Antikvariát zábavního umění – Smích Červené sedmy
Červená sedma byla asi nejznámějším kabaretem před vznikem Hašlerova Rokoka a Longenovi Revoluční scény. Původně malá skupinka amatérů, chci říci nadšenců, z Hradce Králové se postupně vypracovala na profesionální uměleckou scénu vyhledávanou pro svoji originalitu a jedinečný tvůrčí přístup. V mnoha ohledech byli členové Červené sedmy skutečnými průkopníky na poli malých forem, včetně toho, že vydávali i své vlastní umělecky zpracované programy a dokonce i vlastní sešitky písniček a textů. A tak se nám, na rozdíl od mnoha jiných scén, zachovalo neobyčejně velké množství dobových materiálů, které nám dokazují, co a jak bylo. Tyto nádherné dobové a jedinečné materiály připomíná ve své částečně autobiografické knize Červená sedma Jiří Červený, ale také zajímavý sborník Smích Červené sedmy, který uspořádali Jaromír Kazda a Josef Kotek.
Kniha: Smích Červené sedmy
Autor: Jaromír Kazda, Josef Kotek a další
Nakladatelství: Československý spisovatel
Rok vydání: 1981
Stran: 280 stran
Kniha kapesního formátu vyšla kdysi jako součást edice HUSA, tedy Humor a Satira. Je podlouhlá, zato úzká, tak akorát na cesty. Mezi ty „další autory“ patří samozřejmě autoři všech možných textů a hudebních doprovodů, protože pokud je kniha sborníkem příspěvků, pak je autorů vždy víc. V tomto případě jsou to zvučná jména, počínaje již zmíněným Jiřím Červeným, a dále přes dále Eduarda Basse, Karla Ballinga, Františka Hvížďálka, Eduarda Radu, R. A. Dvorského, Otakara Hanuše, Ference Futuristy, Gustava R. Opočenského, Josefa Svatopluka Machara až třeba po Jaroslava Haška. Ano, ti všichni byli s tímto kabaretem spojeni, jak se ostatně mohli čtenáři našeho webu už několikrát dozvědět v různých článcích nebo třeba v knize Střípky české zábavy, která vyšla s podporou Artesu v roce 2021. A ti všichni jsou součástí této malé a útlé knížečky.
Je pravdou, že někteří zmínění umělci jsou už pro mnohé lidi neznámí nebo jen těžko zařaditelní, snad s výjimkou Basse, Dvorského, Futuristy a Haška, ale to neubírá těmto osobnostem na intelektu, na jejich smyslu pro umění a jejich významu pro něj. A to pro umění ryze české!
Autoři tehdy věnovali toto svěží a zajímavé dílko (za mně osobně nejlepší kniha, která v edici HUSA vyšla) „Erně Červené, věrné strážkyni odkazu Červené sedmy.“ A hned vzápětí celou knihu uvádí Červeného skladbička z roku 1910 Praprolog, ovlivněná operou Komedianti od Ruggero Leoncavalla. Jde vlastně o symbolické otevření celé knihy, v jehož textu můžeme číst:
„Jsem prolog a vítám vás!
Jaká čest skytnuta mi: / na tvářích vašich vidím jas, / ctní pánové a krásné dámy!
Má tvář známá, nalíčená, nesmí vás mást, / jež se úsměškem drzým jen šklíbí. / My též kdysi cítili cosi se třást / v tom našem srdci a lebi / a rádi se zasmějem nad životem / a rádi si zapláčem v toužení svém…“
Vstupní poznámka Josefa Kotka je velmi důležitým příspěvkem k poznání historie českého kabaretu včetně Červené sedmy. A nejen té: „Víme-li, že slovo ,kabaret´ ve francouzštině původně znamenalo hospodu, krčmu nebo kavárničku, pak jsme již blízko pařížským bohémským lokálům na Montmartru, kde se od sedmdesátých let 19. století spontánně bavily veselé skupinky umělců. Zájem o takto improvizovanou, zároveň však inteligentní a záměrně nekonformní zábavu vzrůstal natolik, že zde malíř Rodolphe Salis otevřel 1881 specializovaný, ale stále ještě bohémský podnik – slavnou Chat noir (Černou kočku). A protože klientela utěšeně rostla, následoval Salisova příkladu o čtyři roky později také někdejší Salisův spolupracovník, šansoniér Aristide Bruant. Tak vznikl 1885 další montmartreský kabaret Mirliton (Píšťalka z rákosu), orientovaný na divácky přitažlivou apačskou romantiku.“
