Síň slávy – Jiřina Bohdalová

„Bohdalka“, „Božská Jiřina“ nebo „Nesmrtelná teta“. To jen výběr přezdívek, které lidé používají, když hovoří o jedné z největších dam naší herecké scény. Já osobně se přikláním k „Nesmrtelné tetě“, protože Jiřina Bohdalová se zábavnímu umění věnuje už neuvěřitelných osmdesát pět let! Poprvé to bylo v roce 1937 ve filmu Pižla a Žižla na cestách, tehdy ještě němém. Pokud můžeme věřit Česko-Slovenské filmové databázi, objevila se od té doby ve více než dvou stech dalších filmech, ať už šlo o vedlejší nebo mnohem častěji hlavní role. K tomu je třeba připočítat další desítky rolí v nejrůznějších seriálech, televizních a divadelních inscenacích, její účast v několika desítkách dokumentů a nespočetném množství televizních pořadů. V mnoha z nich vystupovala v humorných scénkách po boku těch nejlepších lidí z oboru. O tom však bude ještě řeč. Dámy a pánové, představujeme Vám Jiřinu Bohdalovou, kterou v roce 2018 uvedl do Síně slávy zábavního umění Karel Gott.

Není to příliš dávno, co Česká televize představila veřejnosti silvestrovský pořad Největší flám s Jiřinou Bohdalovou (článek o něm naleznete v kategorii Kultura aktuálně). Během něj Jiřina Bohdalová prohlásila, že: „Silvestr, to je hudba, tanec, Smích. A smích snad patří i ke mně.“ A měla rozhodně pravdu, i když některé okamžiky jejího života rozhodně humorné nebyly.

Jiřina Bohdalová se narodila 3. května 1931 v Praze a každý si tak snadno sám dopočítá, kolik je jí momentálně let (vždyť říkat věk u dámy se nehodí!). Nepřišla na svět do velké umělecké rodiny, ale do rodiny obyčejného truhláře Františka a jeho ženy Marie – posluhovačky. K umění se dostala právě díky ní, protože ve volném čase se bavila hraním v ochotnickém divadle, kam vodila dceru s sebou. Jiřina Bohdalová tak vyrůstala v prostředí divadla, a jak přiznala v řadě rozhovorů i ve své autobiografii „Můj život mezi slzami a smíchem“, divadlo ji od malička lákalo. To už měla herecké počátky za sebou – po debutu v roce 1937 se objevila ve filmech Zlatý člověk (1939), Madla zpívá v Evropě (1940), Dceruška k pohledání (1940), Zlaté dno (1942) a Muzikant (1947). Potom následovala jedna z přestávek.

Po vystudování žižkovského dívčího reálného gymnázia nastoupila na čas jako učitelka v základní škole až v daleké Ostravě. Zájem o umění Bohdalovou neopustil ani při jejím zaměstnání. Pokusila se proto přihlásit na DAMU (Divadelní fakulta Akademie múzických umění), ovšem uspěla teprve na třetí pokus a absolvovala ji s krátkou přestávkou až v roce 1957. Nucená přestávka měla dva důležité důvody. Otec František Bohdal byl v roce 1954 odsouzen na patnáct let za pomoc při emigraci Ladislava Karla Feierabenda, bývalého ministra zemědělství první protektorátní vlády. Zhruba ve stejné době byla Jiřina Bohdalová těhotná a musela se rychle provdat za Břetislava Staše. Dcera Simona Stašová, rovněž výborná herečka, se narodila v březnu 1955. Není tedy divu, že se Bohdalová nemohla po nějakou dobu věnovat studiu.

