Trocha historie kolem „světských“ i jiné historky zábavy
Na nedávné valné hromadě ARTESU se mimo jiné vzpomněly i naše začátky. Začalo to už před rokem 1968, kdy nastávalo určité společenské uvolňování. U nás tehdy existovala řada uměleckých svazů (spisovatelé, architekti, vznikl FITES – svaz filmových a televizních pracovníků aj). A skupinu lidí ze zábavy napadlo, že by mohl existovat i svaz, který by zastupoval zájmy jaksi bezprizorných umělců, kteří se jen složitě mohou do existujících svazů zařadit. To byli především artisté, kteří sice profesionálně patřili po znárodnění do státní organizace Čs. cirkusů a varieté, s nimi spojení další cirkusoví tvůrci, muzikanti, krotitelé aj., a samozřejmě mnozí další, kteří působili v tehdy velmi populárních estrádách, herci, konferenciéři, malé hudební skupiny a jiní, kteří se k této branži budou hlásit.
A tak vzniklo někdy v červnu 1968 v Kulturním domě na Smíchově ART (jako artisté) ES (jako estrády), tedy dnes opět fungující Umělecké sdružení ARTES. Hrdě se hlásím k tomu, že jsem byl při tom a dodnes uchovávám členskou legitimaci s číslem 10 podepsanou předsedou Karlem Vlachem. Již jsem tu kdysi vzpomínal, že prvním předsedou byl zpěvák Jiří Popper, ten ale hned po „vstupu spojeneckých vojsk socialistických států“ emigroval do Švýcarska a nastoupil Karel Vlach, až do roku 1970, kdy byl ARTES zrušen. Jak mě upozornila AI, tak ovšem už jednou ARTES existoval, a to od roku 1928 jako profesionální sdružení umělců různých zábavních žánrů. Bližší informace jsem však nezjistil. A znovu obnoven byl opět až v roce 1990, kdy se však jeho členy stávali již vesměs lidé z uměleckých branží mimo artisty.
V téže době, tedy roce 1968 vzniklo i PARKCENTRUM, Sdružení Parků kultury a oddechu a Společenských a kulturních středisek, které v České republice byli největším organizátory kulturního života a akcí v krajích a velkých městech. Vše vymyslel a zorganizoval Zdeněk Čejka (chvíli i ředitel Supraphonu).
Zde vedle umělecké agentury, vznikl i úsek, který dostal označení „Lidová technická zábava“, nic lepšího nikoho nenapadlo, a ten se soustředil na oblast, která byla také jaksi bezprizorná. Nejrůznější pouťové atrakce, jejich majitele a provozovatele, od běžných houpaček, zámky hrůzy, střelnice, až po tehdy moderní dětské vláčky, motokáry, elektrické vozíky a jiné. Vesměs to vlastně byly soukromé majetky, ale, jak to tehdy jinak nešlo, musely mít tzv. „zřizovatele“, a to byli právě PKO a KaSS. Také jsem jich hodně poznal a mám k nim velkou úctu. Jezdili od štace k štaci, postavit na poutích a starat se o provoz, zbourat, přejet na novou a za každého počasí. Parkcentrum koupilo v Itálii poměrně zachovalý „Lunapark exkluziv“, který měl podstatně modernější vybavení atrakcemi, než to dosud u nás bylo. A to už byla jakási putovní „továrna na pouťovou zábavu“ jak jí dnes známe z Matějských poutí.
Krátce na to přibyly i hrací automaty. Ve všech možných hospodách a hotelech se objevily staré hrací automaty, tzv. „Forbesy“, kam se vhazovala korunka po korunce a někdy dole něco vypadlo. Vše ještě z první republiky nebo poválečných let.
