Nejen kabaret aneb Málo známý Karel Hašler
Populární písničkář Karel Hašler byl známý zejména jako autor písňových textů, které zlidověly už za jeho života lidé si je prozpěvovali a hráli doslova na každém rohu – od flašinetů po tahací harmoniky. Vědělo se o něm i to, že byl významným pražským kabaretiérem, autorem celé řady scének a zároveň s psaním písňových textů tvořil i nejrůznější básně. Co dalšího? Karel Hašler toho měl na „svědomí“ opravdu mnoho. Byl filmovým hercem a scénáristou, dalo by se říct, že také producentem nebo nakladatelem. A zpětně nezapomeňme na to, že začínal jako herec na divadle a působil dokonce i v Národním.
Jednou z mála věcí, které se dnes o Karlu Hašlerovi neví, je že se občas projevoval i jako novinář – či spíše publicista. Vyjadřoval se k událostem v Praze, k politice, k umělecké scéně své doby, k výrokům různých osobností – a lidé ho poslouchali, protože to byl Karel Hašler! Sice s ním všichni nesouhlasili, ale četli jeho články se skutečným zájmem.
Hašler se narodil na Smíchově do nepříliš majetné rodiny a vyučil se rukavičkářem. To nebylo právě výnosné řemeslo a Hašler se mu také dlouhodobě nevěnoval – místo toho utekl k divadlu a po pár letech toulání zakotvil v Praze, kde se vypracoval až na herce Národního divadla. Na rodní Smíchov ale nikdy nezapomněl a věnoval mu i několik vzpomínkových článků. Mezi nimi také jeden, který připomínal kdysi známé poutě, které se konaly ke zdejšímu dnes neexistujícímu kostelíku sv. Filipa a Jakuba.
Pouť v Lesíčku
Národní listy, roč. 78, č. 119. s. 3, 01. 05. 1938
Dnešní smíchovské náměstí Arbesovo se dříve jmenovalo Kostelní. Uprostřed stával kostelík sv. Filipa a Jakuba. Kdy byl založen, není přesně historicky zjištěno, ale je o něm zmínka již r. 1200. Tehdy stával kostelík na malém vršíku v zahradách u Vltavy. Původně byl maličkou kaplí, u které v pozdějších letech přistavěli dřevěnou zvonici. Postupem času byl několikrát přestavěn a r. 1749 znovuzřízen, a tak se uchoval až do zboření. Smíchov má málo historických památek, kterými by se mohl honosit, a kostelíček sv. Filipa a Jakuba byl z nich nejstarší. Když si však smíchovští r. 1891 postavili novou basiliku sv. Václava, starý kostelík zbořili. Tehdy se celá Praha smála Smichovákům, že prý už nemají „Filipa“.
Pouť Filipo-jakubská se na Smíchově uchovala i po zboření kostelíčka, ale ne už v takové slávě jako v Lesíčku. Tak se nazývalo prostranství pod hradbami při Újezdské bráně. Na jeho místě dnes stojí celá městská čtvrť s nábřežím Legií a Štefánikovými kasárnami. Snad v dávných dobách byl v oněch místech lesíček, ale v letech devadesátých bylo zde jen rejdiště, kde jsme jako kluci hrávali špačka a při hře na vojáky slézali hradby.
Jednou do roka, o první májové neděli, se toto prostranství stalo dostaveníčkem všech Smíchováků, Malostraňáků, ba i obyvatelstva nejbližších obcí Košíř, Radlic a Zlíchova. Na Filipo-jakubskou pouť přijeli kramáři, komedianti, provazolezci, dryáčníci a pernikáři z celých Čech. Bylo tu králíčkové divadlo a prodávaly se lahůdky, jimž nebylo rovných. Největší z nich byla kyselá okurka a k tomu hrneček láku. Ej, jak jsme se olizovali!
Hluku bylo, až uši zaléhaly. Italské flašinety kolotočů pískaly, vyvolávači před panoptikem troubili na mušli a křičeli do ochraptění. Ale tam jsme my kluci nesměli. To bylo jen pro dospělé. Marně jsme namáhali svou fantasii. Už ta mořská panna před panoptikem. Oddychovala, oči zavírala a zase otvírala, hledíc skleněnýma očima do neurčita. Bože, ta byla krásná! A jako živá. Lidé se hrnuli dovnitř a vycházeli jako vyjevení. Jak jsme jim záviděli! Opodál zavířil malý bubínek, hned po něm zaburácel velký a čtyři muzikanti vyhrávali. V nebetyčné výši se produkoval provazolezec s trakařem na laně. Na krku mu seděla krásná dívčina s dlouhatánskou tyčí v rukou. Dech se nám tajil úzkostí, že spadne.
O kus dále se kupili páni v kostkovaných kalhotách, v šosatých kabátech s tvrďákem, cylindrem nebo slaměným rendlíčkem na hlavě a uprostřed nich člověk s ulízanou patkou a šístkami chraplavě vykřikoval:
Panna, kobyla, pták,
růže, chalupa, sedlák.
Bílá růže všecko zmůže.
Sázava je malé městečko!