Prvním divadelním domovem se pro ni stalo Divadlo ABC a Městská divadla pražská, kde se jí ujal Jan Werich. Na něj velmi často vzpomínala, naposledy v dokumentu Jan Werich: Když už člověk jednou je. „Pan Werich věděl o mojí situaci. On si mě nebral kvůli talentu, on mi chtěl pomoct,“ říká zde mimochodem a přesně tak vystihuje jeho povahu. Každopádně u Jiřiny Bohdalové šlo rozhodně i o ten talent, protože její herecké umění bylo už tehdy podle kritiků výjimečné. Ostatně můžete se o tom přesvědčit třeba v záznamu filmového představení Těžká Barbora z roku 1960, kde po boku Wericha, Horníčka a dalších sehrála posluhovačku Sisku (…). Faktem je, že Jan Werich dostal Jiřinu Bohdalovou na divadelní prkna a v mnoha ohledech postrčil její budoucí uměleckou dráhu kupředu. Přesto byl zároveň příčinou jejího pozdějšího obvinění ze spolupráce s StB, ačkoliv spolupráci Bohdalová odmítla.

Zářnou kariéru přerušily i další vztahy a styky s lidmi, kteří byli pro režim nepřípustní. Především její mladší sestra v roce 1968 emigrovala i s rodinou, což se samozřejmě odrazilo i v pohledu úřadů. O dva roky později byla Bohdalová svědkem na svatbě Pavla Kohouta, kritika komunistického režimu a předsedy KSČ v době pražského jara (patřil k umírněnému proudu a byl označen za nepřítele režimu). To byl jen další důvod, aby Bohdalová dostávala v sedmdesátých letech mnohem méně filmových rolí, než by si zasloužila. Naštěstí ji nevyhodili z angažmá v Divadle na Vinohradech, kde působila od roku 1967 až do roku 2004, tedy celých třicet sedm let! V roce 2005 se stala členkou souboru Divadla Na Jezerce.

Rozhodně nejpůsobivější je její filmová a televizní kariéra, zahrnující dětské role, komediální role, dramatické role, množství pohádkových rolí od prostých dívek přes princezny až po královny a čarodějnice, pohádkový dabing, humorné scény s Vladimírem Menšíkem či Vladimírem Dvořákem a s tím i související moderování různých pořadů – no a zapomenout nesmíme ani na její kuchařské či kutilské pořady, které se dočkaly značné popularity.

Jen vyjmenovat názvy těch nejdůležitějších by vydalo na celou knihu. Zkusme tedy vybrat pouze ty nejzajímavější a nejznámější filmy, kde Jiřinu Bohdalovou můžeme spatřit. V roce 1958 vznikl film Hvězda jede na jih, o rok později vzniká oblíbená pohádka O medvědu Ondřejovi, v roce 1963 filmové kriminální drama Strach (kde hrála se svým budoucím manželem Radoslavem Brzobohatým) a také komedie Král Králů (spolu s ní v hlavní roli Jiří Sovák) a Až přijde kocour (s Janem Werichem), v roce 1964 vzniká jedinečný film plný hvězd Hvězda zvaná Pelyněk, v dalších dvou letech postupně komedie Bílá paní, Ženu ani květinou neuhodíš a konečně nezapomenutelný muzikál Ladislava Rychmana a Vratislava Blažka Dáma na kolejích (odkaz ke shlédnutí najdete na konci článku). Až dosud jsme hovořili o filmech, které znají většinou jen pamětníci. Ty další už známe jistě všichni. Světáci (1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), Čert a Káča (1970), Vražda Ing. Čerta (1970), Ucho (trezorový film z roku 1970, k němuž se někdy vrátíme v samostatném článku), Pěnička a Paraplíčko (1970), Dalskabáty, hříšná ves (1976), Princové jsou na draka (1980), Buldoci a třešně (1981), Lucie, postrach ulice (1983), …a zase ta Lucie! (1984), Rumburak (1984), Veselé Vánoce přejí chobotnice (1986), O princezně, která ráčkovala (1986), Co takhle svatba, princi (1986), Chobotnice z II. patra (1986), Strašidla z Vikýře (1987), Ať přiletí čáp, královno! (1987), Kačenka a strašidla (1992), Kačenka a zase ta strašidla (1992), Nesmrtelná teta (1993), Fany (1995), Rumplcimprcampr (1997), Pták Ohnivák (1997) nebo Jezerní královna (1998). Následuje přechod do 21. století, které odstartovala televizní adaptace novely Olgy Scheinpflugové Karlínská balada (2001). Ještě musíme nutně zmínit pohádky a filmy z posledních dvou desetiletí, protože těm jsme nikdo zaručeně nevyhnuli. Z nich Bohdalová exceluje především v pohádkách Láska rohatá (2009), Saxána a Lexikon kouzel (2011) a Duch nad zlato (2013), objevila se ale také před „branou Boží“ v pohádce Anděl páně 2 (2016).

