Sidonie Nádherná – Ztělesnění emancipace
Když se dnes mluví o Sidonii Nádherné, často se používají slova jako „múza“, „baronka“ nebo „osudová žena“. Jenže právě tato označení jsou trochu zrádná. Vytvářejí dojem, že byla hlavně pasivním objektem obdivu velkých mužů své doby. Ve skutečnosti byla Sidonie Nádherná mnohem zvláštnější rozhodně se jedná a hůře zařaditelnou osobnost, než aby se vešla do jedné škatulky s nějakým nápisem. Byla to žena, která sama vytvářela kulturní prostor, formovala vztahy mezi lidmi a kolem sebe budovala téměř magnetické prostředí. Někteří historici o ní mluví jako o jednom z posledních symbolů staré střední Evropy, světa aristokracie, německo-českého prolínání a kosmopolitního ducha, který zanikl v katastrofách první poloviny 20. století.
Sidonie Amalie Nádherná z Borutína se narodila 1. prosince roku 1885 na zámku Vrchotovy Janovice. Její rod nebyl starobylou aristokracií s příslovečnou „modrou krví“. Nádherní patřili k nově povýšeným šlechtickým rodinám s kořeny v podnikatelském prostředí 19. století. Právě tato kombinace šlechtického postavení a relativně moderního původu byla v životě Sidonie důležitá. Vyrůstala v prostředí, které mělo aristokratickou kulturu, ale zároveň nebylo úplně svázané starými konvencemi.
Od mládí působila neobvykle. Byla vzdělaná, mluvila několika jazyky, četla moderní literaturu a zajímala se o umění způsobem, který u žen její vrstvy nebyl samozřejmý. Nechtěla být jen reprezentativní manželkou. Kouřila, cestovala sama po Evropě, řídila automobil, a to v době, kdy to bylo stále považováno téměř za excentrické gesto. Některé vzpomínky současníků zdůrazňují, že měla zvláštní směs elegance a nezávislosti. Aristokratickou uhlazenost spojenou s moderní ženskou emancipací. Psát o ní není nic jednoduchého. Její život je velmi podrobně zdokumentován prostřednictvím osobních deníků a rozsáhlé korespondence, ovšem zůstává v něm i cosi neuchopitelného. Bude to tím, že sama nezanechala žádné velké dílo – nepsala romány, nepsala básně, nemalovala obrazy. I tak formovala kulturu kolem.
Velkou roli v jejím životě hrál rodný zámek a park ve Vrchotových Janovicích. Sidonie nebrala sídlo jen jako rodový majetek, ale postupně z něj vytvářela kulturní organismus. Anglický park s jezírky, starými stromy a romantickou krajinou nebyl pouhou dekorací. Lidé, kteří Janovice navštěvovali, často popisovali téměř zvláštní atmosféru místa, kde se mísilo ticho, melancholie a zároveň intenzivní rozhovory o všem možném, co doba a lidé právě „přinesli“. Janovice se postupně proměnily v salon evropské inteligence. Přijížděli sem básníci, architekti, hudebníci i politici. V seznamu návštěv se objevují jména jako Rainer Maria Rilke, Karl Kraus, Adolf Loos, Max Švabinský nebo Karel Čapek.
Právě vztah k Raineru Marii Rilkemu patří k nejpozoruhodnějším kapitolám jejího života. Poprvé se setkali roku 1906 v ateliéru Augusta Rodina v Meudonu u Paříže. Rilke tam tehdy pracoval jako Rodinův sekretář. Mezi Sidonií a Rilkem vzniklo mimořádně intenzivní duchovní pouto založené hlavně na dopisech. Nebyl to klasický milostný vztah; spíše hluboké porozumění dvou citlivých lidí. Rilke v ní viděl ideální posluchačku a bytost schopnou chápat jemné vrstvy jeho myšlení. V jednom dopise jí napsal, že byla „nejmilejší posluchačkou“, kterou cítil i tehdy, když ji ostatní neviděli.
