Přední dramatici počátků českého divadla, V. díl – Ladislav Stroupežnický

Ladislav Stroupežnický

(6. 1. 1850 – 11. 7. 1892)

Mezi svými kolegy i v uměleckém světě byl naprosto neoblíbený a měl jen několik přátel, se kterými se pravidelně stýkal. Spousta autorů se bála k němu chodit a věděli dobře proč. Stroupežnický byl zásadním odpůrcem přejatých vlivů, preferoval původní českou tvorbu a prosazoval ji velice tvrdě, takže se jen výjimečně někomu podařilo protlačit přes něj do repertoáru Národního divadla hru s přejatým motivem. Nejvíc se ho však bály ženy. Proč?

Nešťastný pokus o sebevraždu

Stroupežnický se narodil v jihočeské obci Cerhonice do rodiny hospodářského správce. Jižní Čechy se pro něj později staly stálým přívalem inspirace v jeho hrách, hlavně v té nejslavnější – Našich furiantech. O nich však bude teprve řeč. Na rozdíl od většiny osobností českého divadla však neměl Stroupežnický prakticky žádné školní vzdělání a chodil jen do dvou tříd reálného gymnázia v Písku. Poté nastoupil jako praktikant u svého otce. Nejspíš by se z něj stal také správce statku nebo úředník, kdyby se ovšem nestala osudná nehoda, při které Stroupežnický omylem málem zastřelil člověka v lese. Šlo o nehodu, ale Stroupežnický se i tak pokusil o sebevraždu. Dal si ústí hlavně do úst a stiskl spoušť. Bohužel pro něj se mu sebevražda nepodařila a do konce života měl díky tomuto činu zohavený obličej. To je i důvod, proč neexistují prakticky žádné jeho fotografie a podobizny. Rána mu odstřelila nos a kus čelisti. Rok trvalo, než se alespoň částečně zotavil. Během té doby nemohl téměř mluvit a prodělal plastickou operaci. Sám se svého nového vzhledu děsil, a tak se o sebevraždu pokusil ještě dvakrát – utopením v rybníce a oběšením na šále. Na druhou stranu měl v době rekonvalescence čas na čtení a samovzdělávání. Když mohl z lůžka, stal se cerhonickým archivářem. To mu umožnilo volně číst a také psát.

Stroupežnického působení v Praze

V roce 1871 zaslal Stroupežnický svoji první povídku do Humoristických listů a dočkal se otištění. To mu dodalo sebevědomí, a tak začal psát dál. Kromě Humoristických listů začal psát i pro další noviny a časopisy a postupně se dostával do okruhu mladých spisovatelů. Mezi mladé umělce ale pronikl až v době, kdy se celá rodina přestěhovala do Prahy. Zde nejprve Stroupežnický získal práci jako úředník v pojišťovně a později se stal úředníkem na magistrátu. Stále však publikoval a s Humoristickými listy navázal dlouhodobou spolupráci. Znovu se zde sešel s Mikolášem Alešem, svým přítelem z Jižních Čech. S jeho bratrem se znal velmi dobře, než se zastřelil. V Praze byl potom Aleš jeho nerozlučným společníkem, a to i v době, kdy už byl Stroupežnický hlavním dramaturgem Národního divadla.

Postupně z jeho drobných děl vyšlo hned několik knižních souborů. Stroupežnický se sice držel většinu času stranou kvůli svému znetvoření, ale byl členem několika tehdejších kulturních a literárních spolků. Nakonec na přímluvu některých přátel získal místo dramaturga Národního divadla. V tomto postavení zůstal až do své předčasné smrti a získal si úctu mnoha kolegů i vedení divadla. Zároveň ale proti sobě poštval velké množství lidí, které odmítl nebo urazil. Kvůli svému postoji k divadlu byl kritizován pravidelně v tisku, ačkoliv jiní ho ve stejných listech pravidelně naopak chválili a zastávali se ho.

Dramatik

Za jeho prvotinu je považována hra, která nebyla nikdy hrána, a Josef Štolba mu rázně doporučil vůbec ji nikde neprezentovat. Motiv nakonec Stroupežnický použil až ve svém jediném románu nazvaném Cavani, dnes zcela neznámém. Skutečnou prvotinou na jevišti se tak stala jednoaktová hra Noviny a karty, která se dočkala jen velmi malého ohlasu. Nicméně Stroupežnický v ní dokázal, že má skutečný talent pro tvorbu divadelních dramat. I jeho další hry, byť jsou dnes zapomenuté a na divadelních scénách se vůbec neobjevují, dokazovaly jeho tvůrčí kvality. Za hru Černé duše získal tehdy prestižní cenu Náprstkovy nadace, ale po neúspěchu jeho další hry V ochraně Napoleona I. se nakonec rozhodl na delší dobu odmlčet a snahy o úspěch na divadle přenechal jiným. Až v roce 1883, tedy po svém nástupu do funkce dramatika Národního divadla, se konečně dočkala velkého uznání jeho hra Zvíkovský rarášek, která obsahovala dramaticky zpracované výňatky ze života známého českého šlechtice, bohéma a spisovatele Mikuláše Dačického z Heslova. Touto hrou se Stroupežnický zapsal u veřejnosti nejen jako kvalitní dramaturg, ale i jako kvalitní dramatik.

