Tisíce kamínků v mozaice

Těžko bychom vypočítali, kolik knih vyšlo jen za poslední roky o Karlu Gottovi, kolik jich už vyšlo k Heleně Růžičkové, kolik o Miloši Kopeckém a Vladimíru Menšíkovi, a už vůbec nikdo nikdy nespočítá, v kolika jiných publikacích jsou tito velikáni české zábavy zmiňováni a vzpomínáni svými kolegy nebo lidmi, kteří se s nimi jen kdesi a kdysi náhodně setkali. A přeci – může někdo říct, že o nich zaznamenal všechno? Že nějaká kniha je kompletní? Odpověď je ne. Už právě z toho principu, že vzpomínky každého jedince se liší. A proto je každá z nich o to důležitější, protože je vždy novým střípkem do obrovské mozaiky života. Přesně v tom je důležitá i nová kniha Václava Junka Jak jsem je zažil já, která vyšla nedávno v Nakladatelství Olympia.

Bývalý režisér a scénárista Václav Junek, který se jeden čas pohyboval i ve vedení uměleckého provozu Lucerny, ale také v České televizi nebo Pragokoncertu, se ve své nové knize ponořil hluboko do vzpomínek a v krátkých kapitolkách se tentokrát zaměřil nikoliv na životopisné údaje velkých osobností, ale na krátké epizodky z jejich životů, při kterých sám byl. Kniha tak přináší čtenářům nejen jedinečný náhled na různá umělecká prostředí, v nichž se Václav Junek pohyboval a setkával s řadou režisérů, herců, zpěváků i skladatelů, ale i na ne samé. Kouzlo vzpomínek tkví v tom, že tyto vzpomínky jsou autentické, a tak až na malé výjimky, kdy jich autor použil v některé ze svých již vyšlých předchozích publikací, jde o originály běžnému čtenáři dosud neznámé.

„Ještě v roce 1992, tedy pořád v čase, v kterém jsme se mohli v Lucerně cítit doma, jsme s Tomášem Spurným dali dohromady Fialky. Dokonce v naší vlastní produkci – jako celovečerní film, s kterým přišel architekt Karel Černý. Režíroval ho Milan Růžička (jenž kupodivu nebyl s rodinou Růžičkových v žádném příbuzenském vztahu), za kamerou stál Josef Pávek a před ní zase osvědčená skvadra honorářů chtivých komediantů původní první třídy. A točilo se – tentokrát bylo už něco takového možné už i oficiálně.

Celé to bylo o Heleně a Jiřím Růžičkových a vešlo to brzy ve známost pod kompletním názvem Trhala fialky dynamitem. V tom filmu hráli mnozí. Například Lubomír Lipský, Roman Skamene, Jitka Asterová, Valentina Thielová, Lubomír Kostelka, jen co si vzpomínám. Proč to ale nepřiznat, zahrál si zde také Tomáš Hanák, do kterého byste to zřejmě neřekli, Přesto tomu tak bylo.

Což o to, natáčení to bylo nejen skvělé, ale také značně veselé. Státní hranice padly tou dobou už dávno a tak jsme si mohli zajet natáčet do Paříže se stejnou snadností asi jako ani ne tři roky předtím někam pod Říp. Také celková nálada té doby udělala své: tenkrát se zdálo, že podobnou tvorbu nemůže potkat už nic lepšího. Jenomže se základní kritéria rychle měnila i tady.

Ve své době byl reálným výsledkem tohoto snažení jistě vyslovený skandál. Ale jak šel čas dál a doba se zde několikrát popsaným způsobem měnila, byly tyhle fialové kytky stále populárnější, až je z nich dnes filmová veseloherní klasika. Dodnes si ostatně myslím, že ačkoli byl ten film připravován a také natáčen v původním tuzemském stylu, i v tom čase dostupnými prostředky, předběhl právě nadcházející dobu dokonce v mnoha ohledech. Protože to, co se začalo v té době natáčet v dané žánrové oblasti jako standard, byly nadále vesměs už jen laciné podbízivosti. Navíc často až příliš poplatné pro všechny jedině svaté vůli producenta podle okřídleného hesla: Kdo má prachy, poroučí.“

Kromě známých osobností připomíná Václav Junek i ty, kteří se podílí na zábavním umění tak říkajíc z druhé strany opony, tedy ze zákulisí, ale i na ty, jejichž kariéra byla příliš krátká, než aby se dostali do širšího povědomí i současného diváka. Ožívají zde tak po dlouhé době například Jaroslav Khun, Václav Bálek, Eduard Sedlář, Ivan Roch, Stanislav Strnad a další. Z těch významnějších, kteří ještě nejsou zmíněni v úvodním odstavci, jmenujme Olega Reifa, Jana Bonaventuru, Josefa Zímu a nepřeberné množství dalších. O některých se autor jen zmiňuje, jiným věnuje odstavec, dalším i několik.

„Ivo Paukert byl duchem požitkář a charakterem celoživotní bonviván, ale svou programovou zálibu ve výtvarném umění naprosto nepředstíral. Jeho příjemný dům, který obýval s rodinou mezi anonymními paneláky na Novodvorské, jsem poznal jako sice malé, nicméně skutečnými skvosty zaplněné muzeum. Býval stejně zručný jako jeho souputník, svým estetickým zaměřením byl však předurčen k úspěchu také v jiných, řekněme kultivovanějších žánrech.

S tehdejším politickým útlakem si žádné problémy nedělal a po straně to zdůvodňoval okřídleným tvrzením, že jeho žádný disent nikdy živit nebude. Jeho ne, jak přitom rád zdůrazňoval.“

Kniha Václava Junka má i s přílohami 150 stran a je rozdělena do sedmi kapitol se dvěma intermezzy. Jako malý bonus přidal autor také krátkou chronologii a svoji drobnou úvahu, jak asi bude vypadat zábavní umění v časech, které nás teprve čekají. Stojí 299 korun a jde o ideální čtení na cesty hromadnou dopravou nebo na odpočinek někde u vody.

Tomáš Hejna

Knihu je možné zakoupit tímto odkazem http://www.iolympia.cz/nakladatelstvi/2988-jak-jsem-je-zazil-ja