Jak měl Orson Welles zpoždění

Mezi nejoblíbenější díla literatury sci-fi bude jednou pro vždy patřit vynikající román mistra žánru H. G. Wellese Válka světů o mimozemské invazi na naši planetu. Román sám o sobě je jedinečnou ukázkou skvělé představivosti tohoto spisovatele, nicméně nejvíc se proslavil díky jisté události, která vstoupila do světa kultury a zejména historie rozhlasu absolutně nesmazatelně. V roce 1938 totiž Orson Welles, tehdy teprve třiadvacetiletý, vytvořil z románové předlohy rozhlasovou hru. Podařilo se mu jí natočit, a to s takovým úspěchem, že po většině Spojených států vypukla nefalšovaná panika. Hra totiž budila dojem skutečné reportáže z reálného prostředí, a tedy i reálného útoku mimozemských bytostí. Tento incident je dodnes jedním z nejznámějších v historii rozhlasu vůbec, ovšem primariát, který se mu občas připisuje, není tak úplně pravdivý. My ho totiž předběhli o celých osm let!

Velice rád listuji starými knihami, zejména těmi o umění, a tak jsem si na nedělní vycházku vybral knihu Jiřího Voldána Šli tři muzikanti a jiné vzpomínky na ty, o nichž se málo psalo. Jiří Voldán byl žurnalista a znal se s celou řadou významných osobností 20. století, tedy období kabaretů, oblíbenosti operet, počátku rozhlasů a tak dále, není tedy divu, že jeho kniha je plná jedinečných vzpomínek. Jedna z kapitol také nese název Vysílání, jež vyvolalo paniku. To mne inspirovalo k pátrání, kdy a jak se podařilo našemu rozhlasu, jednomu z nejstarších fungujících v Evropě, vyděsit své posluchače natolik, že se o tom údajně mluvilo až ve vládních kruzích.

Jak jsem už psal, Češi předběhli Orsona Wellese o celých osm let, což Voldán, buď protože zapomněl nebo to nepovažoval za důležité, ve své knize vynechal. Hned v úvodu ale píše:

„To byl rozhlas ještě ve svých počátcích, kdy se snažil získávat další a další posluchače, když jeho šéf slovesného programu dr. Kareš chtěl vysílat něco, co by hodně upoutalo, o čem by se mluvilo, o čem by psaly oviny a co by způsobilo rozruch.“

Podle všeho se mu to opravdu zdařilo. Miloš Kareš (podle některých zdrojů mu titul dr. přidal Voldán jaksi navíc), průkopník naší rozhlasové režie, patřil k zastáncům toho, že rozhlas by neměl jenom přenášet divadelní hry, ale vytvářet i vlastní programy, které by sloužily výhradně pro jeho diváky. Nebylo to v té době zdaleka jednoduché. Program se nepředtáčel, ale vysílal se naživo. Nebyl tedy prostor pro chyby. Citujme opět z knihy, kde Voldán popisuje natáčení velmi barvitě:

„Ve velkém studiu Národního domu na Vinohradech mel (Karen) postaven praktikábl, na němž stál ve výši a odtud dával znamení nejen hercům-sólistům, kteří ve hře hráli vedle hlavního záporáka (v této úloze se objevil herec Vinohradského divadla Vladimír Majer), ale všem těm početným statistům, kteří dělali hroznou paniku při požáru.“

Krameš si totiž vybral pro svůj projekt rozhlasovou hru novináře, dramatika a autora experimentálních her Jana Grmela s názvem Požár opery (jindy Požár v opeře). Hra, jejíž děj se odehrává během představení opery Rigolleto v Národním divadle, vypráví o šílenci, který se rozhodne zapálit Národní divadle ve chvíli, kdy je plné lidí. Není třeba říkat, že v té době měla ještě řada lidí na paměti skutečný požár Národního divadla, ke kterému došlo jen o necelých čtyřicet let dřív.

