Jindřich Plachta o sobě

U některých osobností si říkáme, že jsou jejich životopisy snad i zbytečné anebo je jich až moc. Když o osobě někteří píší co dva tři roky novou knihu, zkrátka to někdy trochu přehánějí. Na druhé straně se najdou takové osobnosti, u kterých doslova litujeme, že po sobě nějaký ten životopis nezanechaly. Já osobně lituji, že se mi k tomu nepodařilo přesvědčit Josefa Laufera. Měl by o čem psát.

Podobně je tomu i u Jindřicha Plachty – nezanechal po sobě bohužel, žádný rozsáhlejší životopis, žádné paměti, které by zachycovaly jeho opravdu víc než úspěšnou kariéru na poli českého kabaretu, divadla a filmu. Přitom spolupracoval s předními českými režiséry a hrál po boku nejvýznamnějších herců své doby, se kterými jistě zažil během natáčení nejednu zajímavou situaci. Když se podíváme na jeho role a filmové postavy, vyskočí na nás jména jako Vlasta Burian, Ference Futurista, Jaroslav Marvan, Theodor Pištěk, ale také herci mladší generace, jako byl třeba Ladislav Pešek. Zdaleka nejsme na konci seznamu.

Plachta by jistě mohl vyprávět o každém z nich, i o každém filmovém natáčení a každé divadelní hře. Nicméně dochovalo se alespoň několik jeho životopisných čtr, několik rozhovorů a pár dobových kritik, díky čemuž se jeho život dá alespoň částečně přesně „rekonstruovat“. Nebo nám spíš tyto materiály pomohou alespoň trošku podhrnout oponu jeho života a podívat se na jeho kolegy a práci jeho vlastníma očima.

Ve zkrácené verzi se tak na pokračování objevilo 25. 8., 30. 8. a 5. 9. 1948 jeho vzpomínání na herecké počátky v Plzni pod názvem Jak jsme prvně hráli divadlo v Haló-novinách. Z něj citujme několik úryvků, ovšem z rukopisu nezkráceného, který uzavírá posmrtný výbor Plachrovy literární tvorby Na slovíčko s Jindřichem Plachtou z roku 1948:

„Dávala se tehdá Hippodamie. Herci s režisérem div nezdtráceli hlavu, zatímco my, nastávající pohanští kněží, vojsko, lid a otroci krále Oinomaa jsme byli klidni jak pávi v městském parku. Postavy pohanských kněží a vojáků nelákaly nás k hlubšímu založení. Neměli jsme k těmto dvěma stavům důvěru a lásku ani v době křesťanské. Zato sukně poddaného lidu rozvlnily v nás fantazii v šíř i dál.

Na divadle lid bez rozdílu politického a třídního rozvrstvení vyjadřuje rozčilení opakováním slůvka rebar-bora. Při hrách pašijových drmolí se rychle za sebou „bílejlajbl zelenejlajbl modrobílejlajbl“. V Hippodamii nám za války doporučili bouřit se podle prvního, dávno osvědčeného způsobu, v čemž jsme ovšem spatřovali nedostatek režie. Za války jsme totiž zažili v Plzni dost dramatických výstupů mezi obyvatelstvem a policií před prázdnými obchody. Učili jsme se ze života, a tak jsme pro rozčilení davu v Námluvách Pelopových použili výkřiků My chceme chleba!

Scéně se naším moderním pojetím prospělo v tempu i na vzrušení, ale uznalo to pouze obecenstvo, ne však režie. Nahoře nad branou holohlavý kat inspicienta Sofroně napichoval na ků hlavy voskových lidí jako motýle na špendlíky. My, dav z boží milosti, čekali dole, a jakmile byl dán povel k reptání, začali jsme s opravdovou vervou. Ale dlouho jsme nereptali. Sotva zazněla z úst řeckého lidu místo rebarbory žádost o chleba, ztratil kat na bráně voskovou hlavu a jal si to napichovat k nám, k lidu níž. Myslím, že v Námluvách Pelopových Vrchlický ani Fibich nepředepsali, aby kat z hradeb běhal mezi reptajícím davem a kopal jednotlivé představitele do zad, ba i níže. Vůči nám si taková extempore dovolili.“

O něco dál potom Plachta vzpomíná na krátké období, kdy s několika příteli zkoušeli založit vlastní kočovnou divadelní společnost Jaro, se kterou se snažili prosadit v okolí Plzně.