Čtenář se tak dozvídá i o historických počátcích kabaretu jako takových, a zároveň připomíná i práci Eduarda Basse Jak se dělá kabaret, která vyšla knižně poprvé v roce 1917. K tomuto svěžímu dílku uvádějí editoři publikace, že: „Kabaret je uměním ŽIVÉHO slova, zpěvu, recitace, dialogu, drobných vizuálně přitažlivých útvarů. Červená sedma působila však v čase, kdy gramofonový a filmový záznam dosud nepřekročily dětský věk. Jako každý kabaret platila své době nadto i přirozenou daň registrováním společenských, politických a kulturních událostí, jejichž někdejší naléhavost léta už dávno odplavila. Co vlastně tedy zbývá z čísel, která jako zápalná aktualita nebo groteskní komika budila v živém podání bouři potlesku, zatímco nad jejich papírově dochovaným záznamem můžeme dnes jen nedůvěřivě vrtět hlavou?“
Citujme ještě jeden úryvek z této obsáhlé předmluvy:
„Rozsah knihy nám dovolil publikovat sotva dvacetinu celkem zachovaných materiálů. Pozorný čtenář tu však přesto bude s to udělat si alespoň základní představu o autorském podílu a zaměření jednotlivých spolupracovníků Sedmy, a zároveň též o životnosti jejich kabaretního odkazu.“
Je to opravdu tak. Za dobu existence Červené sedmy vzniklo nepřeberné množství písňových textů, satirických básní, humoristických výstupů a scének, samozřejmě s alespoň krátkým scénářem, a vedle toho řada kupletů a tak dále. Mnoho se jich zachovalo, některé naopak vůbec ne, každopádně dát dohromady kompletní dílo Červené sedmy, to zůstává úkolem pro budoucí generace. Smích Červené sedmy nicméně přináší spoustu z nich. Tak například:
Tichým letním podvečerem vane vůně z luk
a v alejích pod hradbami slyšet kroků zvuk.
Pan Ignác jde s pannou Bětou,
nad hlavou jim stromy kvetou,
srdce se jim láskou chvějí,
sny jim rostou do nadějí
Akátovou alejí pan se domů vracejí
a vojáci v kasárnách svůj štrajch troubějí.
(Míla Bílek, Jiří Červený, 1909/1910)
Tento romantický popěvek je součástí tak zvaných Hradeckých písniček, které postupně vyšly v pěti sešitech a jak melodiemi, tak také texty jsou jakousi paralelou k písničkám Karla Hašlera, dokonce se jim na mnoha místech dost výrazně podobaly. Červenému to ale nemůžeme mít za zlé, byly to teprve začátky a „Sedmičkáři“ se museli učit, museli se najít.
Další ukázka je překlad Jiřího Červeného, který si za látku vzal písničku Harryho Waldaua. U nás se hrála pod názvem Kráva:
Pustým lesem ke své více / Anka s Honzou domů jsou, / jednou rukou Honza Anku / ved a krávu za druhou. / Červánky už zhasly v dálce, / stín na stromy v lese pad, / večer temný už byl tady, / Anka začala se bát! / ,Koukej, Honzo, jak se stmívá, / já jsem s tebou sama, ach…´ / Ale Honza řekl klidně: ,Ze mě nemusíš mít strach.´
V lese bylo pořád temněji, / Ance začlo ouzko být, / na srdce jí padla tíseň, / nohy se jí začly chvít. / Na Honzu se tiskla blíže / v strachu svém a úleku, / a že Honza šel tak klidně, / tak se dala do breku. / ,Honzo, já se přece bojím, / ty mi něco uděláš…´ / On řek: ,Jen buď bez starosti! / Co to dneska pořád máš?´
Noc je tu a Anka brečí: / ,Já se bojím, ubohá, / ty se, Honzo, neudržíš, / co si počnu, proboha?´ / Honza se už ale dožral: / ,Nesmysl je tohleto! /Nemůže se ti nic státi, / inu, zkrátka – nejde to. / Nemůžu přec krávu držet, / když se ti má něco stát!´ / Anka řekla: ,Ale Honzo, / snad bys ji moh přivázat…´
Nedílnou součástí programu Červené sedmy byly také výstupy Eduarda Basse, který tomuto kabaretu, tehdy už usídlenému v Praze, velmi pomohl nejen s oživením programu, ale i s přilákáním nových diváků. Bass to zkrátka uměl, a měl rád reklamu sám sebe a svého umění. S Červenou sedmou zažil její nejlepší období – a později i pád. Nicméně teď si připomene jedno z dílek Eduarda Basse, které není až tak známé a rozhodně to je škoda. Nese poetický název Balada krve, rozkoše a smrti a Bass ji vytvořil jako parodii na starší výstup Jeana Paula, který ho předvedl v roce 1911 v Lucerně. Ten název si v podání Basse musíme prý představit asi takto: Balada krrrve, rrrozkoše a smrrrti, a hlavně si k tomu představme klavírní improvizaci Červeného s mimickým výstupem. No zkrátka kouzlo okamžiku, které tu bohužel není možné předvést v celé kráse.