Krameš chtěl mít iluzi celé hry skutečně dokonalou, a tak tu byli nejen hudebníci, kteří opravdu předvedli začátek Rigolleta, ale také sbory statistů, kteří tvořili šum divadla, zmatek při prvním požáru, zmatek při hlášení požáru, volali o pomoc, vykřikovali bolestí jako by se je ostatní snažili ušlapat, další se dožadovali pomoci nebo otevření dveří, objevovaly s prý i věty jako „Zatáhněte oponu,“ dialogy hasičů a podobně.

„Byli tu různí trompetisté troubící signál ,Hoří´, nejprve z dálky, pak stále blíž a blíž, aby bylo zvukově znázorněno, jak se k požáru divadla sjíždí hasičské sbory ze všech stran. Byly zde zvuky hrčících automobilových stříkaček, pak povely hasičů, policistů, kteří vyklizovali prostor kolem hořícího divadla.“

Dál ještě pro zajímavost pokračuje:

„Aby zvládl jednotlivé herce a herečky, kteří v určitou chvíli měli sólová volání, jako třeba ,Maminko, maminko´, nebo ,Já se dusím´, nebo zas volání ,Pomoc, pomoc´, vymyslel to režijně dr. Kareš velmi pěkně. Na praktikáblu, na němž stál a měl přehled přes všechny účinkující, měl několik praporků: červený, žlutý, zelený a bílý, a těmi mával a dával znamení jak hercům-sólistům, tak sboru statistů.“

Rozpor mezi některými zdroji a Voldánovou verzí je hlavně v určitých faktech, i když není takový, abychom nemohli dát historiku, tedy historii, dohromady. Proč? Voldán zaprvé nezažil celou situaci vyloženě na „vlastní kůži“, tedy nebyl přítomen při natáčení, a tak měl všechno pouze přeneseně, byť od pamětníků. Ale jak víme, paměť si s lidmi umí pohrát. Kromě toho byl Voldán novinář a spisovatel, a tak se snažil zaujmout. Jak to tedy bylo dál? Začněme Voldánovou verzí, která je čtenářsky nesmírně přitažlivá. Na úvod se prý ozvalo klasické: „Haló, haló, Radiojournal Praha. Vysíláme přenos opery Giuseppe Verdiho Rigoletto přímo z divadla. Pozor, pozor, zapínáme na divadlo.“

Dál se mělo ozvat ladění orchestru, klapání sedadel, šustění, šum, jak se lidé usazovali, zvonění. Jak se začalo? Skutečně zaznělo ladění, árie – nic z toho nebylo nahrálo, tehdy se jelo živě. Vše prostě fungovalo, jako by začala opravdová opera.

Voldán dál uvádí, že hra okamžitě vyvolala paniku, protože všichni posluchači skutečně uvěřili, že se jedná o nový požár Národního divadla. Ti v centru hledali kouř na obloze nebo se rozběhli k divadlu, ti vzdálenější a mimopražští měli zahltiti telefonní linky pražských ústředen, protože se všichni báli nejen o divadlo, ale zejména o své blízké. Přijela řada lidí z blízkosti Prahy, jejichž blízcí v té době skutečně byli v Národním divadle na představení. Ústředny byly neprůchodné, telefonistky nic nevěděly, hasičské sbory byly zmatené, protože ani jeden neměl o požáru informace, zatímco hasičské sbory mimo Prahu s stěžovaly, že nejsou informovány. V knize se dočteme:

„Volaly hasičské sbory z okolí a ptaly se, zda mají přijet pomoct hasit Národní divadlo. Telefonistky z ústředny ovšem nevěděly, že jde o rozhlasovou hru, a tak zase volaly požární stanici města Prahy, co je na tom pravdy, že Hoří národní divadlo. Volaly z venkovských měst mnohé rodiny svým známým do Prahy, kde bydlila jejich dcera či syn, a ptaly se, zda jejich děti nejsou náhodou v Národním divadle, které hoří a je tam hrozná situace.“

Skutečnost byla pravděpodobně jiná, i když ne o moc. Jiří Voldán si ke skutečné události pár věci jako autorskou licenci přidal pro její zpestření. Voldánem popisovaná panika, která měla prý být opravdu neuvěřitelná a měla zasáhnout polovinu republiky, údajně nebyla zase tak veliká, i když se opravdu našly stovky a možná tisíce lidí, kteří tomu uvěřili. Proč?