Milo sázet, milo brát,
milo prachy do kapsy dát!
Tam hráli čamburínu o peníze. Ten chraptivý pán se šístkami měl na stolku rozložený plakát s obrázky, které byly označeny čísly. Okolo stojící sázeli krejcary, čtyráky, šestáky, ba i ošoupané dvacetníky na obrázky. Čamburina vrčela, rejdíc na bílém talíři, až dorejdila. Na jejím podlouhlém šestistěnu se objevily černé puntíky. Číslo, označující počet puntíků, vyhrálo. Sázka byla vyplacena trojnásobně. I tři dvacetníky kdosi bral. A to ostatní shrábl ten pán se šístkami.
Měl jsem od tatínka šesták na pouť. Ach, proč jsem se tehdy nechal zlákat. Stoupl jsem si na špičky, abych lépe viděl. Vsadil jsem krejcar na růži – padla panna. Vsadil jsem na pannu – padla kobyla. Znovu jsem sázel – a zase znovu – až jsem těch deset krejcarů prohrál.
To byla první velká tragedie mého života. Bože, jak smutně tchdy hrály flašinety, když jsem šlapal cestou na Zlíchov. Nebylo tahanice, ani mejdlíčka. Nikomu nic jsem z pouti nenesl, ani mamince, ani tatínkovi. A sestra Lojzička byla se mnou. Ona měla dárečky a já nic. Bylo mi do breku. U Červené zahrady jsem si sedl na patnik u silnice a nechtělo se mi ani domů. Ach, ta hodná Lojzička. O všechno, co měla, se se mnou rozdělila, abych měl také dárečky pro tatínka a maminku. Ba i dva krejcary mi dala, jen abych neplakal. Tak mne měla ráda, ta zlatá holka. Ach, kolikrát ta mne zachránila před výpraskem…
Tehdejší poutě neměly mnoho společného s těmi dnešními, kam se sjíždějí hlavně kolotočáři a majitelé různých atrakcí, od elektrických aut přes různá kladiva, rychlovýtahy, lochnesky, centrifugy a kdo ví, co ještě, Tehdejší poutě bývaly spojeny hlavně s církevními poutěmi, tedy procesími mířícími od jednoho bodu obyčejně k nějaké kapli nebo kostelu, kde proběhla modlitba. Přeci jen to ale nebylo až tak „nudné“, jak by se mohlo zdát.
Spolu s poutěmi bývaly spojeny zejména trhy, takže po skončení církevních procesí se lidé rozešli k jednotlivým stánkům a nakupovali nejrůznější zboží – mašlovačky, hrníčky, šátky, košíky a tak dál. Některé věci byly užitečné, jiné mohly sloužit jako dárky, a k tomu tu samozřejmě byla i nějaká ta zábava. Tu obyčejně obstarávali různí kejklíři, provazolezci, kouzelníci, objevovaly se tu nám známé jednoduché houpačky ve tvaru lodiček a dnes bohužel málokdy viděné střelnice, kde se mohli chlapci předvést před svými dívkami a vystřelit jim papírové růže. Ty větší bývaly ještě doplněny řetízkovými kolotoči, ovšem tehdy mechanickými.
Poutě byly velmi oblíbenou kratochvílí pro široké masy lidí, rozbíjely jinak poměrně stereotypní dny plné práce a dřiny, stejně jako tancovačky, zabijačky a další události, kterých ale nebývalo tehdy zdaleka tolik jako dnes. Lidem totiž začínala práce brzy ráno a končila až pozdě večer. Ve většině vesnic bylo vrcholem kultury, když se večer sešli chlapi v hospodě a někdo vytáhl harmoniku nebo když se sešly ženské v místnosti na kus řeči a povídaly si nejnovější drby. Tak to v minulosti chodívalo. Ve větších městech se objevovali flašinetáři a pouliční hudebníci, občas přijel kabaret a nejčastěji nějaká kočovná divadelní společnost.
Informace o poutích v jednotlivých vesnicích a městech se zejména v 19. a na začátku 20. století objevovaly zejména v oblíbených kalendářích, které vycházely v co nejlacinější podobě. Ty obvykle obsahovaly hned na začátku kalendářní informace o svátcích a významných dnech, většinou také o tom, kdy bude úplněk, novoluní či zatmění, řada jich obsahovala upozornění, kdy je vhodné začít sít, sázet nebo sklízet, některé obsahovaly rady pro jednotlivá období, pranostiky a další užitečné rady. A k tomu také pro pobavení lidí četné povídky, básně, ilustrace a mnoho dalšího. Kalendáře tehdy nebyly jen ozdobou zdí nebo prostorem pro poznámky co který den máte udělat, ale byly to návody pro běžný život lidí – zejména na venkově.
Nicméně vraťme se ke Karlu Hašlerovi. Jeho článek je cennou připomínkou něčeho, na co si už dnes vzpomene jen málokdo, ale co je třeba připomínat. Na pražském Smíchově to můžete udělat například tak, že si zajdete do zdejší hospody U sv. Filipa a sv. Jakuba na Arbesově nádraží, která na zmíněný zaniklý kostelíček upomíná.
Tomáš Hejna
