. Obě však nakonec na svoji známost doplatily.

Adina Mandlová byla po válce od hraní odstavena úplně, skončila ve vězení a nakonec zemřela osamocená – o tom se ostatně můžeme dočíst v jejím vlastním životopise Dneska už se tomu směju nebo v knize Václava Junka (Ne)návraty Adiny Mandlové. Život Gollové však šel trochu jinými kolejemi – naštěstí pro ni.

Na rozdíl od jiných vystupovala Gollová za války jen v jediném německém filmu, a to ve snímku Vrať se ke mně zpět, kde vystupovala pod pseudonymem Ada Goll. Spolu s jejím vztahem k Söhnelovi ji právě tato role odsoudila k nepředvídatelným problémům, a nepomohl jí ani fakt, že se hned po skončení války přihlásila k dobrovolníkům v Terezíně jako zdravotní sestra. Tehdy se nakazila v táboře všudypřítomným tyfem, ale přežila.

Krátce po válce byla obviněna, jako mnoho jiných herců, z kolaborace s nacisty a byla vyhozena z divadla. Ovšem protože prokazatelně pomáhala odboji, nebyla v tomto ohledu podezírána dlouhodobě a hon na čarodějnice, i přes svůj vztah s Söhnelem, přečkala v relativním klidu. Dokonce se na přímluvu vysoce postaveného přítele, poválečného ministra informací Kopeckého, podařilo Gollové vycestovat roku 1948 za hranice na nový pas. Ona se ale vrátila. Ještě se krátce potkala se svojí životní láskou Tzarou v Praze a od té doby už téměř nikoho v životě neměla. Komunisté jí po únoru 1948 neodpustili buržoazní původ i hraní v tolika „rádoby nepatřičných“ filmech propagujících vyšší společnost a buržoazní přežitky první republiky. Gollová se tak na několik let ocitla na indexu a nesměla hrát, především v divadle.

Teprve v roce 1951 se vrátila před kamery, a to ve filmech Císařův pekař a Pekařův císař. Mohl za to Jan Werich, který stejným způsobem pomohl zpět před kamery i Vlastovi Burianovi a za komunistického režimu i dalším „nevhodným“ hercům. Režii měl opět v rukou Martin Frič, který s obsazením Gollové nadšeně souhlasil. Ve skutečnosti šlo ale o její první poválečnou a zároveň i poslední výraznou roli, protože v budoucnu se už Gollová objevovala jenom v epizodních nebo vedlejších rolích. Jen výjimečně si zahrála něco většího, hlavně pak v televizi. Vidět ji můžeme ve Fantomu Morrisvillu (1966) nebo Spalovači mrtvol (1968). Výraznější roli si zahrála jen v komedii Drahé tety a já z roku 1974, kde hrála tetu Fanynku po boku řady dalších hereckých hvězd, jako byli Eva Svobodová, Jiří Hrzán, Iva Janžurová nebo Svatopluk Beneš, se kterým se Gollová sešla na plátně od války poprvé a naposledy. Jejím posledním filmem byla Restaurace z roku 1983, vcelku nevýrazný tendenční film Vladimíra Drha.

Gollová se ještě na čas objevila díky vlivu Wericha v Divadle satiry a v Divadle ABC. Ještě dříve se ale uchýlila do područí obnoveného Jihočeského divadla, kde potkala svého manžela režiséra Karla Konstantina. Nešlo o žádnou velkou lásku, ale o čistě praktické rozhodnutí – Gollová nechtěla být sama.

Celý život byla Nataša Gollová odpůrkyní alkoholu, ale v posledních (a ne málo) letech svého života se stávala častou návštěvnicí hospod. Skončil u rodiny svého bratra v posledních letech života jí trápily všelijaké nemoci a neduhy. Měla hlavně problémy s klouby a nakonec s kyčlí, se kterou musela jít i na operaci. Se svým osudem se nikdy nesmířila, ani s faktem, že její divadelní a filmová kariéra trvaly tak krátce. A hlavně se nesmířila se svým stárnutím. Diváci si ji totiž stále pamatovali jako mladou dívku s jedinečným účesem a výrazem, kterou se v dobách její největší slávy snažily všechny dívky napodobit. A co si tehdy vzala ve filmu na sebe, z toho byla ihned nová móda.

Nataša Gollová, původně Nataša Hodačová, zemřela 29. října 1988 v Praze, nedůstojně jako zapomenutá herečka a léčená alkoholička v domově důchodců v Krči. Její sláva se vrátila až s koncem komunistického režimu a dnes je Nataša Gollová považována za jednu z nejvýznamnějších hereček českého filmu vůbec. Ostatně pokud se na její výkony podíváte, poznáte sami, proč tomu tak bylo a je.

Tomáš Hejna