Voldán ve svém vyprávění zapomněl uvést to, čím se tehdy obhajoval Rozhlas – že bylo dopředu ohlášeno přenášení dramatické hry. Jenomže pokud zapnete rozhlas pozdě, nevíte už, co posloucháte. Je tedy možné, že řada zmatených lidí si zkrátka pustila rozhlas až po oznámení, o jaký se jedná pořad, a tudíž neměla základní důležitou informaci. Potom nebylo těžké bát se o své nejbližší, zvlášť když rozhlasu chybí jedna podstatná věc – obraz. Na to naráží v závěru své kapitoly i Jiří Voldán:

„Dr. Kareš měl pak hodně starostí s různými pochůzkami k různým pánům, předsedou Čs. Rozhlasové společnosti dr. Šourkem počínaje i ministrem pošt konče. Zde musel vyslechnout řadu výtek, některé i takové, na něž nebylo obhajoby.

Hlavní výtkou, která platí dodnes, byla tato: rozhlas není divadlo a radioposluchač skutečně můře přijít k aparátu až po odhlášení pořadu a pak zachytí vysílání, které ho můře mást, že jde skutečně o nějaké neštěstí.“

Co museli uznat všichni protagonisté a zároveň i rozlícení diváci, kteří zahrnuli rozhlas i ministerstvo pošt tisíci rozlícených dopisů, že zájem tolika lidí o neštěstí a hlavně o pomoc postiženým (včetně dobrovolníků z řad Červeného kříže nebo Sokolů) byl neuvěřitelný a úctyhodný. „Toto musel uznat i Miloš Kareš, protože to byl muž sečtělý, rozšafný a uznalý. A proto zůstal nadále šéfem slovesného programu Čs. rozhlasu,“ dodává Voldán.

K této události došlo už v roce 1930. Rok po odvysílání byla hra vydána v bibliofilském vydání u nakladatele Josefa Hradského, který nechal text doplnit Svolinského ilustracemi a vznikl tak opravdový. Dodnes se jedná o vzácný kousek knižního umění.

Jan Grmela, autor první – tedy alespoň české mystifikační rozhlasové hry je nám dnes znám bohužel velmi málo. Miloš Kareš, její režisér, se na narodil v roce 1901 a zemřel v roce 1977 a na svoje bližší připomenutí teprve čeká. Do naší historie, tedy hlavně historie našeho rozhlasu, se ovšem zapsal nesmazatelně už touto epizodou.

https://www.youtube.com/watch?v=MaZ0lLd-DBA

Původní rozhlasová verze hry se bohužel podle všeho nedochovala. Tehdejší nahrávka se považuje za ztracenou, jako mnoho dalších prvních rozhlasových nahrávek. O to cennější jsou dnes dvě gramodesky, které byly pořízeny od stejného režiséra pro Supraphon v roce 1933, tehdy ještě na šelakovém materiálu. Tato verze byla o něco zkrácena a upravena, aby se na čtyři strany desek vešla. Jsou tak cenným dokumentem o historicky prvním případu vystrašení veřejnosti zdařilou divadelní hrou, která předčila dnes mnohem slavnější Válku světů, opožděnou o 8 let!

I když dnes veřejnost o tomto našem prvenství příliš neví, i tak nezůstalo zcela zapomenuté. V roce 2020 vznikl dvouhodinový dokument, který se věnoval nejen hře Požár divadla, ale i dalším mystifikačním hrál. O tři roky později se potom dočkala hra a její autoři i vlastního dokumentu v roce 2024 si ji vybral historik Milan Pokorný jako základ pro svoji knihu Požár opery a jiné rozhlasové katastrofy.

Tomáš Hejna