Ještě bouřlivější byl její vztah s Karlem Krausem. Setkali se roku 1913 ve Vídni a jejich vztah trval — s dramatickými přestávkami — více než dvacet let. Dochovalo se obrovské množství dopisů a telegramů, což z jejich vztahu činí jednu z nejlépe zdokumentovaných intelektuálních milostných vazeb své doby. Kraus byl geniální, ale nesmírně obtížný člověk: sarkastický, dominantní, emocionálně extrémní. Sidonie ho fascinovala právě tím, že mu nedokázal úplně vládnout. Jejich vztah byl plný žárlivosti, návratů, hádek i hluboké závislosti. Kraus v Janovicích psal části svého monumentálního dramatu Poslední dnové lidstva.
Na Sidonii je zajímavé, že ačkoli byla obdivována mnoha muži, z deníků a korespondence vyplývá poměrně silná osamělost. Měla kolem sebe společnost, ale současně působila dojmem člověka, který hledá něco, co nikdy úplně nenachází. Často se objevuje melancholie, pocit nenaplnění a touha po harmonii. Některé interpretace ji líčí téměř jako „posledního člověka starého světa“, který cítí, že civilizace kolem něj mizí.
Nakonec si její srdce získal rovněž šlechtic Max Thun-Hohenstein, člen významného česko-rakouského rodu, povoláním lékař. Vlastně nešlo ani tak o záležitost srdce, jako spíš o sňatek z rozumu. Max Thun-Hohenstein studoval nejen lékařství, ale zároveň i práva, která ovšem nedokončil. Právě jako student se seznámil s Karlem Nádherným z Borutína, Sidoniným bratrem. Ten svého přítele a sestru seznámil a začal tím zvláštní vztah. Byl to totiž právě on, kdo seznámil Sidonii s řadou jejích pozdějších bouřlivých známostí, počínaje zmíněným Karem Krausem nebo florentinským šlechticem Carlem Guicciardinim, do kterého byla Sidonie dlouho zamilovaná. Nakonec zvítězil rozum, když si uvědomila, že ze všech mužů kolem ní jí nejvíc rozumí a celou dobu jí po všech směrem pomáhá právě Max Thun-Hohenstein. V roce 1920 se tajně vzali v dolnorakouském Heiligenkreuzu a jejich manželství bylo harmonické až do roku 1935, a to i přes Maxovu trvající psychickou poruchu.
Zásadním zlomem byla první světová válka. Předválečná střední Evropa, ve které se přirozeně pohybovala mezi Prahou, Vídní a německým kulturním světem, se rozpadla. Sidonie byla česky i německy mluvící aristokratka, což se po vzniku Československa stávalo komplikovanou identitou. Její svět byl nadnárodní a kosmopolitní, ale nová doba začala stále víc zdůrazňovat národnost.
Další těžkou ranou byla smrt jejího bratra Jana roku 1913, pravděpodobně sebevraždou. Rodinné vztahy byly složité a tragédie Sidonii hluboce zasáhla. Postupně umírali nebo mizeli i její blízcí přátelé: Rilke zemřel roku 1926, Kraus roku 1936. S jejich smrtí se symbolicky rozpadal i kulturní svět, který kolem sebe vytvářela.
Za druhé světové války zabrali zámek nacisté a v oblasti vznikl výcvikový prostor SS. Po válce pak přišla další katastrofa: komunistické vyvlastnění. Sidonie, která celý život budovala Janovice jako kulturní místo, o vše přišla. Roku 1949 odešla prakticky vynuceně do exilu v Anglii. Tam už žila osaměle, nemocná a bez prostředí, které tvořilo její identitu. Zemřela roku 1950 na rakovinu.
Je pozoruhodné, jak silně Sidonie působí i dnes. Nezanechala po sobě velké romány ani filozofický systém. Její „dílo“ bylo vlastně nehmotné: vytváření vztahů, rozhovorů, prostoru pro vznik kultury. Moderní historici proto stále častěji upozorňují, že nestačí chápat ji jen jako múzu slavných mužů. Byla sama aktivní tvůrkyní kulturního světa. Alena Wagnerová o ní píše jako o ženě se samostatnou vůlí – člověku, který dokázal ovlivňovat své okolí jemně, ale zásadně.
Možná právě proto kolem Sidonie Nádherné dodnes existuje určitá aura. Není to jen nostalgie po aristokracii. Spíš fascinace člověkem, který dokázal spojovat inteligenci, citlivost, estetiku a schopnost vytvářet kolem sebe intenzivní lidský svět – a který zároveň tragicky sledoval jeho zánik.
Tomáš Hejna