Balada krve, rozkoše a smrti
1913
Na vysoké hradní věži / princezna tam krásná leží, / dívá se v pláči, bolu / dolů. / Oblaka plují sem a tam / a nikdo neví odkud, kam; / ptáčkové pějí vůkol / nebo je to jejich úkol; / potůček zurčí v trávě – / a to je slyšet právě. / Princezně však na věži / pramálo na tom záleží, / ta dívá se v pláči, bolu / pořád dolů.
Náhle sobě vzdychne: ,Och, / kdepak je můj krásný hoch? / V minutě teĎ nepřijde-li, / skončím ten svůj život celý.´ / Čekala, čekala – bohužel, / za ten čas nikdo nepřišel. / Poslala pryč služku / a nabila si pušku, / bum, bác, jak dřevo hned se svalila / a vedle ní zbraň, kterou byla sama nabila.
Tu leží její tílko bledé / a dole rytíř z lesa jede, / přiváže koníčka k javoru, / pospíchá po schodech nahoru, / myslí si: ,Kdepak naleznu / princeznu? / Však náhle ,Ha! Ha!´ zavolá, / neb před ním leží mrtvola. Tu rytíř dá se do pláče: / ,Copak to nešlo jináče? / Proč nečekáš jako kdysi? / Proč život brala jsi si?´
Tu vytáh dýku prudce / a vrazil si ji v srdce / a pak se svalil ovšem. / Smrt. Záhyn. Konec. Po všem.
Objevily se i delší texty, které se četly jako monology nebo se objevovaly v již zmíněných tištěných materiálech Červené sedmy. Tento konkrétní se objevil i na jevišti, a to dokonce se zajímavou rekvizitou – rakví! Jeho název zní: Pláč ministra nad mrtvolou Rakouska. Pochází z roku 1918 a k jeho obsahu se váže i následující notička:
Tuto scénu napsali dobří kamarádi z Červené sedmy při dobrém víně. Vytvořil ji p. J. Tišnov, který ji přednášel v masce rakouského ministra, byrokrata s úřednickým kordem kolem pasu a čákou pod paží. Měl šedou, sporou paruku a černý, krátce střižený knír. Mluvil špatnou češtinou rakušáckých úředníků.
Na scéně byla velká černá rakev na podstavcích, na ní hořící svíčka a kříž z černožlutých stuh, dále důstojnická šavle a generálský klobouk se zeleným chocholem. U nohou rakve visela žlutá korouhev s černým rakouským orlem vzhůru nohama.
Při vytažení opony stojí interpret nehnutě u rakve ve zkroušené pozici a pohybuje rty, jako by se modlil.
V orchestru hraje harmonium smuteční kostelní preludium. Hlasy za scénou modlí se různohlasně: ,Odpočinutí věčné dej mu, ó Pane, a světlo věčné ať mu svítí!´
A nyní samotný monolog, který se řadí k těm mála textům tohoto druhu, jenž se pro naši dobu, tedy pro vzdálené potomky a hlavně příznivce historie zábavního umění zachoval. Tak tedy:
Ministr:
Amen, musíme tam všichni. Naše milé Rakousko, nad jehož rakví mluvím, zahynulo na marasmus. Choroba počala vleklou paralýzou armády, čímž byly nepříteli způsobeny velké zmatky. Jak to bylo v tom Rakousku krásné! Největší váhu jsme kladli na lesk. U nás se lesklo všechno, za tím účelem jsme dostávali viks i z ciziny – o viks nebylo u nás nikdy zle. V poslední době jsme sháněli odol, abychom mohli odolat, ale všechen odol spotřeboval náš věrný spojenec, Jeho bývalé Veličenstvo, císař Vilém, na vypláchnutí své nejjasnější a největší huby. Ba říkalo se dokonce, že mu byla v poslední době zařízena na splachování, ale to všecko nebylo už nic platný. (…)
A přece jsme to měli všechno tak krásně zařízeno. Vzpomínám jen naší nebožky rakouské hymny, ale obávám se, že jí nikdy nikdo pořádně nerozuměl. Dovolíte jsitě, abychom si ji po strašné kapitulaci zrekapitulovali.
„Zachovej nám, Hospodine. Císaře.“ Zde se prosí o to, aby císař zůstal zachovalý.
„Dej, ať z víry moc mu plyne.“ Další prosba jedná o tom, aby mu z víry plynulo hodně moc.
Následující prosbu „Ať moudrým vladařem“ všemohoucímu splnit se nevidělo.
„Na paměti věčně mějme slávu vojska vítěznou.“ Naše vojsko nám dalo opravdu na věčnou pamětnou!