Zdeněk navázal kontakty se Švédským výrobcem Bo Billing a zřídili jsme postupně dvě vzorkovny a současně herny s nejmodernějšími automaty od „jednorukých banditů“ až po rulety a další hrací stroje. Ty jsme znali vlastně jen z amerických filmů z Las Vegas. Jedna byla v patře Luxoru, druhá na Národní třídě v pasáži proti Redutě. Obě byly v plném provozu i pro veřejnost a začaly dost vydělávat. „Bandité“ byli konstruováni tak, že měli oddělené kasy a zaručeno, že výhry musí představovat 80% vsazených peněz. Jak to bylo technicky, tomu nerozumím.
Jednorucí bandité, to byly peněžní automaty. Automat měl po straně páčku, za kterou hráč zatáhl a roztočila se barevná kolečka. Když se sešly stejné 3 symboly, tak se do korýtka dole začaly sypat mince. Automatů vždy bylo v místnosti více. Jednoduchý psychologický trik: občas někdo vyhrál a světelné efekty i zvuk zvonících mincí ponoukali další hráče k tomu, aby zkoušeli, zda jim to tentokrát také vyjde. No, stejně jim to moc nevycházelo.
Jinak prý automaty vznikly už před dvěma tisíci lety v Řecku. Jakýsi Héró Alexandrijský vymyslel prodejní mašinku na svěcenou vodu. A třeba hru s kostkami prý vymyslel hrdina Trojské války Palamédos, aby se Řekové nenudili, když obléhali Tróju.
Nejlepšího banditu měl Zdeněk na stole a rád ho předváděl vzácným hostům. Byla to zmenšená replika jednorukého bandity , kde byly tři nekonečné kotouče se švestičkami, pomeranči a hruštičkami, a vy jste jen zatáhli za kliku, kolečka se roztočila a když se sešly tři stejné symboly, tak jste vyhráli. U tohoto stolního se sázely jen „ředitelské žetony“. Místo prostoru na koruny byl pultík a na něm stála sklenička. V automatu byla totiž skryta láhev Whisky, a když jste vyhráli, tak se sklenička naplnila, když to nevyšlo, tak alespoň ukápla kapka. Rád jsem šéfa navštěvoval.
Když bylo Parkcentrum zrušeno, tak herny převzalo Ministerstvo kultury (ani nevím, zda na ně nezřídili nějaký odbor), ale na provoz stačili dva údržbáři a jeden úředník, který doplňoval kasičky na výhry a z jiné kasičky vybíral prosázené peníze. Fungovali ještě asi dva roky a údajně z nich byl příjem zhruba 10 milionů měsíčně.
Několikrát jsme také zorganizovaly jakési „Burzy zábavních programů“ v tehdejším Divadle hudby (dnes Divadlo Radka Brzobohatého). Tam se sjeli zástupci mnoha velkých pořadatelů, a krajské agentury jim nabízely své nové zájezdové programy. U nás to byla především Eva Pilarová a Jaromír Mayer.
I u nás jsme měli v nabídce striptýzová vystoupení. Byla to tenkrát velká móda, striptýzy se vyrojily se po celé republice. První asi byl v Jablonci v souvislosti s výstavami bižuterie. Samozřejmě i v pražské Alhambře byla „Krása bez závoje“. V agentuře jsem tento program nechtěl, a tak se ho ujal kolega z Lidové technické zábavy. Jednou přivedl docela hezkou dívku, a ta se představovala, že je „umělkyně Blanka“.
Na jedné burze se měla představit nějaká jiná, ale před vystoupením se velmi omlouvala, že jí nepřijel technik a že potřebuje hudební doprovod. I vyzvala pány v hledišti, že by třeba mohli společně pískat známou melodii. Pánové se uvolili, pískali a hleděli.
Zajímavá epizoda a velká škola života v zábavě po roce skončila a já odešel v roce 1969 zpět k zábavě mládeže na novém Ministerstvu pro mládež a tělesnou výchovu. I to vydrželo jen něco přes rok, než ho začátkem normalizace zrušili. To už je ale jiná kapitola.
Děkuji za pozornost mému vzpomínání. Další vzpomínky a historky ze života si můžete přečíst v mé publikaci „Za kulisami politiky a zábavy“, kterou právě vydalo nakladatelství Olympos.
Václav Soldát
