Slova, slova, slova,

řekl Shakespearův princ Hamlet. Tato tři vlastně banální slova patří k nejznámějším ve světové literatuře. Ale často jsou využívána i u nás, jako výraz skepse vůči bezobsažným řečem. V širším smyslu je to i komentář k tomu, že kolem něj všichni mnoho mluví, intrikují a zastírají pravdu. „Slova“ sama o sobě nic nezaručují – důležité jsou činy.

Nicméně mě hned napadají naše tradiční české „hlášky“ či úsloví. Třeba, že někdo „lže, jako když tiskne“. Jednoduchá reakce na nejrůznější vyjádření nejen v tisku i jinde, ale v poslední době i při debatách na sociálních sítích. V učebnicích etikety se uvádí příklad, že když politik lže, tak diplomat praví „o původu vašich informací by se dalo důvodně pochybovat“, ale dneska už se to moc nenosí.

Různé katastrofické scénáře čteme dnes a denně, někdy „vycucané z prstu“. Nedá se nic dělat, lidi tradičně zajímají spíše negativa a katastrofy než pozitivní informace. Už dávno se potvrdilo, že nikoho nezajímá informace, že „pes pokousal člověka“, ale lepší pro bulvár je, že „člověk pokousal psa!“ (Mimochodem i to se už někde prý stalo). Hloupé je, že se bulvárem občas stává i tzv. seriózní tisk. Ale to už si určitě přeberete sami.

Leckdy se ukáže, že někdo má „máslo na hlavě“. Nic nového. V 15. století se ve Francii stává zvykem, že trhovkyně, které na městských tržištích šidí máslo, jsou postaveny na pranýř a musí tam stát s hroudou svého másla na hlavě, dokud se na slunci nerozpustí. Takže je to člověk, který má špatné svědomí a hrozí mu ostuda. Zdá se mi, že pro politickou sféru by se spotřebovalo asi hodně másla.

Ale to nikomu nebrání „kout pikle“. V Šíleně smutné princezně byli dva půvabně intrikující poradci Darek Vostřel a Josef Kemr. Písnička má krásný text:

Kujme pikle, kujme pikle, obvyklé i neobvyklé
Kujme pikle, pikle kujme, snad se pikle s piklí ujme, budeme pikliti za královské tititi

Kujme pikle, kujme pikle, správná pikle lidi zvyklé
Kujme pikle, pikle kujme, spekulujme, intrikujme, lepšího nic není nad pořádný piklení.

Pikle je odvozena od označení pikel, což byla malá středověká bodná zbraň, která šla lehce ukrýt a pak někomu nepozorovaně vrazit do zad.

Můžete samozřejmě kohokoliv „poslat do háje.“

Nevinně znějící reakce, která nikoho nepobouří a neurazí. Dříve ale slovo háj znamenalo hřbitov, tudíž pokud jste někoho poslali do háje, naznačovali jste mu tím, že by měl zemřít. To už tak mile nezní. Stejně více používáme jednodušší poslání někam.

A když už nevíte, jak reagovat, tak si můžete ulevit „je to na draka!“. Německý výraz „dreck“ ale znamená bláto, smetí, výkal. Takže pozor, u nás je to „na…“

Kdykoliv slyším některá rčení, tak se mi vybaví Saturnin Zdenka Jirotky, kde doktor Vlach pronáší filipiku proti příslovím v podání tety Kateřiny:

Není dobré říkat někomu, kdo čeká patnáct let na povýšení a zase byl přeskočen, že trpělivost přináší růže. Spíše by se hodilo přísloví, že, „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“.

Příležitosti se naskytují na pohřbech. Určitě potěšíte truchlící pozůstalé tím, že, jak se říká, „mladý může, starý musí“. Případně můžete vtipně poznamenat, že zemřelý „už to má za sebou a na nás to čeká“. Ještě duchaplnější je konstatování, že „musíme tam všichni. Určitě vám budou pozůstalí srdečně vděčni a podstatně zmírníte jejich žal.

Jsou v životě situace a případy, kdy vám sebelepší přísloví není nic platné. Běda dozorci, který by pomáhal trestancům na svobodu a hájil se, že „kdo chce kam, pomozme mu tam“. Také přísloví, „kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem“, není radno v běžném životě uplatňovat. Doplatil na to už jistý obr Goliáš.

Z toho je vidět, že „není všechno zlato, co se třpytí“. Třeba přísloví, „kdo pozdě chodí, sám sobě škodí“. Lidé přišli pozdě na vlak a ten se u Pardubic srazil s rychlíkem.

„Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa. Náhodou tam byl hajný a zlobil se, že plaším zvěř. Rozhodně je blbost, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Já jsem volal docela slušně!“. Na prostém odmítání přísloví, „co tě nepálí, nehas“, je založena myšlenka dobrovolného hasičstva.

Zkuste si sami po vzoru Saturnina ověřit platnost, užitečnost a dnešní použitelnost některých z mnoha známých přísloví a mouder našich předků:

1. Dvakrát měř, jednou řež.
2. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
3. Šaty dělaj´ člověka.
4. Zlaté slovo, které zůstane v ústech.
5. Co je v domě, není pro mě.
6. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
7. Co tě nezabije, to tě posílí.
8. Mezi slepými jednooký králem.
9. Na každou svini se někde vaří voda.
10. Odvážnému štěstí přeje.

Prostě „život není peříčko“ a nedá se nic dělat, nezbývá než si ho celý prožít.

Tak ať se Vám daří a hezké léto.

