Bylo nebylo – Bejvávalo

Něco odpočinkového letního čtení.

Nevím, jak Vy, ale já jsem nějak přímo vyrostl na vyprávění různých historek ze života naší rozvětvené rodiny, a pořád si na mnohé dodnes s potěšením vzpomínám. Dneska se s tím už příliš nesetkáváme. Ale tenkrát zamlada nebyla televize a když přišla návštěva, tak se udělalo kafe, nalila nějaká sklenička a povídalo se. Dneska i v hospůdce na vsi nejen mladí, ale i dědkové vyndají mobily a ukazují, co třeba vypěstovali a jaké nové auto by si pořídili, kdyby na to měli (třeba léta).

Některé historky mi doslova vstoupili do života. Tak třeba strejda Petřík, chalupník z České Sibiře, který byl jakousi ikonickou postavou naší rodiny si přivydělával se svojí trumpetou u cirkusu. Když mi v osmačtyřicátém zemřel táta, tak se příbuzenstvo sjelo k rozloučení. Na hřbitov se šlo s kutálkou za smutečním kočárem s černými koňmi, farář, hasiči, smuteční hosté. Ale zpátky na rozlučkovou oslavu, jak bylo tenkrát běžným zvykem už zvesela s písničkou „Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám…“. A po pár skleničkách se strejdové začali předvádět, kdo vyskočí a otiskne svoji podrážku na bílou zeď co nejvýše. Vyhrál Petřík. Když se mi po letech narodil syn, tak bylo jasno, dostal jméno Petr.

No asi nic moc. Tak si dovolím nabídnout raději pár historek o známých umělcích:

Slavný režisér Mac (Martin) Frič vzpomínal, že také slavný režisér i herec Karel Lamač byl za I. války u trénu. Rakouské dělostřelectvo se ale spletlo a začalo střílet na vlastní trén (pro mladší: to byl jakýsi zásobovací oddíl, vozatajstvo, kuchyně, sklad apod.). Najednou bouchl granát, z hlavy tekla krev a v nemocnici Lamač říkal: „Já jsem byl raněn granátem!“. Ale lékař to uvedl na správnou míru „Ne, oni bouchli do komisárků (vojenský chleba) a jeden tvrdý vás vzal přes hlavu!“.

Paní Růžena Baldová proslula nejklasitějšími brepty. Točil jsem s ní „Posledního muže“ a všichni mě varovali, že není schopna říct kloudného slova. Tak jsem jí na zkoušce řekl, ať zkusí říct „Když tu není tatínek…“ Vypadlo z ní „Když tu taťule tumtum“. Nejslavnější brept měla na divadle. Měla říct: “Marceli, ty ses dneska neholil, chodíš tu jako cikán“! A vyšlo: “Marcere, ještě ses dneska nehonil, chodíš jako cukán“!

Herec a známý televizní redaktor Karel Pech vyprávěl, že se Jaroslava Vojty za okupace zeptali při povinné zkoušce z němčiny: „Herr Vojta, sprechen Sie deutsch?“ a Vojta „Co to povídal?“ „Jestli umíš německy!“ „Jo, jo, perfekt!“ A on tím ovšem vyhrál, protože pak nebyl angažován do německých filmů. Mimochodem, většinu anekdot, které se o něm vyprávějí si prý vymyslel nebo alespoň upravil přítel z Národního divadla, herec a režisér Hugo Haas.

Scénárista František Vlček vzpomínal, jak mu k posouzení přišel na Barrandov námět na veselohru s Vlastou Burianem od nějaké neznámé paní. Mělo se to jmenovat „Robinson“ a Burian samozřejmě měl být Robinson. A začalo to ztroskotáním a tam Burian hned udělá některý ze svých špásů. Pak najde jeskyni a tam bude velká legrace. Pak potká Pátka a bude z toho švanda, že se nikdo neudrží smíchy.  A tak dále….Tak jsme paní zavolali, že tam nějak něco chybí. Že tam není, z čeho bude ta legace. Ona ale říkala: „To přece nemůžu psát, to by se pan Burián zlobil. To nechám na panu Buriánovi, ten se v tom vyzná nejlíp“.

Když psal scénář k filmu“ Přijdu hned“ tak chodíval k Rašilovi, který bydlel na Zbraslavi a měl doma bernardýna, jako lev. „Jednou jsem mu dal krabičku od olejovek, aby si jí vylízal, a on jí spolknul. Vyšla z něj vyleštěná, bez nápisu, prostě znovu k použití“.

Rašilov choval králíky a jednou mu je někdo ukradl a on rozčíleně nadával tomu psovi: „Uvědomuješ si, že tě živím proto, abys hlídal! Teď půjdu na policii a řeknu to na tebe, takového halamu živit nebudu!“ Paní mu vytýkala: „Neměl´s to tomu psovi udělat, on snad zajde, nic nežere.“ Saša se tomu psovi omluvil, ale za týden byly na dvoře takové chlupaté tenisáky. To byli ti králíci, pes je sám sežral. Jednou šla po tom dvoře husa a naklonila se mu do lavoru, kde zrovna měl žrádlo. Ten pes udělal chlamst a ukousl jí hlavu. Rašilov utěšuje vyděšenou manželku: “Budeme jí muset zabít, holka, ta husa by tady někoho vyděsila. To je strašný, jak vypadá“.

Na závěr jednu zcela letní:

Stopují v pátek v podvečer dvě krásné šestnáctky. A nikdo nezastavuje: „Dneska chlapi vyvážejí manželky na luft…“

A pak je napadne, když vidí další auto, že to chce inovaci. Sundají si naráz trička a mávají nad hlavou. Vystoupí starší pán a káravým profesorským hlasem pronese: „Vágnerová! Kalášková! A já vás dosud hodnotil jen podle znalostí literatury“.

Krásné léto!!!

Václav Soldát