Karel Šiktanc – redaktor, spisovatel, scenárista, český básník

10. 7. 1928 Hřebeč u Lidic/Kladna – 26. 12. 2021 Praha

Synek typické dělnické rodiny za I. republiky. Tatínek truhlář byl zaměstnanec kladenských oceláren. Byl výrazně levicový. Rodinu poznamenalo vyhlazení Lidic za okupace, měli tam hodně přátel a Karel spolužáků.

Typický kladeňák dal syna vystudovat Učitelský ústav v Praze, další studium na Vysoké škole pedagogické ale nedokončil. Dal se na žurnalistiku. Už ve dvaadvaceti letech od roku 1950 byl deset let redaktorem Čs. rozhlasu. Dalších deset let až do tzv. normalizace po roce 1970 byl šéfredaktorem Nakladatelství Mladá fronta. Jeho názory a tvorba se nelíbili ortodoxnějšímu komunistickému režimu, a tak nejen přišel o práci, ale jeho tvorba byla téměř vymazána z tehdejšího kulturního povědomí.

Už v padesátých letech se profiloval jako lyrický básník zaměřený na poezii všedního dne a obyčejných lidí. V letech 1955 – 59 patřil k hlavním autorům uměleckého magazínu Květen, kde se soustředila mladá generace básníků, která odmítala patetický tón poezie a soustřeďovala se na umělecké vyjádření všedních dní. Byli to hlavně Josef Kainar, Jiří Šotola, Miroslav Florian a Karel Šiktanc.

„Kam´s chodil snít, mě se vše jen zdálo…

Kam´s chodil krást, já nekrad´, bral jsem, co se dalo…“

Nebo

„V kavárně cinkla lžička o sklo.

A někdo právě domluvil život“.

Právě v šedesátých letech byl u nás nebývalý rozvoj poezie a její recitace. Byly známé festivaly poezie Neumanovy Poděbrady a Wolkrův Prostějov.

V sedmdesátých a osmdesátých letech nemohl publikovat, vystřídal mnoho zaměstnání, byl třeba údržbářem tenisových dvorců na Štvanici. Dále publikoval. Ale svými jmény ho kryli např. Vladimír Pistorius, Jiří Šebánek a další.

Po pádu komunistického režimu se vrátil k aktivní práci. Hned od podzimu 1989 byl do roku 1992 předsedou Obce spisovatelů a poté řídil edici České básně v nakladatelství Český spisovatel. V pozdní tvorbě se zamýšlel nad smyslem lidského života, lidskými city a vztahy. Vyšlo na deset jeho básnických sbírek.

Byl laureátem ceny Jaroslava Seiferta, se kterým se dlouhá léta přátelil, dostal Státní cenu za literaturu 1999 a v roce 2010 obdržel medaili Za zásluhy od prezidenta Klause.

Zemřel v devadesáti třech letech.

„Báseň je lidská řeč, co není v lidské moci.“

Václav Soldát