Patřili k sobě – Díl třetí Jan Werich a Jiří Voskovec

Jiří Voskovec (19. 6. 1905 – 1. 7. 1981) a Jan Werich (6. 2. 1905 – 31. 10. 1980)

Předpokládám, že jednoduše není u nás člověk, který by tuto dvojici neznal a nevěděl o ní alespoň to nejpodstatnější. Vždyť Werich a Voskovec se stali pojmem už za svého života a bez nadsázky (protože jsem to ověřoval) můžeme prohlásit, že o nich jako o herecké dvojici i jako jednotlivcích vyšlo od té doby největší množství publikací (recenzi na jednu z nejlepších a nejzajímavějších od Františka Cingera najdete _ čísle časopisu Forbína z roku 202_). A to nehovořím o zmínkách ve všech učebnicích, publikacích a encyklopedických publikacích týkajících se českých osobností, divadla, filmu i literatury a dalších stovkách článků v různých časopisech a novinách. I tak neuškodí si je krátce jako dvojici připomenout.

Začínali spolu v Osvobozeném divadle, což byla herecká odnož už dříve existujícího a umělecky všeobjímajícího Devětsilu. Divadlo začalo už dřív bez nich, ale je nutné přiznat, že teprve s hrami Voskovce a Wericha začala jeho cesta ke slávě a s nimi později také skončila. Je přitom pozoruhodné, že se právě oni dali dohromady, protože povahově byli každý úplně jiný. Spojoval je smysl pro humor a přátelství, které vydrželo i dlouholetou odluku za komunistického režimu a krátkou nevraživost kvůli dodnes slavnému dvojfilmu Císařův pekař a Pekařův císař – téma Golema totiž chtěli původně oba umělci zpracovat společně, ale Werich, který se na rozdíl od Voskovce rozhodl zůstat v Československu i přes okolnost vládnoucího režimu, ho nakonec realizoval sám.

Spolu přežili první republiku, neúspěch v podnikání při pokusu o vlastní filmovou společnost a také emigraci v USA během druhé světové války, kam utekli na poslední chvíli a kde se spolu protloukali celou válkou, a to ve společnosti Jaroslava Ježka, který je touto epochou doprovázel až do své předčasné smrti. Voskovec s Werichem se ale vrátili zpátky do vlasti, nabytí optimismem a ideály. Mýlili se. Společné poválečné období ve vlasti pro ně bylo jen velmi krátkou epizodou. A zatímco Werich se rozhodl vytrvat a nechtěl se vzdát své vlasti, Voskovec se nakonec rozhodl odejít zpátky do Spojených států. Uchytil se, i když z něj už nikdy nebyla velká hvězda. Možná se měl ale líp, než Werich, který zůstal doma. Byl totiž neustále terčem režimu, několikrát nesměl kvůli svému vystupování na veřejnosti hrát ani psát a před okny jeho vily veřejně tábořili agenti StB, aby ho hlídali. Někdy musel pro možnost vystupovat na veřejnosti obětovat skutečně hodně ze svých zásad. A někdy ani to nestačilo.

Udržovali spolu stálý kontakt, samozřejmě omezovaný možnostmi korespondence, jaké poskytovala tehdejší cenzura. Dokonce se spolu jednou sešli ve Vídni! Pozoruhodné ale je, že i když jejich společné fungování na české scéně bylo ve skutečnosti vcelku krátké, přerušené dvakrát různými totalitními režimy, zůstalo po nich pozoruhodné společné autorské dílo, bohatý odkaz. Divadelní hry, nahrané desky a několik filmů, rozhlasové záznamy, kterými bojovali v době nacistické okupace ze zahraničí. Z her jmenujme Revolver revue, Westpocker revue a Těžkou Barboru, ve které se později s Werichem víc než obstojně uplatnil namísto Voskovce Miroslav Horníček. A nezapomeňme na filmy Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup! nebo Svět patří nám. Nezapomenutelné gejzíry humoru a dobové reflexe. Jen na ně nezapomínat.

Jiří Voskovec, původně Jiří Wachsmann, se celý život považoval za Čecha a pro své vlastenecké cítění byl během dvou totalitních režimů vyhnancem. Když se po roce 1948 rozhodl zůstat za hranicemi ve Spojených státech, přijal zcela účelově jméno George Voskovec a uplatnil se se svým talentem v americkém filmu. Domů se už nikdy nevrátil. Zemřel v americkém Pearblossomu obklopen rodinou, kterou v Americe založil. Na celkem osm let se s Werichem rozešli i na dálku. A potom si znovu intenzivně psali. O všem a o ničem – jak jim to umožňoval režim v Československu. Voskovec nakonec přežil svého přítele asi o půl roku. A co povědět na závěr o Werichovi? Byl omezován režimem a zároveň byl takovou osobností, že ho ani komunistický režim nemohl ignorovat donekonečna. A tak se ve střídavých obdobích těšil Werich pozornosti i ignoranci komunistického režimu, a někdy, jako třeba při exhibičním vystoupení hereckých osobností po podpisu Charty 77 v Národním divadle, které organizovala strana, se musel s ostatními velmi zapřít, aby vůbec mohl vykonávat své umění. Oproti jiným ale o V + W nelze hovořit jinak než s respektem a také s výraznou nadějí, že se ještě někdy v budoucnu podobná dvojice objeví.

Tomáš Hejna