„A kde třeba, s ochotností v boj se dejme statečně.“ Nutno přiznat, že tuto zásadu splnili v přítomné válce Češi, kteří se dali v boj, kde třeba. Bohužel, že to bylo na druhé straně.
Nakonec vám všem musím sdělit poslední telegram, zaslaný ke stupňům trůnu, který bohužel již nenalezl místa určení. Je to několik slov, ale tak milých, tak dojemných, svým osudem tak památných, slov čistě rakouských, že dojmou i vás. (Čte:)
Dovoluji odeslat si
poníženou gratulaci
k utěšené situaci.
Ať zhyne Foš!
Starosta Droš.
Takových vlastenců víc a – „Austria esset in orbe ultima“, tj. „Rakousko ve světě bylo by poslední“. V tomto těžkém okamžiku, kdy se loučím s mrtvolou našeho Drahého Rakouska, je nám jedinou útěchou, že naše milované Rakousko sice zahynulo, ale zahynulo spojenými silami.
Nám dnes tento příběh přijde vtipný jen v některých partiích, snad hlavně těm, kteří znají historii a umí si živě představit, jak to vypadalo po válce v takovém kabaretu. Ale tehdy se lidé smáli, bavili, vnímali historické nuance kolem událostí, jako byl konec války, zánik Rakousko-Uherka a vznik republiky. Tomu také odpovídala tehdejší témata zábavy. Inu, jak zaznívá z našich článků celkem často, i zábava je dílem doby, a je jí poplatná!
Podobných dobových textů, pro dnešní diváky občas těžko zařaditelných, a hlavně často těžko „uchopitelných“, obsahuje tato knížka mnohem víc. Doslova desítky. Třeba popěvek písničky Jiřího Červeného Červený ministrem financí z roku 1920 dnes někteří jen stěží pochopí. Proč? Protože některé reálie jsou již méně známé. Tak schválně:
Chodí Tusar po klubech / a neví si rady, / neboť má dát kabinet / nový dohromady.
Ministerstva sestavit / šlo by celkem lehce, / ministrem však financí / nikdo býti nechce.
Rašín, Sontág, Horáček / (jak se všichni zvou) / nejsou v stavu vymačkat / půjčku prémiovou.
Neb s národem naším je / o prachy boj tuhý; / musíme mít ministra, / co zná dělat dluhy.
A tak zpráva poplašná / dneska Prahou víří, / ministrem že financí / Červený je Jiří.
Abych národ vytrhnul, / na to křeslo sednu; / ministr má rozhled mít – / vlezu na rozhlednu!
Daň z majetku, z obratu – / ta se vyplácí! / Jistě se však zavděčím, / když dám zdanit práci.
A že nejsem přítelem / erotických dramat: / ženy musí platit daň, / chtěj-li muže klamat.
A že u nás ledaskdo / zbytečně se chlubí, / proto ihned zavedu / dávku z velké huby.
A že každá dobrá věc / přijít musí shůry, / proto hodím velkou daň / také na cenzury.
Pak se pustím teprve / maximálních do cen – – / Vtom jsem se však probudil, / potem byl jsem zbrocen
Že jsem byl tím ministrem, / zdálo se mi ve snu… / Kdybych jím byl opravdu, / raděj ihned zesnu!
Schválně – kolik z Vás si uvědomí, proč jsou v prvních verších jména Tusar, Sontág a Horáček? Tusar byl ministerský předseda vlády v roce 1919 až 1920 za Sociální demokracii a další dva zmínění páni byli ministry financí. Jen Rašín je notoricky znám, ostatní se stali poplatnými době, tak jako tento – v té době humorný popěvek.
Kniha je jedinečným dokumentem a svědectvím doby, sbírkou textů, které už se jinde nedají objevit. Když jimi procházíme na těchto stránkách, můžeme jen litovat, že neexistují záznamy původních vystoupení, která by jistě byla i dnes vtipná a zábavná, přestože by se smáli jen ti, kteří znají dostatečně historii a naši vlastní minulost. Také musíme litovat, že jsme nemohli zažít v plné slávě Červeného, Balliga, Basse… Je vlastně velmi nespravedlivé, že se dnes nemůžeme těšit z hudby Hašlera a spousty dalších umělců doby, že nikdy neuvidíme naživo první vystoupení Buriana, který vycházel z Chaplina, že nezažijeme jedinečná vystoupení Ference Futuristy, nebo že si neposlechneme originální pojetí písní a skečů Emana Fialy a že nám už nikdy nezahraje naživo se svým orchestrem R. A. Dvorský. Ale nedá se nic dělat. Musí nám stačit, že si na ně občas i díky takovýmto knihám vzpomeneme. A že po nich zbyl alespoň zlomek jejich díla.
Tomáš Hejna
Další články o Červené sedmě a českých kabaretech naleznete zde:
