Mistr dirigent, na kterého zapomínáme – druhá část

Změny, které začal Kovařovic prosazovat, se ale zdaleka nelíbily všem. Šlo o profesionála, který se snažil docílit maximálního zvuku s pomocí tehdy dosažitelných možností. Také chtěl kvalitní hráče, a tak své svěřence nutil hodiny a hodiny cvičit, dokud nepředváděli výkony podle jeho představ. Není třeba zdůrazňovat, že jen málokdo jeho počínání opravdu pochopil, a tak se řadě hudebníků zdály jeho nároky příliš vysoké. Vedle toho se rozhodl jako vedoucí hudebních hereckých představní odstranit z repertoáru Národního divadla úplně operetu a nahradit ji pantomimou, což byla opět novinka, kterou nikdo nečekal. Jaroslav Kvapil, jeden z jeho kolegů s tomto období, se k nástupu Karla Kovařovice vyjádřil v knize O čem vím slovy:

„Nepřišel se do Národního divadla mazlit s kamarády; zasel tam k svému dirigentskému pultu jako skutečný vládce, nedbaje zamilovaných pohledů zprava ani zleva a za několik měsíců dívalo se na něj zpod mračných obočí zamilovaných zraků stále míň a míň. Žádné kamarádství z minula a žádné domluvy na něj neplatily; dřel solisty, dřel sbor i orchestr, aby se zas navyklo účelně pracovat, a že mu přitom tu a tam uklouzlo slovo drsnější nebo opatření ukrutnější, než snad bylo třeba, není věru divu.“

Kovařovic si opravdu svým jednáním a tvrdým drilem moc přátel nenadělal, spíš naopak – často si dokonce mnoho přátel pohněval. Jeho protivníci vůči němu používali právě ony změny i tvrdé a často až extrémně radikální jednání, s jakým přistupoval ke svěřenému souboru tehdejšího Národního divadla. Kovařovic to myslel absolutně v dobrém, z pohledu profesionála, ale forma, jakou občas volil, popuzovala jeho podřízené proti němu. Nesmlouvavé podmínky z něj dělaly despotu a v tomto duchu se o něm hovořilo mezi jeho odpůrci, ba dokonce se o něm v tomto duchu také psalo v satirických časopisech i novinách. A přiznejme, že Kovařovic byl skutečně ve svém jednání s orchestrálními hráči nanejvýš nediplomatický. Svojí kritikou jednotlivců i celku si nakonec znepřátelil celý sbor. Lpěl na tom, aby jednotliví hráči věděli, co dělají špatně, a tak se nebál ani té nejostřejší osobní kritiky. Na druhou stranu byl skoupý na pochvaly a neuvědomoval si, že jeho orchestr bere jen velmi nízké peníze za svoji snahu v divadelním orchestru, čímž hráči postrádali patřičnou motivaci. Jedním z nejvýznamnějších zdrojů o životě Karla Kovařovice je kniha Ladislava Nováka, který věnoval Kovařovicovi rozsáhlý prostor ve své knize Dva čeští muzikanti, kde vedle něj staví další dnes méně známou postavou české hudby Karla Weise. Tady jako nezávislý pozorovatel i osobní přítel obou uvedených umělců mimo jiné píše o Kovařovicovi například toto:

„(Ale) na Kovařovicovo přátelství i sebe důvěrnějšího nebylo lze nikdy spolehnouti, což tkvělo v jeho povaze nakloněné k nedůvěře, jež se občas stupňovala až k stihomamu, jak o tom svědčí jeho přímo chorobná záliba ve vehledávání novinářských článků a kritik jemu nepříznivých i když vyvíraly z pramenů velmi podezřelých.“

K tomuto aspektu jeho povahy se ještě vrátíme.

Vše dopadlo, jak se dalo očekávat. Kovařovic jednoho dne pomohl zařídit vyhození vzpurného houslisty Aloise Palečka. Nešlo o žádného předního umělce, ale měl dar slova a podle pamětníků, především podle Ladislava Nováka a Josefa Bolešky, uměl strhnout lidi kolem sebe. Přirozeně si postěžoval na svůj úděl kolegům, i když se jistě nepochlubil, že dostal při svém vyhození plat za dva měsíce. Díky němu a vlivům zvenčí se nakonec hráči orchestru v únoru roku 1901 rozhodli začít stávku, a tak se chtěli zbavit Karla Kovařovice jednou pro vždy. Udělali to zcela veřejně a s jasným vzkazem. 10. února zkrátka vystoupili hned v úvodu představení s pokřikem a prohlášením, že s Kovařovicem v čele hrát jednoduše nebudou. Na programu byla tehdy opera Tanhäuser a na absolutně poslední chvíli, doslova z minuty na minutu, se musel dirigování ujmout Mořic Anger, Kovařovicův kolega, přítel i přímluvce, který byl náhodou v budově. Ten samý, který kdysi za Kovařovice v Národním divadle loboval! Další vývoj byl velmi zajímavý a vedl k významné události pro celou historii českého umění.

Kovařovic se nemínil vzdát svého postavení ani za cenu, že bude muset rozpustit celý hudební soubor orchestru, že bude nutné nahraditi i další zaměstnance Národního divadla, včetně pomocných sil, které se také rozhodly v omezené míře z divadla odejít. Jenomže ostatní se postavili za Kovařovice, a tak se nikdo nenamáhal s přesvědčováním těch, kteří nechtěli přijmout nový způsob vedení. Nový a přísný šéf zůstal, sestavil nový orchestr, kam se po pár týdnech vrátili i původní hráči, a tak nejen, že Kovařovic zůstal dál na svém místě, ale měl nyní k ruce nový soubor, který se postupně dobrovolně přizpůsobil jeho vedení. Z odpadlíků tohoto souboru se nakonec stala Česká filharmonie, která se tím zcela vyčlenila, alespoň na čas, z vlivu Národního divadla. Karla Kovařovice tak můžeme právem řadit mezi zakladatele této známé instituce, přestože to původně rozhodně nebylo jeho záměrem.

Už první hry přesvědčily veřejnost, že Kovařovicův „dril“ nebyl jen planým „máchnutím do vody“. Kovařovic dokázal změnami v rozložení instrumentalistů udělat z orchestru neobyčejné hudební těleso s novými a do té doby netušenými možnostmi. S novým orchestrem začal premiérou Figarova svatba od Mozarta, kde hned na počátku prokázal kvality nového tělesa i jeho nového uspořádání. Někteří starší zaměstnanci se vrátili do souboru poté, co zjistili, že Kovařovic dokázal i bez nich získat uznání u diváků, a že oproti očekávání některých lidí neodešel ze své vedoucí funkce. A tak se podařilo Kovařovicovi s novým souborem ve velmi rychlém sledu nazkoušet a realizovat opery Werther od Masseneta, Rusalku od Dvořáka a další. Zvlášť v interpretaci českých skladatelů měl Kovařovic veliký úspěch, a za celou dobu jeho dalšího působení se už nikdo neodvážil proti němu vystoupit.

Skladatelské řemeslo nikdy neopustil, i když později mu jeho povinnosti v Národním divadle neumožňovaly věnovat se této činnosti tak rozsáhle, jak by chtěl. Je jen těžko možné dnes posoudit, jestli to bylo dobře nebo ne. Kovařovic jako skladatel slavil určité úspěchy, ale byl bez pochyby ve vleku svých vzorů Dvořáka a Smetany, a i když byl žákem Zdeňka Fibicha, svého učitele nikdy nedohnal. Jen velmi málo jeho skladeb byste dnes našli v repertoáru některého z orchestrů.

Pokud se některé jeho skladby hrají i dnes, jsou to hlavně písně, z nichž nejznámější je asi Slovácká píseň, kterou Kovařovic věnoval Emě Destinnové. Jako náměty mu sloužily hlavně lidové motivy a potom literární tvorba zejména českých spisovatelů. Zhudebnil Zlatý kolovrat podle Jaromíra Erbena, Všichni svatí tancovali podle díla Antonína Klášterského, dále vytvořil upravený cyklus národních písní Má vlast a za zmínku rozhodně stojí jeho symfonická báseň Únos Persefony nebo hudební doprovod k Tylově Lesní panně. Některá libreta si připravoval sám, ale nešlo mu to nejlépe. Naštěstí se seznámil se spisovatelem a redaktorem Josefem Peškou, který psal pod pseudonymem Karel Šípek a stal se Kovařovicovým „dvorním libretistou“. Společně potom sázeli hlavně na jistý patos, který hledali v předlohách známých českých spisovatelů jejich doby. Jejich společným dílem byla také opera Na starém bělidle podle knihy Boženy Němcové Babička. I toto dílo, podobně jako Psohlavci, bylo kritikou přijato vlídně, přestože úroveň byla o něco nižší. Jinak ale patří Karel Kovařovic do kategorie zapomínaných autorů, jejichž skladby postupně zapadají prachem ve starých archivech a školních knihovnách. Bohužel tak tomu bylo už poměrně brzy po jeho smrti, což dokládá i výrok Jaroslava Hilberta: „Operu Národního divadla povznesl na výši, že před tím nikdy v Čechách žádná opera na ní nebyla – sebe však jako skladatele ubil“

Asi jediná skladba, na kterou se zapomenout nedá, je hudba hymny Sokolů. Ta přečkala všechna období a používá se i dnes – jen asi Sokolů neví, že je od Kovařovice. Ale abychom nebyli nespravedliví, odborná veřejnost na něj ani jeho dílo nikdy zcela nezapomněla, což dokazuje i několik odborných publikací, hlavně sebraná korespondence, i skutečnost, že Kovařovicově osobě a pozůstalosti je věnován prostor nejméně v pěti archivech významných českých institucí věnovaných české kultuře a hudbě. 

Mnohem významnější je jeho odkaz ve vedoucí funkci v Národním divadle, kde se vedle tradičních skladeb velkých světových autorů ujímal i nových děl začínajících českých skladatelů, z nichž se většina i díky němu později prosadila u domácího a zahraničního publika. Můžeme namátkou jmenovat Oskara Nedbala, Josefa Suka, Jaroslava Křičku či Františka Škvora. K jeho největším úspěchům patřila také nastudování většiny her Richarda Wágnera, z nichž některé připravil jako absolutní premiéry na českém divadle. A zapomenout nesmíme ani na Leoše Janáčka, který Kovařovice velebil i otevřeně kritizoval, dokonce i v tisku. Přesto nemohl popřít, že právě díky Kovařovicovi a jeho škrtům v jeho nejslavnější opeře Její pastorkyně se tato skladba stala veřejně známou a dostala se rychle i do repertoáru opery ve Vídni. To byl rok 1916. Krátce nato tato opera nastoupila cestu ke slávě po celém světě. A tak bychom mohli pokračovat.

Jak už jsme ukázali v úryvku od Ladislava Nováka, Kovařovic si opravdu nepotrpěl na přehnanou chválu a celý život se víc zabýval svými kritiky než těmi, kteří mu plácali na rameno. Hledal v těchto kritických komentářích možnosti pro vlastní zlepšování. Podle Nováka si je bral opravdu hodně osobně, často v něm vzkypěla krev, byl kvůli tomu náladový, útočný, lítostivý a občas také paranoidní. Přitom právě díky kritice zvenčí dosahoval nejlepších úspěchů, protože na základě kritik pravidelně přizpůsoboval svoje vedení orchestru i vlastní skladatelské ambice, čímž se neustále zlepšoval. Nicméně v soukromém životě se Kovařovic kritikou své práce zabýval nejspíš až příliš, údajně měl kvůli tomu i depresivní sklony, trpěl sebelítostí a občas měl návaly vzteku.