Naši furianti

Jako dramaturg Národního divadla se Stroupežnický vytrvale bránil rukopisům her, které přejímaly zahraniční vzory a nepřicházely s žádným originálním pojetím. Jedním z mála autorů, kterým přebírání zahraničních námětů a vlivů procházelo, byl Jaroslav Vrchlický. Oba autoři se dlouho neměli v oblibě (hlavně Stroupežnický byl zaujatý proti Vrchlického přejímání francouzských či antických motivů a proti jeho bratrovi Bedřichu Frídovi, který byl divadelním a literárním kritikem). Teprve po uvedení premiéry Našich furiantů, nejznámější Stroupežnického hry, se mezi nimi vztahy ustálily na přiměřené „nule“. Vrchlický byl totiž jedním z mála kritiků a spisovatelů, kteří se za Stroupežnického postavili.

Hra měla premiéru v roce 1887 a Stroupežnický v ní dal volný průchod svým představám o původní české tvorbě. Za vzor si vzal svoji rodnou obec, její okolí a lidi, které sám poznal. Šlo o reflexi na měšťanské představy o tehdejším venkově. Stroupežnický ve hře dokazoval, že měšťácké vlastnosti mohou mít i lidé na venkově a uvedením na jevišti Národního divadla to dal oněm „měšťákům“ dal jasně najevo. To sice nebyl Stroupežnického hlavní cíl, nicméně proti němu postavil hlavní část obecenstva tehdejšího Národního divadla, kterou tvořily hlavně středostavovské třídy. Ty se cítily být dotčeny prezentací takového venkova, o kterém měly zcela milné představy, ale hlavně jim vadilo naprosto civilní pojetí hry. V době, kdy v Národním divadle byly v módě romantické hry a vznosné salonní komedie, přišel Stroupežnický s lidovou jadrnou mluvou. I když ji po neúspěšné premiéře ze hry téměř odstranil, dočkala se na Národním divadle pouze pěti repríz. To byla pro Stroupežnického velmi těžká rána, kterou nezahojily ani kritiky od lidí, od nichž by se toho nenadál.

Osobní vztahy a závěr života

Kvůli svému zohavení se ženám dlouhodobě vyhýbal a budil zdánlivý dojem, že je doslova nesnáší. Ve skutečnosti si Stroupežnický, který až do konce života nosil brýle s upevněnou náhradou nosu, uvědomoval, že jako muž není díky svému zmrzačení pro ženy přitažlivý. Protože se chtěl vyhnout zklamání, rozhodl se jednoduše ženám vyhýbat. Herečky na divadle se snažily k němu nepřibližovat, protože ho považovaly za nepřátelského. A je pravda, že jeho žena Anna Turková byla původně herečkou Národního divadla, která musela soubor kvůli Stroupežnickému opustit. Znovu se setkali až po premiéře Furiantů, kdy se sblížili a nakonec se v roce 1890 vzali. Anna Turková se tak stala jedinou ženou v jeho životě, kterou k sobě pustil. Bohužel zůstal jejich vztah bez potomků. Stroupežnický se ale v roce 1892 nakazil tyfem a nákaze podlehl.

Až do své smrti zastával funkci hlavního dramaturga Národního divadla. Naši furianti sice nebyli na této scéně úspěšnou hrou, ale na druhé straně sklidily veliký zájem u kočovných společností a mimopražských divadel, kde hlavními diváky nebyli měšťané, ale normální lidé. Ti si dokázali představit v jednotlivých scénách své vlastní sousedy, a pro ně známé prostředí jim tak bylo nesmírně blízké. Žádná jiná z jeho her, z nichž jmenujme Paní mincmistrovou, Krištofa Kolumba, V panském čeledníku, Sirotčí peníze, Zkaženou krev nebo Na Valdštejnské šachtě, se nikdy nedočkala takové popularity. Celkem se dochovalo na dvacet jeho dopsaných her a samozřejmě řada povídek, novel a fejetonů.

Filip Mácha