„…prostřednictvím Karla Šteina dostalo se nám pozvání do Hromic. ,Konečně!´ – vzchopili jsme se ze své beznaděje a – hurá do díla! Na jednu z červnových nedělí ohlásli jsme do Hromic své umělecké vystoupení, které jsme na plakátech uváděli jako KABARET. V polovině programu byla vsunuta Šamberkova aktovka Já mám příjem, a mně byla svěřena v této hře role sluhy Kryštofa.

Hromice je tichá dědicna za Třemošnou u Plzně. Kdysi tam vyráběli přírodním způsobem kyselinu sírovou, ale práce s takovou hmotou tamní lid otravoval, a možná že ze zoufalství si tam pozvali nás.

(…)

V sobotu bylo ujednáno, že Vláďa opatří kredenc a zahradnický vozík a v neděli ráno ve tři hodiny že vyjedeme. Ostatní kusy nábytku seženeme až na místě. V poslední chvíli, při generální zkoušce, jsme s politováním seznali, že Karlovi otekla tvář, a zvnikla pochybnost, bude-li moci napovídat. Křižovali jsme se v obavách, že nejdůležitější člen kolektivu nepojede a my budem bez nápovědy. Vzal jsem Karla spat k nám, abych mu každou hodinu přikládal obkladek z octanu hlinitého.

(…)

Cesta s kredencí do Hromic byla hodná prokletí. Než jsme se dostali do Bolevce, byla kredenc bez skel a my bez chuti k divadlo. Ze Zavadilky se vozík prudce rozjel a přejeli jsme milovníka, který se urazil a kulhal zpátky do Plzně. Po velkém prošení se sice vrátil na naši cestu za uměním, ale kladl si podmínku, že nebude tlačit vozík. Pak už jsme si sami lehali pod vůz, snažíce se zbavit té koňské povinnosti, a za Bolevcem jsme převrhli celý náš náklad do příkopu. Kredence a vozíku se ujal železniční hlídač.

Teď už jen krátce, jak dopadlo další. Do Hromic jsme dorazili v poledne. Zatímco část ansámblu malovala kulisy, šli další herci opatřit chvojí a já v Vláďou jsme chodili zvát. Brali jsme stavení za stavením a všude jsme začínali stejně:

,Dovolujeme si vás pozvat na náš studentský večírek a při té příležitosti bychom vás chtěli poprosit, zdali byste nám pro jeviště mohli půjčit támhleto kanapíčko.´

(…)

Nepamatoval jsem si ze své role ani slova a Karel v boudě, místo aby napovídal, hrál si s knotem petrolejové lampy. Pomalu jsme však na jevišti přece jen nabývali klidu a dokonce i získávali zájem publika. Poskočil jsem si, a když se obecenstvo zasmálo, začal jsem skákat víc a víc a Karel v boudě se tak rozřehtal, že zhasl lampu. V té chvíli jsem shodil nějakou vázičku a ta paní, co nám ji půjčila, se s námi z hlediště začala vadit:

,Tak to vidíte, člověk jim to půjčí, a voni mi to rozmlátěj! Můj říkal, nepučuj jim nic, rozbijou to, a taky jo. Zatracený lidi…´“

Velice cennou je jeho rukopisná vzpomínka Jak jsem se mel u Buriana, a to z několika důvodů. Jednak proto, že to pro jeho divadelní působení bylo velmi důležité a nejspíš nejdůležitější období, ale i pro určitou kontroverzi kolem Buriana jako takového. Kolegové ho totiž ve většině případů vůbec neměli rádi. Nesnesl, když ho někdo zastiňoval a měl větší úspěch. Herecké partnery úmyslně potápěl a dával jim najevo, že jsou jenom jeho „nahrávači“. Běda, když se některý odvážil mít větší úspěch. Když si někdo dovolil překročit nepsané meze. Však si na to Marvan ve svých pamětech nezapomněl postěžovat.

Plachta byl k Burianovi ale milosrdný, přestože sdílel Marvanův osud a dokonce pro svůj úspěch u publika dobrovolně odešel. A tak ve své črtě vzpomíná čistě na to, jak u Buriana poprvé vystupoval:

„Říkali tehdá všichni moji známí, že mám ohromné štěstí, když jsme se dostal k Burianovi, že se mi o něčem takovém ani ve snu nezdálo. Opravdu, míval já tenkrát ve čtyřiadvacátém roce malé spaní, a sny mé, byly-li jaké, byly Buriana prosté.