V době svého prvního skutečného hudebního úspěchu na prknech divadla se Kovařovic seznámil prostřednictvím pěveckého kroužku se svojí manželkou Annou Jirkovskou, s níž měl nakonec čtyři děti. Ani jedno nešlo v jeho stopách. Kovařovic se opravdu snažil, o děti a rodinu pečoval i když neměl právě času nazbyt. Hudební kariéra, léta odříkání i přijímání kritiky se na něm ale podepsaly. V posledních letech života se distancoval od společnosti a věnoval se výhradně své práci.  Už ne skladatelské, ale výhradně práci pro divadelní orchestr, který nejen vedl jako dirigent a šéf, ale pro který také sám upravoval jednotlivé skladby. Mnoho jeho úprav je dodnes v platnosti.

Roku 1919 se Kovařovic vypravil s orchestrem opery Národního divadla na velký zájezd, během kterého vystupovali hráči ve Francii, Anglii a také ve Švýcarsku. Všude, kde Kovařovic svůj orchestr vedl, sklízel úspěch. Ostatně rozložení orchestru, které Kovařovic vytvořil v Národním divadle po svém jmenování šéfem opery, se stalo předobrazem pro většinu orchestrů Evropy. Nicméně toto turné bylo jeho posledním. Když v roce 1920 odcházel ze své funkce šéfa opery, dramaturga a dirigenta Národního divadla, mimochodem odcházel po dirigování Dalibora, kterým před celými dvaceti lety začínal, bylo to na vrcholu slávy. Kdo ale nevěděl, ten jistě nečekal, že si smrt přijde pro Karla Kovařovice tak rychle. Na konci října (mimochodem v den druhého výročí samostatného Československa), odešel z Národního divadla a tím skončila jeho profesní dráha. Bylo to ze zdravotních důvodů. Karel Kovařovic byl totiž v té době již v poslední fázi rakoviny. Nedlouho poté byl převezen ve vážném stavu do ústavu v Podolí, kde 6. prosince 1920 zemřel.

Oproti jiným nevymizel Kovařovic z historie nikdy zcela, přestože jako skladatel je dnes opravdu mezi zapomenutými. Jako dirigent opery v Národním divadle se ale z minulosti přeci jen neztratil úplně, a tak na rozdíl od jiných nalezneme jeho jméno v mnoha knihách věnovaných historii tohoto českého národního divadelního svatostánku. Pozornost Kovařovicovi věnoval i profesor Zdeněk Nejedlí a v tomto ohledu můžeme jednoznačně tvrdit, že se při sepisování ději našeho divadla dopustil v případě Kovařovice jednoznačné mystifikace a lži. Už citovaný Ladislav Novák uvádí, že Nejedlý vytýká Kovařovicovi nespravedlivě, že neměl umělecký program a podřizoval se okamžitým náladám, dále že jednal nesystematicky při uvádění děl jednotlivých skladatelů včetně Smetany a že jeho nástupce musel vše složitě napravovat. Novák ale uvádí popravdě, že tomu bylo přesně naopak, a dokládá to výčtem Kovařovicovi práce:

„Nepovažoval snad Karel Kovařovic hned od samého počátku své činnosti v Národním divadle Smetanu ,za ustavičnou operní naléhavost´ a nezakládal snad vše (toto slůvko je arci poněkud záhadné) na smetanovské tradici? Neuvedl na jeviště celé dílo Smetanovo ve svém osobním a umělecky nově propracovaném pojetí?“

a dále píše:

„Nestuduje a nepředvádí snad s programovou uvědomělostí i Dvořáka, jehož ,Rusalce´ dopomáhá hned o premiéře k úspěchu přímo velkolepému, Foerstra, Nováka i Janáčka?“

Mnoho jeho přátel a kolegů na něj později s vděkem vzpomínali. Jaroslav Hilbert v roce prvního výročí Kovařovicova úmrtí o něm napsal:

„Zlatý člověk, buď mu země lehká. Svědomitý šéf opery, buď mu za to dík! Dirigent vysoký a jemný, buď ho za to vzpomínáno těmi, jež potěšil. Skladatel ze tří čtvrtin obětavý – nechť vynahradí mu to ti, pro něž se obětoval, aspoň po smrti.“

Dokončení

Tomáš Hejna