Hostinec U kamenného stolu

Poslední úsměv Karla Poláčka

Když dnes mluvíme o české humoristické literatuře, nejčastěji se připomínají jména jako Jaroslav Hašek nebo Eduard Bass. Vedle nich však stojí autor, jehož humor byl méně výbušný, zato jemnější, lidštější a často i smutnější. Řeč je o Karlu Poláčkovi. Právě jeho román Hostinec U kamenného stolu patří k vrcholům české humoristické prózy začátku 20. století a zároveň k nejpozoruhodnějším knihám vzniklým v období nacistické okupace.

Je to dílo zdánlivě nenápadné. Nenajdeme v něm velká historická dramata ani osudové konflikty. Odehrává se v poklidném lázeňském městečku, kde se největšími událostmi stávají rodinné spory, milostná nedorozumění a sousedské pomluvy. Právě v tom ale spočívá jeho síla. Poláček dokázal z obyčejného života vytvořit literaturu mimořádné hodnoty.

Kronikář malých lidí

Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou do židovské obchodnické rodiny. Jeho otec provozoval obchod a mladý Karel měl původně převzít rodinnou živnost. Místo toho ho však přitahovala literatura a novinařina.

Po první světové válce začal pracovat jako novinář a postupně se stal jednou z nejvýraznějších osobností české meziválečné publicistiky. Desítky let působil v redakci Lidových novin, kde psal fejetony, soudničky a humoristické sloupky.

Na rozdíl od Haška nebyl Poláček satirikem bořícím autority. Jeho humor vyrůstal z pozorování. Fascinovali ho obyčejní lidé: obchodníci, úředníci, hostinští, maloměstští patrioti i věční mudrlanti. Dokázal odhalit jejich směšnost, ale nikdy je nezesměšňoval krutě. Spíš karikoval jejich vlastnosti na úrovni společenského humoru. Jeho nejslavnější knihy Muži v ofsajdu, Bylo nás pět, Okresní město nebo právě Hostinec U kamenného stolu  jsou vlastně kronikami českého měšťanského světa první poloviny 20. století.

Osud však k Poláčkovi nebyl milosrdný. Po nacistické okupaci přišel kvůli svému židovskému původu o možnost publikovat. Roku 1943 byl deportován do Terezína a později do Osvětimi. Zahynul v lednu 1945 během pochodu smrti z koncentračního tábora Gleiwitz. Když dnes čteme Hostinec U kamenného stolu víme, že jde o dílo člověka, který už tehdy stál, nikoliv vlastní vinou, na okraji společnosti a jehož život směřoval k tragickému konci. O to silněji působí jeho laskavý humor, který si dokázal zachovat.

Muž, který Poláčkovi „půjčil jméno“

Kniha vyšla roku 1941 pod jménem Vlastimil Rada. To nebyl náhodný pseudonym. Rada byl významný český malíř, ilustrátor, karikaturista, spisovatel a hlavně přítel Karla Poláčka. Když nacistické zákony zakázaly židovským autorům publikovat, rozhodl se Poláčkovi pomoci. Vydání knihy pod Radovým jménem patří k nejznámějším příkladům kulturní solidarity v období protektorátu. Přestože na obálce stálo Radovo jméno, mnozí čtenáři okamžitě poznali, kdo je skutečným autorem. Poláčkův styl byl totiž nezaměnitelný.

Vlastimil Rada sám patřil mezi výrazné osobnosti českého výtvarného umění. Jeho obrazy často zobrazovaly venkov, hospody, poutě a obyčejný český život – tedy témata, která byla Poláčkovi velmi blízká. Není proto divu, že právě mezi nimi vzniklo hluboké přátelství.

Hostinec, kde se neděje nic – a přesto všechno

Děj románu se odehrává v lázeňském městečku Džbery a samotný Hostinec U kamenného stolu vede hostinský Šimon Tatrmuž se svou ženou Boženou. Do městečka přijíždějí lázeňští hosté, rodiny na letní byt i různí podivíni. Poláček mistrně rozehrává desítky drobných epizod.

Nejslavnější je spor dvou příbuzných, kteří spolu léta nemluví kvůli dávné hádce o dětskou kuličku. V rukou jiného autora by podobný motiv působil jako groteskní anekdota. U Poláčka se stává přesným obrazem lidské tvrdohlavosti. Autor na těchto postavách, vlastních bratrech, ukazuje, jak lidé dokážou celé roky živit konflikty, jejichž původ už dávno zapomněli. Právě tato schopnost nalézat velká témata v maličkostech dělá z románu nadčasové dílo.

