Podivné přátelství dvou králů
Bylo, nebylo… tak začínají obvykle pohádky, kam patří většina králů i s jejich královstvími. My ale nejsme v pohádce, jsme v Praze za první republiky v roce 1925. Šlo o pozoruhodnou dobu. Prvopočáteční zmatky po skončení války byly už z velké části pryč, většině lidí se vedlo pokud ne dobře, tak alespoň slušně a velká ekonomická krize na všechny teprve čekala. A v umění tehdy vládla opereta, kabaret a film. Na stříbrném plátně zářily budoucí velké hvězdy české kinematografie, některé již zkušené, další byly teprve v začátcích své kariéry. Doba Červené sedmy byla sice už pryč, zato ale nastala doba Rokoka, Osvobozeného divadla a dalších scén.
Bez nadsázky můžeme tvrdit, že doba mezi světovými válkami byla dobou jedné z nejsilnějších českých uměleckých generací. Jen si vezměte všechna ta jména, která tehdy excelovala na jevištích, podiích nebo před kamerou: Eduard Bass, Ferenc Futurista s bratrem Emanem Fialou, Emil Arthur Longen se svou ženou Xenou Longenovou, Jaroslav Marvan, Jindřich Plachta, Rolf Wanka, Svatopluk Beneš, Martin Frič, Jiří Voskovec a Jan Werich, Anny Ondra (čili Anna Ondráková), Nataša Gollová, Lída Baarová, Saša Rašilov, Rudolf Deyl, Theodor Pištěk, režisérsky exceloval třeba Jaroslav Kvapil, skladatelsky zase Rudolf Piskáček a Rudolf Friml a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Silná generace skvělých umělců. A přeci někteří vynikali nad druhé. K nim patřili v té době zejména Karel Hašler a po něm Vlasta Burian. Dva umělci nad umělce, každý trochu jiný a přesto v mnohém podobní, oba dva „králové“ svého oboru.
Ti dva se znali z kabaretního prostředí, ke kterému se ale dostali každý úplně jinak. Hašler byl původně velmi dobrý herec, který byl stálým členem Činohry Národního divadla, kde sehrál celou řadu rolí včetně mnoha hlavních, a protože měl i dobrý hlas, sem tam se objevoval také v operetě. Jeho vlasteneckému cítění to ovšem nestačilo a navíc se snažil dívat na umění i očima běžného člověka, což ho nakonec přivedlo ke skládání jednoduchých, ale krásných písniček a vystupování v různých kabaretech. Nebál se vystupovat – vždyť byl z Národního divadla zvyklý na velké hlediště plné lidí. Vynikal jako konferenciér, vypravěč anekdot i jejich autor, scénárista a režisér, zkrátka kolem kumštu se věnoval všemu, co bylo zrovna zapotřebí. To však přišlo až časem.
V době, kdy hrál ve Zlaté kapličce, byl už populární i se svými výstupy a písničkami, až se mu jednou stalo, že pro naprosté vyčerpání z přemíry práce prospal představení v Národním divadle. To muselo být zrušeno. Normálně to znamenalo, že musel herec zaplatit pořádnou pokutu a dostal výstrahu, jenomže nad Hašlerem stál v divadle režisér Jaroslav Kvapil, který ho už dříve varoval, že si musí vybrat mezi divadlem a ostatními svými činnostmi. Hašler byl tedy z Národního divadla vyhozen! Pro manželku Zdenu Frimlovou-Hašlerovou velká potupa, co jen víc rozštěpila jejich vztah. Pro Hašlera svým způsobem dobrá zpráva. Od té doby se věnoval hlavně kabaretu – a prosperoval.
To Burian se dostal ke kabaretu přímější cestou. Už v roce 1910 vystupoval v tehdy předměstském kabaretu U Deutschů v dnešní Libni, a od té doby se věnoval dlouho hlavně kabaretním a estrádním výstupům. První skutečný vzestup si prožil v Červené sedmě, kam nastoupil ještě jako nezkušený, ale už nadaný mladík. Ta doba byla ale opravdu jen začátkem, Burian se tehdy pokoušel stylizovat do role Charleyho Chaplina a trvalo to, než našel sám sebe. Za pár let už se z něj stal slavný estrádní umělec a ke skutečné slávě mu pomohl zejména zvukový film, který dal vyniknout zcela jeho hereckému nadání a jedinečnému smyslu pro humor, při kterém kombinoval svěží mimiku, živelné pohyby celého těla, gestikulaci a slovní hříčky všeho druhu. Ale tím nejdůležitějším zůstávalo pro Vlastu Buriana stále divadla a kabarety. Jenomže Burian nebyl duší jenom herec, ale i fotbalista…
Divadlo Vlasty Buriana, které dnes nese název Divadlo Komedie, bylo ve své době jedno z nejslavnějších, nejnavštěvovanějších a nejúspěšnějších v Praze. Hráli v něm četní Burianovi filmoví partneři, a hrály se tu také hry, podle kterých později vznikaly jeho nejslavnější filmové komedie. K vlastnímu divadlu se ale Burian musel propracovat. Nejprve vystupoval jako sólista-amatér po hospodách, potom v klubových šatnách před přáteli a kolegy z fotbalu, aby se přidal vždycky na čas k některé kočovné společnosti. Dokonce odešel na čas z Prahy, ale už v roce se 1916 uchýlil do Hašlerova Rokoka. Tam se stal Hašler dramaturgem, scénáristou, režisérem a konečně i ředitelem. A protože dobře věděl, co diváci žádají, vystupovaly tu všechny velké hvězdy tehdejší doby a Hašler je nechal dělat, co umí. Burian byl v té době na některých kabaretních podiích oblíbený a lidé ho chtěli, tedy ho chtěl i Hašler. Vlastně původně chtěl jen jeho kolegu Dalibora Ptáka, s nímž v té době Burian spolupracoval například při parodii na italskou operu. Ale kdo chtěl Ptáka, musel mít i Buriana. A Hašler nelitoval, v Burianovi viděl skutečný talent, jakých bylo pomálu. Podle Longena a jeho knihy Král komiků se tehdy nechal Hašler slyšet:
„Takový talent na domácí půdě jsem ještě nepoznal. Produkce je sice obhroublá, čpí předměstím a pouličním vtipem, ale provedení je kromobyčejné.“
Tak začalo Burianovo období v kabaretu Rokoko a spolupráce s Karlem Hašlerem. Mimochodem právě díky Rokoku se stal z Buriana skutečně známý komik, protože zatímco do té doby paběrkoval na periferních jevištích a maloměstských štacích, Rokoko bylo místem velkého umění pro lepší publikum. Byli ale s Hašlerem přátelé? Těžko říct, v kumštu se pro vztahy mezi umělci hledají výrazy jen velmi obtížně. Mohli být přátelé, mohli být kolegové, ovšem ať už se jim to líbilo nebo ne, byli především konkurenti. Pravda, každý se vyznačoval jiným humorem a dělal své umění, při kterém se nestřetávali ani na jevišti, ani před kamerou. Na druhou stranu je o Burianovi známo, a to i díky Jaroslavu Marvanovi nebo Čeňku Šléglovi, kteří s ním hráli ve filmu i na divadle, že kdykoliv šel Burian na scénu, nikoho jiného nenechal vyniknout – jeviště bylo jeho, ostatní přehlížel, nedržel se předepsané role, dokonce měl ve zvyku své herecké partnery tak trochu ponižovat, jen aby se lidé smáli jeho humoru. Doslova se proto nenáviděli s Ferencem Futuristou, který ho v mnoha ohledech převyšoval, což Burian těžce nesl. Nebyl zrovna týmový hráč, pokud se nejednalo zrovna o jeho milovanou Spartu. Ta ho nakonec stála místo právě v Rokoku.
Burian byl zapáleným brankářem Sparty a tohoto postu se nevzdával ani v době, kdy byl už velmi vytížen hraním. Jednak ho bavila hra samotná, ale kromě toho to bylo další místo, kde mohl excelovat a bavit lidi. Nejednou se stalo, že kvůli zápasu přišel pozdě na zkoušku a několik ji dokonce úplně zmeškal. Potom se ale také stávalo, že kvůli němu museli rušit představení anebo za něj někdo alternoval. Nevíme přesně, kolikrát se mu to stalo u Hašlera, nicméně k tomu došlo. A Hašler ho jednoduše vyhodil z Rokoka! Udělal by to příteli? U Hašlera to možné bylo, kabaret byl pro něj svatý, dovedl se kvůli němu pohádat s vlastní rodinou. Zajímavé přitom je, že v podstatě udělal Burianovi totéž, co se stalo jen vcelku o málo let dřív jemu. A Burian? Hašler se postaral, aby ho nikde jinde nepřijali – a tehdy ještě nebyl až tak slavný, aby si to nemohli dovolit… Šel tedy k Longenovi do Revoluční scény. Jenomže, jak se dočteme v knize Ivana R. Černého Vlasta Burian na scénu!:
„Vlasta Burian dlouhé týdny překonával sám sebe v roli lodníka Mikuláška. Hrál opilce s takovou líbezností, že si ho diváci už nepřáli vidět jinak. Nemohli jsme tušit, že je to jedna z posledních Burianových rolí v Revoluční scéně. Za pár dní hučel přeplněný sál nespokojeností – Vlasta nikde! Marně jsme ho sháněli, byl na zájezdu se Spartou!
Nebylo možné nasadit jinou hru, vracelo se vstupné.
,Hašler věděl, co dělá,´ rozčiloval se někdo z nasámblu, připomínaje, proč Burian odešel z Rokoka a nikde jinde nemohl sehnat angažmá.
Longen řádil, že to Vlastovi nedaruje, Xena propadla hysterii, nejvíce mne polekal Saša Rašilov svou věštbou. Původně se jmenoval Rasch, rytíř z Hessenu, a za císaře pána měl nárok na šlechtický titul. V republice ho vyměnil za občanské jméno Rychlý. Táhle mne stranou od ostatních a sýčkoval:
,Vlasta přináší, ale také odnáší štěstí, Karle. Tady to bez něho dopadne špatně. Já se co nejdříve poohlédnu po něčem jiném!´“
Rašilov měl pravdu. Burian musel z Revoluční scény odejít (i když by se jistě se svým starým přítelem Longenem dokázal dohodnout) a ta se brzy nato rozpadla. Ale ruku na srdce – rozhodně za to nemohlo jedno zmeškané představení Buriana a ani jeho odchod. Doba se zkrátka měnila a Longen jako ředitel vlastního divadla správně nereagoval. Burian se potom nějakou dobu toulal po různých scénách, než si založil vlastní divadlo. Kam zase na oplátku o pár let později přišel za ním o pomoc prosit Longen…
Muselo být skutečně zvláštní přátelit se s Vlastou Burianem, potvrzují to i vzpomínky pamětníků a jeho blízkých. Burian měl mnoho tváří, mnoho podob. To samé se říkalo i o Karlu Hašlerovi, který se kvůli svému umění a práci rozešel dokonce s rodinou. Byli si tedy s Burianem skutečně v mnoha ohledech blízcí, a přeci byli každý jiný. A víc než přátelé byli vlastně hlavně konkurenti. Dva králové tehdejšího zábavního umění, kteří sice dokázali žít vedle sebe, ale ne spolu.
Tomáš Hejna