Václav Soldát

Slova, slova, slova,

řekl Shakespearův princ Hamlet. Tato tři vlastně banální slova patří k nejznámějším ve světové literatuře. Ale často jsou využívána i u nás, jako výraz skepse vůči bezobsažným řečem. V širším smyslu je to i komentář k tomu, že kolem něj všichni mnoho mluví, intrikují a zastírají pravdu. „Slova“ sama o sobě nic nezaručují – důležité jsou činy.

Nicméně mě hned napadají naše tradiční české „hlášky“ či úsloví. Třeba, že někdo „lže, jako když tiskne“. Jednoduchá reakce na nejrůznější vyjádření nejen v tisku i jinde, ale v poslední době i při debatách na sociálních sítích. V učebnicích etikety se uvádí příklad, že když politik lže, tak diplomat praví „o původu vašich informací by se dalo důvodně pochybovat“, ale dneska už se to moc nenosí.

Různé katastrofické scénáře čteme dnes a denně, někdy „vycucané z prstu“. Nedá se nic dělat, lidi tradičně zajímají spíše negativa a katastrofy než pozitivní informace. Už dávno se potvrdilo, že nikoho nezajímá informace, že „pes pokousal člověka“, ale lepší pro bulvár je, že „člověk pokousal psa!“ (Mimochodem i to se už někde prý stalo). Hloupé je, že se bulvárem občas stává i tzv. seriózní tisk. Ale to už si určitě přeberete sami.

Leckdy se ukáže, že někdo má „máslo na hlavě“. Nic nového. V 15. století se ve Francii stává zvykem, že trhovkyně, které na městských tržištích šidí máslo, jsou postaveny na pranýř a musí tam stát s hroudou svého másla na hlavě, dokud se na slunci nerozpustí. Takže je to člověk, který má špatné svědomí a hrozí mu ostuda. Zdá se mi, že pro politickou sféru by se spotřebovalo asi hodně másla.

Ale to nikomu nebrání „kout pikle“. V Šíleně smutné princezně byli dva půvabně intrikující poradci Darek Vostřel a Josef Kemr. Písnička má krásný text:

Kujme pikle, kujme pikle, obvyklé i neobvyklé
Kujme pikle, pikle kujme, snad se pikle s piklí ujme, budeme pikliti za královské tititi

Kujme pikle, kujme pikle, správná pikle lidi zvyklé
Kujme pikle, pikle kujme, spekulujme, intrikujme, lepšího nic není nad pořádný piklení.

Pikle je odvozena od označení pikel, což byla malá středověká bodná zbraň, která šla lehce ukrýt a pak někomu nepozorovaně vrazit do zad.

Můžete samozřejmě kohokoliv „poslat do háje.“

Nevinně znějící reakce, která nikoho nepobouří a neurazí. Dříve ale slovo háj znamenalo hřbitov, tudíž pokud jste někoho poslali do háje, naznačovali jste mu tím, že by měl zemřít. To už tak mile nezní. Stejně více používáme jednodušší poslání někam.

A když už nevíte, jak reagovat, tak si můžete ulevit „je to na draka!“. Německý výraz „dreck“ ale znamená bláto, smetí, výkal. Takže pozor, u nás je to „na…“

Kdykoliv slyším některá rčení, tak se mi vybaví Saturnin Zdenka Jirotky, kde doktor Vlach pronáší filipiku proti příslovím v podání tety Kateřiny:

Není dobré říkat někomu, kdo čeká patnáct let na povýšení a zase byl přeskočen, že trpělivost přináší růže. Spíše by se hodilo přísloví, že, „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“.

Příležitosti se naskytují na pohřbech. Určitě potěšíte truchlící pozůstalé tím, že, jak se říká, „mladý může, starý musí“. Případně můžete vtipně poznamenat, že zemřelý „už to má za sebou a na nás to čeká“. Ještě duchaplnější je konstatování, že „musíme tam všichni. Určitě vám budou pozůstalí srdečně vděčni a podstatně zmírníte jejich žal.

Jsou v životě situace a případy, kdy vám sebelepší přísloví není nic platné. Běda dozorci, který by pomáhal trestancům na svobodu a hájil se, že „kdo chce kam, pomozme mu tam“. Také přísloví, „kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem“, není radno v běžném životě uplatňovat. Doplatil na to už jistý obr Goliáš.

Z toho je vidět, že „není všechno zlato, co se třpytí“. Třeba přísloví, „kdo pozdě chodí, sám sobě škodí“. Lidé přišli pozdě na vlak a ten se u Pardubic srazil s rychlíkem.

„Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa. Náhodou tam byl hajný a zlobil se, že plaším zvěř. Rozhodně je blbost, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Já jsem volal docela slušně!“. Na prostém odmítání přísloví, „co tě nepálí, nehas“, je založena myšlenka dobrovolného hasičstva.

Zkuste si sami po vzoru Saturnina ověřit platnost, užitečnost a dnešní použitelnost některých z mnoha známých přísloví a mouder našich předků:

1. Dvakrát měř, jednou řež.
2. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
3. Šaty dělaj´ člověka.
4. Zlaté slovo, které zůstane v ústech.
5. Co je v domě, není pro mě.
6. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
7. Co tě nezabije, to tě posílí.
8. Mezi slepými jednooký králem.
9. Na každou svini se někde vaří voda.
10. Odvážnému štěstí přeje.

Prostě „život není peříčko“ a nedá se nic dělat, nezbývá než si ho celý prožít.

Tak ať se Vám daří a hezké léto.

Václav Soldát