Obdobný by mohl být i výčet seriálů, v nichž se Jiřina Bohdalová objevila, ovšem byl by stejně neúplný, jako tento. Proto doporučuji čtenářům podívat se na už zmíněnou veřejně přístupnou Česko Slovenskou filmovou databázi. Při hodnocení uměleckých vloh Jiřiny Bohdalové se však nemohu ubránit ještě krátkému návratu k několika jejím rolím, které podle mě dokazují její genialitu coby herečky, ať už se jedná o drama nebo o komedii. Bohdalová totiž dokázala a stále dokáže zahrát skvěle oboje, a to s tím vzácným prvkem, jakým je uvěřitelnost postavy. Tak třeba když ve filmové komedii Vražda Ing. Čerta hraje nadšenou domácí hospodyni a kuchařku, má člověk skutečně dojem, že taková jednoduše je. A to nehovořím o scéně, kdy podnapilá volá Ing Čertovi, že jí okousal nožičky od nábytku. U té by člověk snadno nabyl dojmu, že ji skutečně hrála tak říkajíc pod vlivem. Nadání pro komedii jí jistě přizná také každý, kdo viděl již tradiční komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Jako přelom mezi komedií a dramatem bychom mohli vyzdvihnout její roli Závisti v pohádce Nesmrtelná teta, kde nalezneme jak scény s komediálním podtextem, tak i scény dramatické. Ovšem mistrovství Jiřiny Bohdalové je podle mého nejvíc znát v dramatu Fany, kde hraje mentálně postiženou sestru Jiřiny Jiráskové. Silný prožitek této role zůstává v paměti nejednoho diváka.

Televizní scénky, v nichž vystupovala Bohdalová především po boku Vladimíra Dlouhého a Vladimíra Menšíka, byly součástí nejrůznějších televizních pořadů a estrád a Jiřina Bohdalová v nich svým hereckým partnerům byla vždy rovnocennou partnerkou, což bývá v podobných případech velice vzácné. Projevovalo se to třeba při moderování Televarieté, oblíbené televizní „estrády“, kterou spolu s Vladimírem Dlouhým moderovala v letech 1977 a 1998. K jejím partnerům v různých scénkách ale patřili také Karel Šíp, Josef Náhlovský, Jiřina Janžurová nebo třeba Jiřina Jirásková.

Za svoji práci v divadle, filmu i televizi získala samozřejmě řadu ocenění. Tak například v roce 1985 se stala zasloužilou umělkyní, v roce 1993 získala Českého lva za roli v Nesmrtelné tetě a dva roky na to druhého za Fany. Celkem desetkrát získala cenu TýTý a v roce 2010 zde byla uvedena do Dvorany slávy. V anketě Král filmového úsměvu století se umístila jako žen na prvním místě a celkově jako třetí v pořadí za „Králem humoru“ Vlastou Burianem a Vladimírem Menšíkem. Získala i nejvyšší státní vyznamenání – v roce 2013 Medaili Za zásluhy 1. stupně a v roce 2021 dokonce Řád Bílého lva.

Tomáš Hejna

Zde můžete vidět film Dáma na kolejích s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli:

https://www.youtube.com/watch?v=8yws30XK0Go

Autor doporučuje přečíst si knihu Můj život mezi slzami a smíchem, Jiřina Bohdalová a Jiří Janoušek, Práh 2020, kde se dozvíte další podrobnosti ze života Jiřiny Bohdalové