Ani červencové bouřky nechodí tak rychle, jako přišla zpráva, že večer budu už na prknech, a ke všemu na prknech Burianova divadla, které bylo v roce 1924 v Rokoku na Václavském náměstí. Právě začínal láskyplný měsíc máj a tajemníkem u Buriana se stal červený sedmičkář architekt Jiří Dréman, a ten tomu chtěl snad víc než osud, abych se k Burianovi dostal.

Lísteček od Drémana toho mnoho nenapovídal, zněl:

,— připravte si povídání té báby a večer přijďte. Dréman.´ To bylo takhle k polednímu, a od oběda do večera potom jsem chodil jako opařený. V duchu rozmlouval jsem sám se sebou, a to dosti sprostě. ,Dobytku,´ říkal jsem si, ,to pořád lezeš do Tylova divadla a do Národního, ale na Buriana se kouknout nejdeš.´ Byla to smutná pravda, ale kdo mohl za to, že jen přízemek a stání v Tylově nuselském divadle a galérie v Národním nejlépe vyhovovaly mému finančnímu rozpětí.

V kavárně dnes při zmínce o Burianovi z pěti hostů pět vás ujistí, že ho znají ještě jako fotbalistu, kdy k nim ke všem pěti chodil na kávu, a ještě k tomu jak rád. A poněvadž jsem poznal Buriana již jako krále, mám při těch kavárenských vzpomínkách vždy dojem, že Burian, dříve než vstoupil na trůn, nedělal nic jiného, než chodil po známých a pil tam hrnec kávy za hrncem, a oni že ho pobízeli: ,Jen pijte, Vlastíčku, jen si vezměte ještě buchtu!“ a po straně si zapisovali, co sněd, aby mu to mohli později vyčítat!

Jak říkám, poznal jsem ho již jako samovládce, a tu přístup k němu do hlediště byl pro mne hospodářsky dosti obtížným. A je zajímavé, že čím nelidštěji stoupalo vstupné na Buriana, tím bližším a milejším se stával lidem; tedy vstupné u Buriana nebylo nikdy laciné, ať byl ve Varieté, nebo u Hašlera, ale hlavně když měl svoji scénu, tu vždy platilo: Čím více rostlo vstupné, tím výše rostla i popularita.

Viděl jsem ho předstím asi třikrát, samozřejmě že to byly pro člověka boží hody smíchu a radosti. Jako venkovský ochotník dovedl jsem si představit zákulisí pražských scén; takové Národní a Vinohradské divadlo, tam člověk šel a věděl, že to bude hezké, a při tom také zůstalo, neboť tam jako jinde se hrálo, jak se říká, v mezích pořádku a zákona. Zato nijak jsme si my venkovští neuměli představit, jak se dělá divadlo u Buriana, jak asi jeho herci vypadají, vždyť ti lidé se musí řehtat od rána do večera. Mysleli jsme, že herce od Buriana musíme okamžitě poznat na ulici, poněvadž má rozšklebenou tvář od smíchu, a jeden z nás vážně tvrdil, že prý si tam ti herci máčejí tváře v roztoku kamence, když chtějí vypadat smutně.

(…)

Byl máj a sedm hodin večer. Stál jsem před tajemníkem divadla Drémanem, k němuž jsem cítil velmi mnoho úcty, vděčnosti, a snad proto jsem mu nesměle , ale určitě radil, aby mne na jeviště nepouštěl. Dokazoval jsem mu, že můj výstup s paní Acetylénovou je něco, co obstojí na pódiu u Waltnera v hospodě, ale tady že se s tím bojím vylézt. Dréman mně marně vymlouval moji přílišnou trému, dokazoval mi, že taková příležitost se hned tak nenaskytne. Poukazoval na to, že že Burian tím, že účinkuje současně ve Zpěvohře a jindy opět ve švandově divadle, potřebuje program ve svém divadle protáhnout, že mám tedy dosti času i místa, abych moh ukázat, co umím. Zkrátka Dréman mi marně dodával odvahy, a teprve když mrzutě prohlásil, že jsem vůl, pochopil jsem, že to se mnou dobře myslí, a dal jsem se odvést do zákulisí do nějaké šatny…

(…)

Když jsem byl v šatně nahoře, slyšel jsem, jak o mně debatovali, jestli jsem milovník, nebo zpěvák, či nějaký kouzelník. Uznali mě z nouze za milovníka, poněvadž o ty byla na Burianově scéně vždy nouze.