O obsahu jen opravdu krátce

Hostinský Tatrmuž, nadšený rybář, má fortelnou ženu, která ale touží po něčem nové a zajímavém. Když se ve městě objeví známý divadelní herec, postupně podlehne jeho kouzlu, hlavně líbivým řečem a velikášským citátům z divadelních her. Mezi tím se do hostince nastěhuje rada Tintěra s rodinou, tedy s manželkou a dvěma dcerami. Jeho přísná dieta mu brání užívat si života tak, jak by chtěl, hlavně pod dozerem jeho ženy. A dcerušky? Lehce ironické žáby na vdávání, které koketují, ale jsou vybíravé. Mezi tím si udělají prázdniny Tatrmužovi synovci, kteří spolu již řadu let nemluví a oslovují se „onikáním“. A v tomto duchu fungují i na dovolené před oběma dcerami, které se jim samozřejmě ihned zalíbí. A k oboustrannému sblížení není daleko, kdyby se neobjevili dva místní „šviháci“, kteří do tohoto setkání vnesou řádné zmatky. Stejně jako zmíněný herec, se kterým nakonec tetička uteče a strýček přestane vycházet z pokoje. Znesváření bratři tak musí převzít vedení hotelu, a dokonce se z nich musí stát i personál. V této úloze se střídají, a o vtipné scény tu není nouze. K opětovnému usmíření obou bratrů dojde právě až díky „dvěma krásným okolnostem s dolíčky ve tvářích“. Dcery pana rady vytahují bratry na výlet, kde z nich vytáhnou důvod jejich malicherného sporu a usmíří je. A potom to jde rychle. Tetička se najde, vrátí se domů z nepovedeného záletu a strýček jí odpustí, protože jde zase na ryby, aby jí dokázal, že nějakou chytí. Hostinec se vrací do původních kolejí a chystá se brzká veselka dvou bratrů a dvou sester.

Filmová adaptace v poválečném Československu

Po válce se zdálo samozřejmé, že bude román zfilmován. Úkolu se ujal režisér Josef Gruss, známý především jako herec, komik a scenárista. Dnes si ho většina lidí vybaví z filmových rolí nebo jako představitele laskavých a trochu popletených mužíků, ale Gruss měl také výrazné režijní ambice.

Film vznikl v letech 1948–1949, tedy v mimořádně komplikované době. Československo právě prošlo komunistickým převratem a kulturní politika začínala požadovat ideologicky angažovaná díla. Hostinec U kamenného stolu byl pravým opakem. Nenabízel třídní boj ani budovatelské nadšení. Ukazoval svět lázeňských hostů, maloměstských obchodníků a hostinských. Svět první republiky, který nová ideologie považovala za překonaný. Právě proto byl film v době uvedení premiéry některými dobovými kritiky přijímán velmi zdrženlivě. Dnešní divák v něm naopak vidí cenné svědectví o společnosti, která během několika let nenávratně zmizela.

Otakar Vávra a scénář

Na scénáři spolupracoval také Otakar Vávra, jedna z nejvýznamnějších a zároveň nejrozporuplnějších osobností českého filmu. Vávra byl mimořádně schopný profesionál. Natáčel už za první republiky, pokračoval za protektorátu, za komunismu i po roce 1989. Jen málokterý český filmař dokázal pracovat v tolika odlišných politických režimech a vždy výborně, na rozhraní kvality a angažovanosti.

Jeho účast na adaptaci Poláčkova románu pomohla zachovat jemnou strukturu původního textu. Vávra měl mimořádný cit pro literární adaptace a dokázal převést knižní dialogy do filmové podoby bez ztráty jejich charakteristického humoru.

Herecký koncert

Film je dnes ceněn především díky hereckému obsazení, které bylo opravdu skvostné. Objevují se zde mimo jiné herci a herečky Saša Rašilov, Jiřina Šejbalová, Rudolf Hrušínský, Stanislav Neumann, Růžena Šlemrová, Svatopluk Beneš a další.

Z dnešního pohledu je fascinující sledovat Rudolfa Hrušínského ještě před jeho pozdějšími velkými rolemi. Až o několik let později se stal jednou z největších osobností českého filmu. Také Růžena Šlemrová zde znovu potvrdila svůj mimořádný komediální talent. Patřila k herečkám, které dokázaly jediným pohledem vytvořit komickou situaci, aniž by musela cokoliv říci.

Natáčení a zajímavosti

Film vznikal v době, kdy československá kinematografie procházela zásadní proměnou. Barrandov byl po válce zestátněn a produkce se postupně dostávala pod státní kontrolu. I tak se tvůrcům podařilo vytvořit dílo, které působí téměř prvorepublikově.

Zajímavé je také to, že film není založen na jednom hlavním hrdinovi. Podobně jako román funguje i film jako mozaika příběhů mnoha postav. To byla na svou dobu poměrně odvážná dramaturgická volba.

Dnes je film často vysílán v televizi a bývá řazen mezi klasické české komedie v tak zvaném Zlatém fondu české kinematografie. Není tak známý jako Kristián nebo Eva tropí hlouposti, ale jeho literární i filmové kvality jsou opravdu mimořádné.

Poslední úsměv před katastrofou

Když se dnes na Hostinec U kamenného stolu podíváme v širších souvislostech, vidíme víc než jen komedii. Je to setkání několika mimořádných osobností české kultury. Spisovatele Karla Poláčka, malíře, karikaturisty, spisovatele a přítele Vlastimila Rady, režiséra Josefa Grusse, scenáristy Otakara Vávry, a celé generace výjimečných herců. Zároveň jde ale o portrét světa, který během několika let smetly dějiny. Poláček zachytil maloměstskou společnost s jejími drobnými slabostmi, směšnostmi i půvabem právě ve chvíli, kdy se začala nenávratně vytrácet. Možná proto román i film působí dodnes tak živě. Nejsou jen komedií. Jsou vzpomínkou na svět obyčejných lidí, jejich každodenních radostí a starostí. A právě v tom spočívá jejich trvalá hodnota.

Tomáš Hejna