,Jsou to teď ale milovníci, jen co je pravda,´ stěžoval si jeden ze starých divadelních dělníků. ,Takoví pazouří, a chce to lidem povídat vo milování na jevišti. Ale to mi, klucí, řekněte, jak to přijde, že ta Amerika si uchovala takový krásný postavy pro biograf, a u nás ty chlapí, to máš jako tendleten, co teď šel. Já vím, vono to má tělo jako mašina, ale na prádlo.´

(…)

Vy chlapi, pomyslel jsem si ve své samotě, všechny tyhle vtipy máte od svého chlebodárce, dostáváte od něho peníze, a ještě si béřete vtipu a žertu, každý co unese. Jednou větou usoudil jsem, že u tohoto divadla je a musí být nejkrásnější život, jak jen u divadla může být. S tou vírou, nadějí a láskou jsem si začal v divadle u Buriana prvně mazat líčidlo kolem úst.“

Plachta měl ve své krvi strojírenské mazivo a cihlovou červeň. Tedy obrazně řečeno, protože jeho otec byl strojník a matka pocházela ze stavebnické rodiny. Z matčiny strany ale také pocházel zájem všech tří sourozenců o kulturu. Už v mladém Plachtovi se tak projevil živý zájem o divadlo, a i proti vůli svého otce začal potom působit na jevišti plzeňského divadla jako statista. Nejspíš tajně, protože otec by si to nepřál. Ten chtěl mít ze syna úředníka, a myslel to s ním dobře. Povolání herce totiž nebylo v té době zdaleka velkou existenciální jistotou – ještě před nástupem filmu spíš opačně. Plachta tak musel vystudovat obchodní akademii a jeden čas opravdu pracoval jako úředník, dokonce až v Krakově. Jenomže práce se mu nelíbila, neměl k ní vztah a sám říkal, že on a účetnictví, to byl špatný nápad.

Když se v roce 1919 měl možnost dostat se do Prahy, využil toho. Ihned se tam zapojil mezi herecké podhoubí a začal se objevovat na hospodských podiích a kabaretních scénách. Některé byly komorní, jiné větší, některé oficiální. Hitem Jindřicha Plachty byla paní Acetylénová. Přes ní Plachta komentoval události celého světa i domova, od kultury přes politiku. A lidé se smáli.

Kolébkou se mu stal kabaret Satyr, ale účinkoval i ve slavné Červené sedmě, která je dnes řazena mezi nejvýznamnější kabarety v české historii tohoto uměleckého odvětví. Skutečnou školu ale dostal ve zmíněném Divadle Vlasty Buriana, kde také stoupla jeho herecká laťka daleko výš. Včetně popularity. Jeho působení alespoň trochu přibližuje Emil Artur Longen ve svém románu Herečka o Xeně Longenové, jaho manželce, kde Plachtu nazývá Krakovcem a řadí h mezi kladné, trochu upozaděné postavy. Právě tady popisuje, jak Burian s Plachtou zacházel, a jak se mu až trochu vysmíval pro jeho vzhled i povahu. Burian tu vystupuje pod jménem Dolan a vůbec je Longenem hodně pranýřován pro jeho povýšenost, sebestřednost a další vlastnosti. Longen k tomu měl důvod. Znal Buriana ze všech stran nejlépe, jak z divadla, kde mu dělal dramaturga, tak z filmu, kde mu kromě scénáristy dělal i poradce. A ne vždy se shodli, spíš naopak. Jejich životy se střetávaly v třecích plochách spolupráce a rozdílných pohledech na svět. Longen a Burian byli sice kolegové a přátelé, ale s řadou výhrad.

Zpět k Jindřichu Plachtovi, který v Divadle Vlasty Buriana vydržel pouze krátce. Proč? Jako herec byl vynikající, s Burianem hrál v řadě představení, ale brzy se ukázalo, že si získává publikum a v mnoha situacích bere Králi komiků jeho lesk. Že se víc smějí Plachtovi, než Burianovi. Konflikt byl v dohledu, ale Plachta vycítil problém a včas odešel. Měl už kam, a neměl důvod se s Burianem zbytečně „kočkovat“. Tím skončila jejich divadelní spolupráce a přenesla se pouze na stříbrné plátno. Jindřich Plachta ale vždycky patřil beze sporu k těm, kteří se Králi komiků mohli nejen rovnat, ale také ho překonat. Jen Plachta neměl důvod dávat to najevo.

Tomáš Hejna